Až příliš dětská naivita knihy Diega Zúñigy nepůsobí přesvědčivě, historky Markéty Brouskové jsou svědectvím o nouzi, naději, přátelství i lstivosti v exilu a Elias Canetti je ve svých vzpomínkách chorobně zvědavý na lidi.

Diego Zúñiga: Mlha nad Iquique (Prostor 2019/ překlad Ester Povýšilová)

Chilský autor (1987) vydal tuto svou prvotinu, když mu bylo dvaadvacet. Autobiograficky laděnou novelu vyskládal z krátkých situačních zášlehů. Dvacetiletý vypravěč pravidelně střídá výjevy ze svého života s matkou a ze svého putování s otcem, který svou první ženu opustil a žije v nové rodině. Tyto záznamy nezúčastněného pozorovatele působí otřesně svým chladem, odstupem od života, ztajeným zločinem, neschopností hrdiny komunikovat s nejbližšími. Poušť Atacama, přes kterou postavy projíždějí, se z přírodní scenérie stává metaforou třeskuté pustiny mezi lidmi. V textu to poněkud skřípe. Někdy až příliš dětská naivita sdělení nepůsobí přesvědčivě, uvážíme-li, že jde o výpověď studenta žurnalistiky.

Markéta Brousková: Nežádoucí svědek (Torst 2019)

Stejně jako existuje obor mikroekonomika, měla by se pěstovat disciplína mikrodějiny. Do této oblasti bych pak jako vzorovou ukázku doporučil tyto vzpomínkové fleše manželky (1941) básníka Antonína Brouska. V roce 1969 odešli manželé se synem do Německa a stali se pěšáky exilu. Autorčiny nehrdinské historky volně brouzdají desetiletími a jsou svědectvím o nouzi, naději, přátelství i lstivosti, ale hlavně neustálou úvahou o povaze exilu. Zrcadlí postavy z jeho politizující vrstvy (Tigrid, Liehm) i ze složky umělecké (Kryl, Diviš, Gruša). Také zážitek německého akademického levičáctví té doby se silně vryl do autorčiny paměti. Z přímo a nemilosrdně pojmenovávaného života mrazí, tady se nebudují útěšné mýty.

Elias Canetti: Pochodeň v uchu (Hynek 1996/ překlad Jiří Stromšík)

Nositel Nobelovy ceny za literaturu se narodil roku 1905 v bulharském městě Ruse do rodiny Židů, kteří se na Balkán dostali po vypuzení ze Španělska. Tam však dlouho nepobyl. Tato část jeho vzpomínek se týká doby mezi světovými válkami a hlavně jeho studií chemie ve Vídni. Canettiho až chorobná zvědavost na lidi rozhýbává text záplavou pozoruhodných charakterů a jejich nezřídka bizarních osudů. Ale nečte se tu jen o lidech neznámých, plasticky zahlédáme Karla Krause, Bertolta Brechta nebo George Grosze. Kromě toho ovšem krok za krokem sledujeme genezi románu Zaslepení a monumentálního spisu Masa a moc. Dojemně hřejivé je vyprávění o berlínských toulkách s Isaacem Babelem.