Nedokonale sepsaný, i když obsahem invenční Život na Měsíci od Karla Josefa Pleskače, je starší než Čechův Výlet páně Broučkův do Měsíce. Pleskačův nápad ohledně konfrontace naivního měšťana a ideální civilizace Luny, která poutníkovi ze Země přivodí emoční otřes, Čech vlastně jen satiricky vyhrotil.
Knih o cestách na Měsíc vzniklo nepočítaně. Určitě daleko víc, než jich kdysi zohlednila stejnojmenná publikace Radovana Krátkého (1967), jejíž kompletní, v tiráži uvedený titul vlastně zní Báje, žerty, pohádky a dobrodružné zkazky o putování na Měsíc.
U nás je jistý boom těchto děl spojen s Nerudou podnícenému vydání slavných verneovek Ze Země na Měsíc (1865) a Okolo Měsíce (1870). Druhá z nich česky vyšla už téhož roku a jako vůbec první Vernův román v češtině. Ještě větší vliv než francouzský fantasta ale měli jeho vídeňští adaptátoři Friedrich Zell a skladatel Franz von Suppé, kteří i v Praze uvedli burlesku Ku Měsíci! (1876). Následovalo postupné vydání hned tří děl s tímto tématem.
Prvním z nich byl zmíněný Život na Měsíci (1881), druhým se stal známý Výlet páně Broučkův do Měsíce (1886, přepracováno 1887) z pera klasika Svatopluka Čecha, který svého domácího později využil ještě ve třech knihách. V úvodní vzal na paškál určitou tehdejší národní malost a nevýbojnost i stoletími špatných zkušeností generovanou českou pružnost a přizpůsobivost (již ostatně propagoval i Cimrman).
Třetí z prací o Měsíci je nejobsáhlejší a jmenuje se Luňan Hvězdomír Blankytný. Broučkův host v Praze roku 1891. Vyšla roku 1892 a psal ji úplně prvý z děkanů české filozofické fakulty, ba pozdějšího rektor celé naší univerzity: astronom František Josef Studnička, jinak také známý co autor třísvazkových Základů vyšší matematiky. Jako Čechův přítel a – jen do jisté míry – taktéž kamarád „z pivní čtvrti“ užil přitom vtipně pseudonymu Pravdomil Čech. A zobrazený jím Měsíčňan směl zjara 1891 usednout jako čestný host do čela stolu na hradní Vikárce, a to přímo mezi Matěje Broučka a samotného Svatopluka Čecha.
Vedle pražské radnice předvádí Brouček v knize Luňanovi mj. Měšťanskou besedu a Národní muzeum (potkávají opakovaně Vojtu Náprstka). Také Národní divadlo, kde hovoří s Jindřichem Mošnou. Dokonce se vpletou do hádky o pravost Rukopisů, avšak Hvězdomír už po týdnu těchto exkurzí bez rozloučení prchá zpět, neboť mu dojde, že by tu vedle závisti a schopnosti pomlouvat chytil co neproočkovaný cizinec pravé neštovice. Tím také náš badatel pomyslně napověděl H. G. Wellsovi, když přesně vystihl klíčový zvrat jeho Války světů. Téma mikrobů a cizích civilizací však bylo v těch časech samozřejmě probíráno i jinými vědci.
Navzdory nápaditosti zůstává Studničkova kniha zapomenuta a my se vraťme ke (stejně zapomenutému) dílu náchodského pedagoga Karla Josefa Pleskače (1858–1937), jinak i třeba autora Života pohanských Čechů (1882). Knihu Život na Měsíci původně napsal už ve 22 letech a velmi by se divil, že jeho „mladistvý hřích“, kuriózní směsice naučného, utopického, sociálního, společenského, milostného a humoristického románu, bude jednou Ivanem Adamovičem a dalšími badateli interpretován jako „první česká science fiction“ a že k její reedici přistoupí v rámci „podpory vědy“ sama Univerzita Karlova.
Autor závěrečného komentáře tohoto druhého vydání Václav Vaněk nám představuje Lunu dvojace a z hlediska reflexe vždy bude náležet jak na poetovi, tak na astronomovi (i kdyby jen amatérském). Zvlášť první pohled editor rozvádí značně a hle, představují jej díla jako Máchův Měsíček (1832), Sabinovy Noční schůzky (schůzky náměsíčníka s milovanou Lunou, 1835), Fričovy Slzy luny (1858), Zeyerův Vyšehrad (1880), v kterém se Měsíc poněkud překvapivě pojí s ženstvím, Mužíkova Tichá noc (1882), Vrchlického báseň Na vsi v zimní noci (1885), Kvapilův Měsíc (1889), Auředníčkova Balada na měsíc (líčící konec světa, jenž pouze Luna přežije, 1889), Klášterského Noc na samotě (1892), Dvořákovy Labutě (1894), Karáskův Somnambul (1894), Sovova Zlomená duše (1895), Hlaváčkova báseň Za noci březnové (1896), Soldanova Měsíčná noc (1901), Lešehradova Cesta do Měsíce (1901, v jeho raných dílech je mateřsky pojatá Luna všudypřítomna), Teichmannova Horská noc (1902), Skarlandtova Smutná láska (1904) a – samozřejmě – Nerudovy cykly Z povídek měsíce (1864) a Písně kosmické (1878). Ale právě v naposled zmíněném díle už dává autor básně Měsíc mrtev za pravdu astronomům.
A Karel Pleskač? Ve skutečnosti ani on nebyl zcela první, a to ani jen u nás, a předešel ho minimálně Jan Kepler, který už roku 1608 dokončil démonickou alegorii Sen. V Pleskačově případě pak nejde ani o ryzí sci-fi, neboť autor uchopil téma příliš mysticky a text uvedl citací z Michelangelova monologu v podání Jaroslava Vrchlického. Sice zahrnul do své prózy spoustu vědeckých znalostí, ale jako by stál na mihotavé hranici snu a bdění. Na Lunu totiž neputuje žádnou kosmickou lodí (anebo střelou, tak jako Verne), nýbrž se nese v myšlenkách. Nejinak ostatně nabádal pouť absolvovat už roku 1877 tehdy známý popularizátor Camille Flammarion.
V cíli pak Pleskačův hrdina nespadne do žádných vyprahlých, pustě prašných plání, ale narazí na inteligentní život. Měsíčňané ovládají také astronomii a pozorují na svých vlastních nebesích Zem. Proč jsme však jejich civilizaci nespatřili v dalekohledech, není dostačujícím způsobem vysvětleno, a sotva se s dočtením Pleskačova kuriózního výtvoru zbavíte pocitu, že se základ zápletky autorovi zdál. Určitá asociace s podobně snovými úvody pozdějších Burroughsových románů o cestách bojovníka Johna Cartera na Mars, je přitom na místě.
Karel Josef Pleskač: Život na Měsíci. Fantastický obraz. Vysvětlivky, ediční příprava a závěrečný komentář Český literární lunatismus Václav Vaněk. Jako první ze svazků ediční řady Limbus vydala Univerzita Karlova. Praha 2019. 188 stran.