V téhle coronární době budou jistě vzpomínána a citována díla, která se tím pro lidstvo mimořádným obdobím zabývají. Jistě přijde na přetřes Mor, kniha od Alberta Camuse (dostal Nobelovu cenu za literaturu). Budou o ní mluvit i ti, co ji nikdy nečetli – a já se jim nedivím, není to lehké čtení a dle mínění kritiků to ani není o moru – nemoci, ale spíše o touze po moci, což je jiná lidská choroba, ne – moc, nemoc možná horší, než…

Kdybych byl pověřen ocenit dílo A. Camuse já, dal bych cenu knize Cizinec, tu jsem i s ukázkou dal do své Čítanky (patřičné).

Hromadným onemocněním lidí se zaobírá i strašidelná a fantastická povídka od E. A. Poea Maska červené smrti.

Červená smrt už dlouho pustošila zemi – to je začátek té povídky. Už to je v ní první zmýlená – nemoc přece nepustoší zemi, ale lidi.

Země sama možná od lidstva už trochu pročistit potřebovala.

Červená… Když jsme u těch barev, nemůžu nevzpomenout na Bílou nemoc Karla Čapka, divadelní hru – ta začíná jak? První obraz – tři malomocní ve fáčích. První malomocný říká – Mor je to, mor. U nás v ulici… Taky ta hra není o té nemoci. Najdete tu i varování, předpověď toho, co se později stalo. Nikdo si nedal říct… A na co vlastně Čapek umřel, se podobalo…

Také se vám nezdá to srovnávání covidu s morem? Z moru se prý moc nemocných nevyléčilo…

Pojďme jinam.

Báječný Jan ze Sioraku jako jeden z prvních ve svém okolí používá za epidemie dezinfekci, praní v horké vodě, kouř, horko ohně (Robert Merle: Dědictví otců). Pro mě je tenhle první díl nejlepší knihou pana Merla.

Ale já se – co se týče knih – vrátím v čase ještě víc zpátky, až do časů humanismu a renesance v Itálii, protože jedna kniha z „časů moru“ přežila do našich dnů, je stále čtená, jejím příběhům se smějeme, máme z nich radost, pořád je vyprávíme, filmujeme je, citujeme.

Já vím, že vy už víte, že myslím na D e k a m e r o n, který napsal Giovanni Boccaccio. Obsah je plný příběhů – deset lidí na „útěku“ z Říma před morem si – aby přišli na jiné myšlenky – po deset dnů vypráví příběhy… Takže 10 × 10. Králem večera je pokaždé někdo jiný(á) a určuje téma. A některá ta krásná témata jsme si zvykli označovat přímo za šťavnatá či lechtivá.

Jsem moc rád, že nemusím rozhodovat o druhých a za druhé. Mimo jiné i proto, že mi připadá, že ta obrana před virem je někdy možná horší než virus sám. Ale moc rád bych byl „králem“ jednoho takového večera, který popisuje Boccaccio, a moc rád bych zadal téma vyprávění. A poslouchal devět vyprávění, každé jiné a jinak podané. Jaké téma by to bylo?

Co myslíte?