„Baví mě tajemno, napětí, rozmotávání děje a zároveň příběhy obyčejných lidí…“, říká dvojnásobná držitelka ceny Havrana za detektivní povídky, pro kterou je psaní velkým koníčkem. Její hlavní pracovní náplní je funkce ředitelky Kulturního a informačního centra města Sadská a svoji roli porotce v Cenách Jiřího Marka brala Zdenka Hamerová jako zajímavou zkušenost. V současné době pracuje na nové knížce nazvané Panáček z popela.

Psát jste začala již na ZŠ a díky své fantazii jste si vymýšlela různé příběhy a později jste začala své povídky publikovat v časopisech. Někde jste přiznala, že jste od mala ráda psala a kreslila a první malovanou povídku jste napsala v první třídě…

Ano, malovala jsem si a spřádala k obrázkům příběhy hlavně ve škole, což mi vydrželo až na střední. Pro své malůvky a příběhy jsem vždycky měla kamarádky, které si kreslily a vymýšlely se mnou, družinářky tomu říkaly „čmaropisy“. Ze základky nic schovaného nemám, ale ze střední školy mám čmaropisů plný šuplík. Tu moji první kreslenou knížečku dostala maminka, jmenovala se Jak šla Helenka s tatínkem na stavbu.

Vyrůstala jste v Lysé nad Labem a střední školu jste studovala v Brandýse nad Labem, a to střední zemědělskou. Proč jste si vybrala zrovna tuto školu?

Na zemědělku jsem šla v domnění, že budu studovat „plodiny a zvířátka“ a nebude tam příliš matematiky, fyziky a chemie. Bohužel mi nějak nedocvaklo, že na technickém oboru budou tyto předměty prostě jen schovány do odborných předmětů. Že k plodinám a zvířatům patří také technologie výroby, ochrana rostlin, stroje a zařízení, motory… Ale musím říct, že jsem nikdy nelitovala. Zůstala mi spousta kamarádek – spolužaček, léty prověřená hluboká přátelství. Také spousta krásných vzpomínek na školní radosti i průšvihy, na profesory, na praxe a brigády. No a v neposlední řadě mi i nějaké ty vědomosti, které se hodí stále, uvázly v hlavě. Jo! A mám řidičák na traktor.

A pracovala jste někdy v oboru? 

Bohužel ne, v době, kdy jsem maturovala, se rušila JZD, všude se spíše propouštělo a zemědělské podniky šly do privatizace. Měla jsem problém sehnat práci. Mladí lidé a absolventi byli vítáni ve státní správě, aby nahradili „staré struktury“ jak se v 90. letech říkalo. Takže v roce 1991 jsem nastoupila na Obvodní úřad v Praze 8, a to díky kamarádce ze zemědělky, která tam již pracovala a zavolala mi, že je tam volné místo, ať se přihlásím. Byla jsem tam zaměstnaná třináct let a získala praxi pro své nynější zaměstnání.

V roce 2005 jste debutovala, jako spisovatelka napínavým příběhem Zasloužíš si smrt. Proč jste si vybrala právě detektivní žánr? V jednom rozhovoru jste řekla. „Baví mě tajemno, napětí, rozmotávání děje a zároveň příběhy obyčejných lidí…“

Zasloužíš si smrt měla být nejdříve povídka, ale přidávala jsem postavy i jejich příhody a na konec z toho vznikla knížka. Jinak si nemyslím, že by moje příběhy byly vyloženě detektivky. Byla jsem zařazena do tohoto žánru, protože mám v knihách napínavé zápletky. Baví mě vztahové napínavé thrillery z českého prostředí. V mých knihách jsou hlavní hrdinky většinou obyčejné ženy, které se připletou k nešťastné, nebo úmyslné „náhodě“ a musí si nějak poradit.

Od té doby jste napsala několik knížek, které možno spíše nazvat thrillery. Kde nacházíte inspiraci?

Inspirace většinou přijde z představ „co by se stalo kdyby.“ Když začnu psát příběh, nikdy si nedělám osnovu a nikdy nemám rozmyšleno, kam se bude děj ubírat. Je to pak napínavé i pro mě. Obvykle ani nevím, kdo bude „ten zlý“. Jsem schopna se pak v ději vracet a dopisovat indicie, aby do sebe všechno zapadalo.

A co další romány? Je na obzoru něco?

Mám rozepsaný příběh, jmenuje se Panáček z popela. Hlavní hrdinkou je opět mladá žena. Zemřela jí podivným způsobem babička, našla se na polní cestě za městem jen v pantoflích a domácích šatech. Samozřejmě nevěří, že by se babička jen tak vydala v listopadu za město takhle oblečená. Příběh mám rozmyšlený a vím, co se babičce stalo. Ale ostatní souvislosti vzniknou během psaní.

Kromě knih jste napsala také několik povídek a dvě (Žárlivec a V umyvadle) Vám vynesly 1. místo na Cenu Havran a od Společnosti Agathy Christie jste obdržela 2. místo za povídku Pozdní noc. Co to pro vás znamená?

Těchto cen si nesmírně vážím, protože konkurence byla velká. Moc jsem Havrana chtěla, abych si dokázala, že obstojím i mezi zkušenými povídkáři. Povídky mě jinak nebaví ani číst, ani psát. Nejlepší povídka ze mě vypadne, když ji někomu slíbím a mám buď silnou motivaci, nebo pomyslný nůž na krku. Tehdy jsem to slíbila sama sobě a taky vidíte, že spím na vavřínech a od té doby už žádná povídka, žádná cena.

V roce 2018 jste „usedla“ v porotě Cen Jiřího Marka. Jaké to bylo nesoutěžit ale hodnotit? Co vám to dalo?

Byla to zajímavá zkušenost. Pečlivě jsem si zapisovala postřehy z různých přečtených knih a pak jsem své poznatky předávala předsedovi poroty. Posuzovat knihy je subjektivní, co člen poroty, to jiný vkus. Ke všemu nejsem jazykovědec, takže jsem hodnotila vyloženě jako čtenář. I tak mne překvapilo, že kniha, která mě nadchla, zanechala ostatní porotce chladné. A naopak, kniha, kterou jsem nebyla schopna dočíst, připadala porotcům dobrá. Naštěstí byly i knihy, na kterých jsme se shodli.

Jednou jste řekla, že psaní je vaším velkým koníčkem. A co četba? Jaká jste čtenářka? Máte oblíbené autory?

Musím se přiznat, že v současné době je mi zpívání větším koníčkem než psaní. Už pět let zpívám každý víkend se zábavovou kapelou (což je jeden z důvodů proč nemám moc času psát a pokaždé si říkám, že bych si měla psát aspoň deník). Po pěkné knížce sáhnu ráda, nejradši mám, jak jinak, když je příběh nepředvídatelný, uvěřitelný, tajemný a napínavý. Pak čtu bohužel dost posedle, nemám pokoj, dokud nedočtu a jsem schopna číst i do tří hodin ráno. Nejvíc mě inspirovala k psaní Joy Fieldingová. Chtěla jsem vlastně nabídnout podobný styl, ale v českém prostředí.

Pracujete jako ředitelka Kulturního a informačního centra města Sadská. Co je vaší pracovní náplní? 

Moje práce v Sadské má docela široký záběr, jsem za ni vděčná a dělám ji už skoro patnáct let. Na kulturu, infocentrum pro turisty a knihovnu jsme čtyři, takže si navzájem pomáháme a jako příspěvková organizace města máme i jistou svobodu v našem tvoření a nápadech. Někdy mi připadá, že všichni děláme všechno, propagací počínaje, pokladnou a úklidem po akcích konče. Moc mě to baví. Vždycky jsem měla a stále mám veliké štěstí na kolegy i na šéfy, od kterých jsem vždycky cítila podporu. A tím nemyslím nějaké oceňování a vychvalování. Podporou pro mě je, když mi vedení města věří a jedná narovinu.

Na co byste pozvala své čtenáře k vám do Sadské?

Sadská je malebné městečko v Polabské nížině, obklopené lesy Kersko – Bory, jezerem a Labem. Najdete tu spoustu krásných nenáročných cyklotras, přírodních památek, naučnou stezku „Po stopách našich předků“ a dokonce i minerální pramen s názvem Sadka. Určitě se zastavte v infocentru, během koronavirové pauzy jsme vytvořily dvě nové cyklomapky s výlety do okolí.

Umíte odpočívat? Jak ráda trávíte chvíle volna?

Musím přiznat, že na odpočinek nezbývá moc času. Stále jsem někde pryč, taky ráda cestuju, takže na konec je pro mě největší relax když můžu ležet na sluníčku, nejlépe u vody, s pocitem že nikam a nic nemusím. Bohužel to se poštěstí asi jen jednou do roka na dovolené.

Zdenka Hamerová se narodila 2. listopadu 1971 v Mělníku. Vyrůstala v Lysé nad Labem a Střední zemědělskou školu vystudovala v Brandýse nad Labem. Je ředitelkou Kulturního a informačního centra města Sadská. Od roku 2005 je také spisovatelkou. Dvakrát obdržela 1. místo ceny Havran za povídky – Žárlivec (2007) a V umyvadle (2014) a 2. místo na Cenu Společnosti Agathy Christie za povídku Pozdní noc. Napsala knihy Zasloužíš si smrt, Nářek ze tmy, Příliš tenký led, Hlídej si svou holčičku, Vím, co jsi udělal, Klejinčino tajemství, Bílá tma. Je vdaná a má tři dospělé děti – dceru Marii a dvojčata Amálii a Norberta.