Viděli jste ten obraz? Jistě ne, protože dokud jsem ho nedokončil, tak tady na světě vůbec nebyl. To je na obrazech to zvláštní. A Julie mi napsala, abych k Modré kytaře něco napsal – takže píšu: Na první pohled je na obrazu vidět tvar části ozvučnice, přední desky s otvorem. Do toho kruhového otvoru jsem vybral kus dřeva, připomínající oblaka.

Klíčem k obrazu je ovšem lodička (vpravo) s plachtami, ta má naznačit, že jde o cestu, plavbu. A tou muzika i písnička přece jsou, cestou odněkud někam. Když začínáte zpívat, jste trochu jiní, než když dozpíváte – nebo alespoň vaše nálada se změní. (Abyste mohli zpívat, nemůžete být nasraní, to nejde).

Ta hlavní, velká část kytary musí být z jednoho krásného kusu, aby kontrastovala s těmi kostičkami vlevo, s tou stavbou, která tělo kytary doplňuje. Se stavbou plnou příběhů. Vždyť jeden z těch příběhů je o mém vlastním hraní, o chuti učit se hrát, písničkama balit holky. O letním táboře kdysi, někde na Sázavě – řece, kde jsem kytaru poprvé držel v ruce… Skládám kostičky.

Takhle napsané to vypadá jednoduše, obraz jsem dokončil, hotovo.

Ještě podklad! Podklad je z barevného papíru vyztuženého lištami a je to produkt zkoušení, někdy musím dělat víc zkoušek, než jsem spokojený. Podklad je kombinovaná technika, tak se tomu říká.

(Jak dřevo vybrat, usušit, opracovat, nalepit, aby se obraz – reliéf nezkroutil atd. – to by bylo nadlouho a napsal jsem o tom knížku Pracujeme se dřevem, kterou všude mají.)

Nakonec – proč modrá barva. Snad jsem už měl trochu unavené oči z těch krásných tmavých i světlých hnědí, které dřeva mají. Z takových hnědí, které jdou do červena, z hnědí smetanových a hnědí zešedlých. A chtěl jsem modrou, takovou, kterou žádné dřevo nemá...

Naše Země je prý modrá. Vlasta Redl má modrou kytaru v písničce. Nebe, kam možná přijdu je modré, tam nahoře, mezi korunami stromů. Pavel Šporcl hrál na modré housle tak dlouho, až byly ohmatané. A Karel Čapek napsal Modrou chryzantému.

Tak se mějte dřevěně a modře.