Čtu dcerám pohádky. Jim se to líbí velice, mně taky, takže máme dobrý čas. Před nějakým časem jsme dostali novou dětskou knížku – Jak šlo vejce na vandr. Určitě si tu pohádku pamatujete z dětství. Myslím, že jednu z verzí, alespoň tu, na kterou si nejasně vzpomínám já, napsal František Hrubín.

Verze, kterou jsme před pár dny dostali, je jednoduchá: vejce už to doma nebaví, a tak se vydá do světa. Potká psa Alíka, husu, kočku, prasátko a jdou a jdou, až padne noc a oni jsou v lese a mají strach.

Nevědí, co si počít, ale jsou to bytosti chytré, a tak kočka vyleze na nejvyšší strom a co nevidí? Vidí palouček a na něm malebnou chaloupku. Vydají se tedy k ní, a protože je zrovna prázdná, ubytují se a je jim dobře.

Náhle ale zaslechnou něčí kroky a funění. Kdo to jen může být? Ach ne, je to obr. Husa počká, až bude k místu, kde se schovává, otočen zády, pak vyběhne a zezadu ho klovne do nohy. Pak vyběhnou z úkrytů i všichni ostatní. Pes obra kousne, kočka mu poškrábe obličej a prasátko se rozeběhne a plnou silou do něj vrazí. Vejce vyskočí na stůl a všechno pozoruje.

Obr je hrůzou bez sebe, navíc má po těle plno bolavých ran. Neví, co se to s jeho chaloupkou stalo, a tak vezme nohy na ramena a peláší pryč. Obra už nikdy nikdo v chaloupce neuvidí (asi běhá stále někde v lesích) a naše chytré bytosti, které se mezi sebou mají tak rády, v chaloupce žijí šťastně, a pokud nezemřely, žijí šťastně ještě dnes. Zhruba tak ta pohádka končí.

Když jsem dočetl, přišla krutá otázka znepokojené dcery: Proč chudáka obra vyhnali z jeho domečku? Těžko říct, odpověděl jsem nejistě.

Je to nechutná pohádka, pomyslel jsem si. Chudák obr nic neudělal, ale protože je „obr“, můžete si s ním dělat, co uznáte za vhodné. Můžete ho pokousat, vyškrábat mu oči, vyhnat ho z domu.

Je to legitimizační pohádka. Asi je to jedna z těch pohádek, které se vyprávěly třeba v mém rodném pohraničí po roce 1945…

Dcera změnila téma a navrhla, že si raději přečteme od Grimmů Jeníčka a Mařenku. Macecha se chce dětí zbavit, nechat je napospas lesu a jisté smrti, s čímž otec opakovaně souhlasí a svým dílem k tomu přispěje, byť s tím má problém.

Jeníček a Mařenka to ale všechno, jak každý ví, přežijí. Bratři Grimmové pohádku končí tím, že děti přicházejí zpět k otci (macecha mezitím zemřela). Děti jsou šťastny, otec také.

Otázka dcery je prostá: Proč se Jeníček a Mařenka vracejí zpátky k tomu strašlivému otci, když ten s macechou děti do lesa odvedl a chtěl, aby zemřely?

Nevím, co říct. Ach, ty pohádky. Možná by se měly přepsat.