Sedmasedmdesátiletá básnířka Louise Glücková má na svém kontě 12 sbírek a několik svazů esejů o poezii. Ve svých knihách se inspiruje dětstvím, rodinným životem a vztahem s rodiči a sourozenci, ale také mýty a klasickými motivy. Švédská akademie ocenila, že ve svém díle „mění existenci jedince v existenci univerzální".
V češtině vyšly Glückové dvě sbírky. První byla Divoký kosatec (česky Opus), za kterou obdržela v roce 1993 Pulitzerovu cenu. Dějištěm sbírky je autorčina vlastní zahrada, v jejíž intimitě i živě evokované realističnosti se setkávají, na způsob polyfonní hudby prolínají a doplňují tři hlasy: hlas lidské postavy, hlas rostlin a hlas Boha.
Druhou přeloženou svírkou je Noc věrnosti a ctnosti (česky Argo) z roku 2014; autorka za ni byla mj. dostala Národní knižní cenu za poezii. Spíše než o sbírku samostatných básní se jedná o propojené příběhy, jež sice vycházejí z autorčina života, ale mají mnohem obecnější dopad. „Jako by člověk s každou básní procházel jakýmsi snovým portálem, který ho pokaždé zanese na jedno a totéž místo, jen jinak rozestavěné. Společným jmenovatelem všech básní je setkání s neprozkoumaným a neprozkoumatelným světem mrtvých, který může i nemusí být tím naším, s věcmi, které jsou nám všem dobře známé, ale teď se na ně díváme v neznámém světle,“ píše se v anotaci k této knize.
Ukázka z Noci věrnosti a ctnosti
Příběh jednoho obyčejného dne
1.
Dnes ráno mě jako obyčejně vzbudily
úzké proužky světla procházejícího žaluziemi,
a ze všeho nejdřív mě napadlo, že podstatou světla
je neúplnost –
Představil jsem si, jak asi vypadalo, než se zarazilo o žaluzie –
jak mu určitě zmařily všechny plány, jako když se lidská mysl
otupí přílišnou dávkou léků.
2.
Krátce poté jsem zjistil,
že sedím u úzkého stolu; po pravé ruce
mi ležely zbytky menší snídaně.
Hlavou mi kroužila slova, bujarou rozjařenost
střídalo hluboké zoufalství –
Ale jestli je podstatou času změna,
jak se z něčeho může stát nic?
Na to jsem se ptal sám sebe.
3.
Dlouho do noci jsem přemítal za stolem,
dokud jsem neměl hlavu tak ztěžklou a prázdnou,
že jsem si prostě musel lehnout.
Ale nelehl jsem si. Místo toho jsem si podložil
hlavu rukama
zkříženýma na holém dřevěném stole.
Hlava mi spočívala na rukou
jako ptáčátko v hnízdě.
Bylo období sucha.
Slyšel jsem, jak odbíjejí hodiny, třetí, pak čtvrtou –
A tehdy jsem začal rázovat po pokoji
a zakrátko i v ulicích,
jejichž zatáčky a ohyby jsem tak dobře znal
z nocí, jako byla tahle. Chodil jsem kolem dokola
a podvědomě napodoboval rafičky hodin.
Podíval jsem se dolů a boty jsem měl pokryté
prachem.
Měsíc i hvězdy vybledly.
Ale hodiny na kostelní věži pořád zářily do tmy –
4.
A tak jsem se vrátil domů.
Dlouho jsem stál
nad schody před dveřmi
a odmítal otočit klíčem.
Vycházelo slunce.
Vzduch ztěžkl,
ne proto, že by teď snad byl hustší,
ale proto, že už nebylo co dýchat.
Zavřel jsem oči.
Byl jsem rozpolcený mezi strukturu
protikladů
a narativní strukturu –
5.
Pokoj se od mého odchodu nezměnil.
V rohu stála postel.
Pod oknem stál stůl.
Na okno se vrhalo světlo,
dokud jsem nevytáhl žaluzie –
pak se rozprostřelo po místnosti tak,
jak se mihotalo mezi rozložitými stromy.
Překlad Tereza Vlášková