Sbírka poezie Víta Slívy Cherubín troubí na kost fanfáru je tažena z hloubi české básnické tradice křtěné zejména Holanem, román Neviditelný život Eurídice Gusmãové od Marthy Batalhy skládá jakousi sociologii brazilské rodiny a kniha Kazuo Ishigury Pohřbený obr spojuje mýtické motivy o královi Artušovi s osudem dvojice staříků probouzející se ze ztráty paměti.

Vít Slíva: Cherubín troubí na kost fanfáru (Druhé město 2020)

Všechno, co jste kdy o autorovi četli, platí i pro tuto sbírku. Je snad nějaký důvod, aby skoro sedmdesátiletý básník měnil najednou barvu? Akorát té smrti a tmy přibývá. Kromě toho je zřejmé, že se nejedná o strukturu sbírky v pravém slova smyslu, neboť se tu nacházejí básně z různých období a jsou k sobě přiřazovány ve víceméně nezávislých blocích. Slívova poetika rozhodně nepřipomíná náhle vylíhlé kuře plné zmatku a emocí, je tažena z hloubi české básnické tradice křtěné zejména Holanem, ale někdy si povyskočí v rozverném rýmu („dvakrát tolik/ alkoholik“ nebo „kořalka/ pozalká“) a ze smrtelné vážnosti zamrká moudrá ironie. Hlava se obrací dozadu, hledá obrazy z dětství, vzpomínky na lásky a paní nostalgie si s nimi zadumaně pohrává.

Martha Batalha: Neviditelný život Eurídice Gusmãové (xyz 2019/ překlad Martin Ilek)

Prvotina brazilské autorky (1974) měla potíže při hledání nakladatele, ale nakonec přece jen v Brazílii vyšla a byla pak dokonce zfilmována. Nejde o žádný literární experiment. Batalha se nekýčovitě podívala na osudy žen vržených do prostředí Ria de Janeira v průběhu dvacátého století. Nenajde se tam ale militantní feminismus, který by však v realitě nacházel paradoxně víc než spoustu příležitostí, aby řičel, až by uši zaléhaly. Průřez různými velmi odlišnými sociálními prostředími skládá jakousi sociologii brazilské rodiny a podřízené postavení žen čtenáře zvyklého na západní poměry zaskočí svou důsledností. Pokud byste od Jihoameričanky čekali magické kouzlení, nedočkali byste se. Ovšem ani uplouhaná doslovnost tak milá ženské literatuře si tady nepřichází na své. Vládne tu odstup inteligentní ironie.  

Kazuo Ishiguro: Pohřbený obr (Argo 2017/ překlad Lenka Sobotová)

Anglický Japonec (1954) dostal Nobelovu cenu v roce 2017 a tato kniha vyšla v originále dva roku předtím. Nezdá se, že by byla tím nejpádnějším argumentem hovořícím pro ocenění. Pseudohistorický román z časů, kdy na britské ostrovy pronikali Sasové a Vikingové, pracuje s mytickými motivy spojenými s pověstmi o králi Artušovi a současně sleduje velmi privátní osud dvojice staříků probouzející se ze ztráty paměti. Matná vzpomínka na prožitek je prchavá, nenalezne-li fixaci v paměti. A paměť je trvalé úsilí, na kterém spočívá naše identita soukromá i společenská. Ishiguro pracuje s kontrastem mezi syrovou primitivností životních podmínek hrdinů a mezi vznešenou dikcí jejich až salonního stylu při dialogických promluvách a těží z jeho znepokojivého účinu.