Hrabal uměl rozsvítit svět tam, kde jiní viděli jen tmu. Svět Petra Krále se hned na počátku usadil v poloze, která ve své svébytnosti necítila potřebu se měnit. A pokud historii nejste s to chápat jen ve zúžené perspektivě politiky, bude názvem knihy Dějiny první republiky cítit ošizeni.

Bohumil Hrabal: Morytáty a legendy (Městská knihovna v Praze, e-kniha 2019)

Zase jsem si chtěl ověřit, zda mě vzpomínky neklamou, zda mé nadšení z této knížky v roce 1968 nebyla jen mladická nezkušenost. Nebyla. Okouzlení se dostavilo znovu a možná bylo ještě silnější, protože o děloze, ze které přišly texty na svět, jsem od té doby se dověděl mnohé, co jsem před dvaapadesáti lety ani netušil. „Slyšel jsem o talíř bít příbor zvonivý, stařeček zsinalý vyplivl chrup.“ Zacházet takhle se čtenářem, to chce drzost i odvahu, ale hlavně pořádné usazení v jistotě svého talentu. Dobrodružné je taky číst Kaina, ze kterého se důvtipným kompozičním citem stvořily Ostře sledované vlaky. A konečně úchvatná je ta montáž čtenářských dopisů, jež tenkrát Hrabal dostával. Dnes věc málo představitelná, pokud ovšem autor nevládne Facebookem. Vypadá to, že před půl stoletím brali čtenáři literaturu za slovo, že si ji pouštěli víc k tělu, že jim stála za rozčilování. Hrabal uměl rozsvítit svět tam, kde jiní viděli jen tmu.

Petr Král: Pařížské sešity (Městská knihovna v Praze, e-kniha 2020)

Když letos Petr Král umřel, vzal jsem jako rozloučení četbu jeho poznámek a zápisků vzniklých od roku 1968, kdy odešel do Francie, a přestalých v roce 2006. Je zvláštní, že za těch téměř čtyřicet let se ladění, posazení a optika textů vlastně vůbec nevyvíjela. Autorův svět se hned na počátku usadil v poloze, která ve své svébytnosti necítila potřebu se měnit. Pokud byste se pídili po autobiografických reáliích, splakali byste nad výsledkem. Na okraj dnů autor usazuje záblesky inspirací posbíraných za zjevnou clonou praktických činností. Realita fyzická jej zajímá, jen když spustí psychické dění vteřinově postřehující existenci. Smysl pro konkrétní absurditu: „Letní Praha: všichni luští touž křížovku, v poledním horku visí z fasády spící fasádník.“ Z potřeby děje či příběhu se tohle číst nemůže. Ani deník to není. Básnická sbírka narůstající bez záměru a plánu, encefalogram.

Věra Olivová: Dějiny první republiky (Společnost Edvarda Beneše 2012)

Jde o to, co si pod pojmem dějiny představit. Pokud jste názoru, že popis programů a činností vlád Čalfy, Klause, Zemana, Paroubka, Grosse, Topolánka nebo Špidly lze považovat za historii toho, co prožila Česká republika po listopadu 1989, pak se vám Olivová (1926–2015) svými Kramáři, Tusary, Švehly, Beneši, Udržaly, Malypetry, Hodži nebo Berany strefila do vkusu. Pokud ovšem je vaše mínění o poslání dějepisectví přece jen náročnější, pokud historii nejste s to chápat jen ve zúžené perspektivě politiky, pokud si myslíte, že dějiny páchnou po životě v celé jeho šíři, budete se při této četbě cítit ošizeni zavádějícím názvem spisu. Přinejmenším by mu slušelo upřesnění „Politické dějiny první republiky“. Trefně se mi tu připomněla poznámka Dušana Třeštíka, že české dějepisectví mělo ve zvyku redukovat pojem kultury na seznam „významných“ děl kdesi na konci výkladu příslušné epochy, zatímco kulturou života, hodnotovou orientací, byl přece určován a nasycen celý společenský děj a ruch. Na tohle Olivová zapomněla.