Diderotovy názory musely ve své době vytloukat okna, Čtyři knihy ukazují dobu, ve které nepojídalo lidské maso jako schválnost v nějaké fantasy, a Nebe nemá dno od Hany Andronikové dokládá, že jsme přišli o jeden z nejvýraznějších spisovatelských talentů poslední doby.

Denis Diderot: Jakub fatalista (Odeon 2018/ překlad Dana Melanová)

V divadelním přepracování Milana Kundery se román pronikavého osvícence pevně usadil v české kultuře. Nedávno Česká televize opět nabídla pražské nastudování s Jiřím Bartoškou a Karlem Heřmánkem v hlavních rolích. Kdo si přečte Diderota, s překvapením sezná, jak blízko svého vzoru se Kundera pohybuje. Jakub v překladu Melanové neztrácí francouzskou elokvenci a duchaplnost, přičemž ovšem dýchá zcela moderním přemýšlením o povaze literární fikce a o poslání vyprávění. Poslechněte si: „…pravda má i pikantní stránky, jaké člověk vyzvedne, když je geniální. – To ano, když je geniální; ale co když není? – Jestliže není geniální, pak nemá psát.“ Kolikrát mě tohle dvě stě padesát let staré prohlášení napadlo při četbě mnoha dnes vydaných knih! Ve své době musely Diderotovy názory vytloukat okna. Příznačně vyšel Jakub fatalista až po autorově smrti a po Velké francouzské revoluci, církev jej dala na index. Čtěte s číší šampaňského v ruce.

Jen Lien-kche: Čtyři knihy (Verzone 2013/ překlad Zuzana Li)

Příšernější knihu jsem snad v životě nečetl. Tady se nepojídá lidské maso jako schválnost v nějaké fantasy, tady hrdinové zhltnou z hladu nejen mrtvého spoluvězně, ale i ptačí trus se zbytky travních semínek. Maova Čína ve druhé polovině padesátých let minulého století. V nekonečných zónách přerodu se převychovávali vzdělanci. Pod vedením dětinského dozorce, kterého stylizuje autor jako „Dítě nebes“, nemá cenu pokoušet se o útěk, protože ty dálky, jež dělí lágr od „normální zóny“, ještě nikdo živý nepřekonal. Spisovatel se tu zabývá pečlivým sledováním kolegů a pravidelně odevzdává Dítěti svá zjištění jako Záznamy zločinců. Jen Lien-kche se narodil v roce 1958 a v padesáti letech, jako uznávaného autora, jej Lidová univerzita zaměstnala, jak píše překladatelka v doslovu, na pozici profesora literatury. Jedinou jeho povinností bylo psát. Tak vznikly Čtyři knihy, jež vyšly v roce 2010. Hladomor u Žluté řeky je peklo biblických rozměrů.

Hana Androniková: Nebe nemá dno (Odeon 2010)

Desetiletý odstup od vydání této knihy jen zvýrazňuje, jak se liší od rychloobrátkových bestsellerů. Čas podtrhuje, že předčasným odchodem autorky (1967–2011) přišla česká literatura o jeden z nejvýraznějších spisovatelských talentů poslední doby. Na rozdíl od víceméně tradičně vystavěného románu Zvuk slunečních hodin (2001) máme v tomto případě co dělat s chaotickými cucky textů vznikajících pod tlakem ryze osobních vypravěččiných stresů a silných stimulačních zážitků. Permanentní, i když ne vždy jmenovitě vyvolávaná hrozba smrti překrývá jako dusný vzduch nepředvídatelnosti autorčiny diagnózy i života. Andronikova se coby pověstné Brownovo pylové zrnko cukavě pohybuje v kapce současné civilizace, tře se o lidi v džungli i na poušti a hledá, nepřestává hledat, protože konec hledání znamená naprostou ztrátu smyslu. Syrová příroda a sofistikovaná hi-tech, bude soulad, nebo kolaps?