Umělecky nejhodnotnější českou prózou posledních let je Mezipřistání Matěje Hořavy, naopak realistických příběhů, jaké píše Jan Sojka, jsou plné knihovny. A Barthesova Mytologie je vhodnou četbou do kurzů mediální gramotnosti.

Matěj Hořava: Mezipřistání (Host 2020)

Umělecky nejhodnotnější próza, jakou jsem z původní české literatury v poslední době četl. Před pěti lety mě zaujala Hořavova prvotina Pálenka a v duchu jsem si ji přiřadil po bok takového povídkáře, jakým byl Ota Pavel. Hořavův autorský naturel se nechává oslovovat detaily a nuancemi lidské intimity, preluduje na malé ploše a nesvádí ho povrchnost a efekt širokých rozmachů a planých rétorických gest. Jestliže se v první knize promítal vypravěč na pozadí Banátu, v této sbírce krátkých příběhů se nechal okouzlovat a zraňovat realitou gruzínskou, kde působí jako přednášející na univerzitě. Ale pozor! Akademického tu není ani zblo. Textům by šel k pleti podtitul Jak jsem potkal lidi. Bezpředsudečná otevřenost vůči jinakosti je Hořavovi samozřejmostí, což v prostoru současné české slovesnosti zaneřáděném malichernými stereotypy vane vánkem svobody až beatnické. Hořavova empatická setkání s hrdiny ovšem nepůsobí plačtivě, jsou nesena jakousi zvláštní věcností poměřovanou emocionálními uzly, jež se do vypravěčova vědomí vynořují z hloubky dětství jako kalibrační měřítko. Atraktivita exotických kulis, v nichž se osudy hrdinů odvíjejí, není akcentována a nebudí podezření ze samoúčelu, srůstá do organického obrazu světa na této zemi, kde trhliny na kavkazském ledovci mají stejnou váhu a důležitost jako bujně zarostlá zámecká zahrada v Čechách. Hořava miluje moře, vzduch, hory a ptáky, živly jsou jeho živlem a doma za pecí by zahynul. Potřebuje širý pestrý svět.

Jan Sojka: Rodina a jiné regály (Host 2020)

Tohle je první kniha, kterou jsem z bohaté produkce autora (1973) četl. Jako mnozí jiní jeho čeští kolegové nechal se zlákat současnou zvláštní situací a tematizuje koronavirové reálie. Tematicky se tu pohybujeme v horizontech muže střední generace, jenž si často neví rady s partnerskými vztahy a se zachováním rodiny. Tvrdý zápas s obyčejností životní se nedaří přetavit v neobyčejnost literární. Všednost zůstává všedností a přesah individuálního problému směrem k univerzálnosti lidské zkušenosti se nedaří. Z bakalářského zakletí se povídky ne a ne vyklubat. Autorova nevzrušivá dikce neprojevuje ambici překvapit čtenáře pointou, ohromit jej tím, jak je povídka vynalézavě postavena, soustřeďuje se spíše na to, aby uvěřil, že tohle a takhle se to skutečně stalo. Takových realistických příběhů jsou plné knihovny.

Roland Barthes: Mytologie (Dokořán 2018/ překlad Josef Fulka)

Legendární francouzský sémiolog (1915–1980) nechápe mýty jako předfilozofické uchopování světa, ani jako konstrukce etických zásad. Jednoduše řečeno jsou mu mýty falešným vědomím, před kterým lidskému jazyku není úniku. Proto je mu úplně jedno, na čem jejich věčnou práci ukáže. Může to být wrestling stejně dobře jako reklamy na prací prášky nebo biftek a hranolky. Prakticky každá promluva má v jeho pojetí mytologický potenciál, ať jde o striptýz nebo buržoazii. Příkladem, jak pracuje jeho uvažování, může být tato věta: „Einsteinův mozek je mytickým předmětem: tato převeliká inteligence paradoxně vytváří představu nejdokonalejší mechaniky; příliš duševně zdatný člověk je oddělen od psychologie a postaven do světa robotů.“ Zajímavý je i jeho postřeh o volební fotogeničnosti: „Kandidátova podobenka především ustavuje osobní vazbu mezi ním a voliči; kandidát nepředkládá k posouzení pouze program, nabízí určitou atmosféru fyzična, soubor všedních vlastností, vyjádřených fyziognomií, oblečením, pózou.“ Viz dravé zuby amerických prezidentů, dodávám já. Vhodná četba do kurzů mediální gramotnosti.