Polský literární kritik, básník a překladatel z češtiny Leszek Engelking odpověděl na nedávném setkání během varšavského knižního veletrhu na dotaz z publika, v čem jsou si polská a česká literatura blízké: „Myslím, že překladatel obohacuje především svůj rodný jazyk a svou národní literaturu. Hledá tedy to, co je jiné, co chybí.“ Dílo prozaika, esejisty a dramatika Witolda Gombrowicze (1904–1969), od jehož smrti uplyne 24. července rovných 50 let, do češtiny převedla téměř výlučně Helena Stachová, loňská laureátka státní ceny za překlad. Často bývá vřazováno do středoevropské modernistické „literární rodiny“ vedle textů Franze Kafky, Bruna Schulze nebo Hermanna Brocha. Pokud bychom se však drželi Engelkingovy teze, co je v Gombrowiczově díle pro českého čtenáře odlišné, cizí?
Paradoxně jedno z autorových klíčových témat: konflikt mezi vysokým a nízkým, pánem a chámem. Tento spor se táhne Gombrowiczovými texty od prvních předválečných povídek a románu Ferdydurke až k exilovým deníkům. Nejedná se o laciné sociologizování literatury, ale v Polsku stále přítomný spor mezi „šlechtou“ a „lidem“, českému měšťanskému národu poměrně vzdálený. Velké ideály, velká gesta, vyhledávání rizika a jisté fanfarónství svádějí přímo k parodii a ironii, kterých je Gombrowiczovo dílo plné. Romanopisec znal toto prostředí dobře, nakonec se narodil do šlechtické rodiny a vystudoval nejlepší školy včetně pařížské univerzity. Ale i své střední Evropě se Gombrowicz rychle vzdálil: v roce 1939 odplul do Argentiny a nesdílel tak osud slovanských národů, které velmi zblízka přihlížely vyhlazovací mašinérii holokaustu a bylo s nimi zacházeno jako s „nižší rasou“. Gombrowicz se mezitím bez prostředků a konexí protloukal v Buenos Aires. Teprve v roce 1950 se mu podařilo navázat kontakty s exilovým časopisem a nakladatelstvím Kultura, kde díky trpělivosti šéfredaktora Jerzyho Giedroyće vycházejí jeho texty a deník. Ani poté, co se díky stipendiu vrací do Evropy, nejdříve Německa a potom Francie, se však nezdá, že by našel druhý domov. Nezačal psát francouzsky, hlavním jazykem pro něj stále zůstala polština. Literárního uznání se mu dostalo až ke konci života, kdy byl dvakrát, v roce 1966 a 1968, nominován na Nobelovu cenu za literaturu. O rok později umírá.
Krátce před svou smrtí se Gombrowicz ještě oženil se svou asistentkou Ritou Labrosse. Jako by tím celý svůj život solitéra ještě podtrhl. Vždyť i jeho třídílný Deník z let 1953–1966 se stal nejen brilantním vyjádřením kritického ducha, zpovědí mistra ostrých soudů, ale také individuality povýšené nad jakékoli společenství: vystoupil z rodinného kruhu, v němž byl nejspíš vždy považován za podivína, z národního kontextu, jehož byl nejtvrdším kritikem, ze spojující středoevropské paměti dvou totalit. Gombrowicz však přesto – nebo právě proto – zůstává stále, a to i padesát let po své smrti, blízký čtenářům. Za jednoho z duchovních otců si ho už kdysi vybral letošní jubilant Milan Kundera, v jeho vile ve Vence nedaleko Nice, kde strávil poslední léta života, vzniklo jeho muzeum, před deseti lety se jeho hra Yvona, princezna burgundánská inscenovala v pařížské opeře, nezapomíná na něj ani Argentina. Díky své cizosti je stále aktuální.
Autorka je polonistka.