V polských popisech situace za druhé světové války se lze pravidelně setkat s názorem, že „se objevili Němci a odstranili Židy“. Autor této knihy, polsko-kanadský historik Jan Grabowski se na základě pečlivého studia archivních materiálů pokouší odpovědět na otázku, proč a jak němečtí okupanti věděli, kde Židy hledat, a odkrýt okolnosti, jež vedly k odhalení ukrývajících se nešťastníků.
V letech 1942 a 1943 se po likvidaci ghett podařilo uniknout tisícům polských Židů, ale jen málokteří se dožili konce války. Výraz Judenjagd – lov na Židy – používali němečtí policisté a četníci pro pátrání po židovských uprchlících, kteří na okupovaném území hledali úkryt v nežidovském prostředí. Židé se porůznu skrývali, ale postupně byli zrazováni a vydáváni Němcům či vlastní polské „modré“ policii.
Za války existovali v Polsku na jedné straně lidé, kteří lovili Židy nebo je vraždili z chamtivosti či rasové nenávisti. Na druhé straně byli také lidé, kteří Židy chránili a pomáhali jim. Tato skupina byla početnější, ale ti první byli ve svém konání mnohem úspěšnější a efektivnější. „Prakticky všichni Poláci vzdorovali, ať už pasivně či aktivně, německé okupaci,“ vzpomíná jeden z přeživších židovských uprchlíků. „Avšak většina polské populace napomáhala Němcům v jejich snaze o vyhlazení Židů. Neexistuje žádný morální závazek být hrdinou, ale podílet se na vraždě je kriminální čin.“
Jan Grabowski ve své knize Lov na Židy podrobně zkoumá osudy pronásledovaných na příkladu jednoho okresu v Malopolském vojvodství. Přináší tak důrazný příspěvek ke stále probíhající a vzrušené debatě o odpovědnosti Poláků a Němců za holokaust.
Ukázka z knihy:
KAPITOLA PÁTÁ
JUDENJAGD – LOV NA ŽIDY
„V roce 1942, v měsíci září jsme se začali skrývat před Němci, protože probíhaly velké deportace.“
Asi bychom měli začít čísly: z 5500 až 6000 Židů, kteří žili v okresu Dąbrowa Tarnowska před začátkem „likvidačních akcí“, jich pouze 150 až 200 přežilo válku. Největší skupina (méně než 100 lidí) přežila v Sovětském svazu; někteří z nich se po roce 1945 vrátili do Polska a byli zaregistrováni tarnówskou či krakovskou kanceláří Ústředního výboru Židů v Polsku. Jiní se vrátili, nakrátko zůstali a pak utekli na Západ, aniž by po sobě zanechali stopu v místní dokumentaci či otisk v paměti místních obyvatel. Odhady týkající se počtu Židů přeživších v úkrytech na území okresu Dąbrowa Tarnowska se liší. Podle nejoptimističtějších scénářů, zdůrazňujících všeobecný výskyt fenoménu „pomocné ruky“ mezi Poláky, v okrese Dąbrowa Tarnowska přežilo válku více než 100 Židů. Opatrnější odhady uvádějí asi 50 až 60 přeživších, schovaných ve více než třiceti skrýších různě po celém regionu. Krátce po skončení války zdejší pobočka Ústředního výboru Židů v Polsku (CKŻP) vytvořila několik seznamů přeživších, kteří se objevili ve městě. Seznamy (viz tabulka 9 v přílohách této knihy) obsahují 110 jmen lidí, kteří přežili válku buď v koncentračních táborech, či v bunkrech a úkrytech, anebo v Sovětském svazu. Byť jsou seznamy užitečné, probouzejí také jisté pochybnosti: zahrnují osoby, které sice po válce přišly do Dąbrowé, ale původně pocházely z jiných oblastí; nelze specifikovat, kde se nacházely úkryty a bunkry Židů; a silně podhodnocují počet dąbrowských Židů, kteří přežili v Sovětském svazu a vrátili se do Polska až poté, co byly tyto seznamy vypracovány. Je tedy otázka, jestli lze snadno akceptovat či odmítnout některý ze scénářů či čísel výše uvedených (tolerance chyb a nedostatek existujících pramenů představují příliš velkou překážku), nicméně důkazy shromážděné pro účely této studie nám umožní postavit údaje na pevný základ a vycházet z předchozích zjištění.
Nejplodnějším autorem píšícím o Polácích, kteří zachránili Židy v oblasti Dąbrowé, byl nepochybně Jósef Kozaczka, amatérský historik a předseda dąbrowské odbočky asociace polských veteránů (ZBOWiD). Také není pochyb o tom, že za války Kozaczka pomáhal Židům. V září 1942 zaklepali na jeho dveře a poprosili o pomoc Hinda a Fejga Birnbaum-Windheilovy, dcery místního kováře. Kozaczka jim pomohl získat „árijské“ dokumenty, které oběma mladým ženám umožnily odjet do Německa, kde přežily válku vydávajíce se za polské „dobrovolné pracovnice“. Ačkoli můžeme oceňovat Kozaczkův pozoruhodný válečný skutek, pozdější texty tohoto amatérského historika, jež jsou plné faktických chyb a často založené jen na neověřených zvěstech, už tolik uznání nevzbuzují. Přesto si Kozaczkovy publikace zaslouží přezkoumání, neboť jejich závěry byly bez dostatečné verifikace akceptovány jinými historiky a tím se později staly součástí akademického mainstreamu. Kozaczkova posedlost tématem Poláků, kteří pomáhali Židům, splynula se zlomyslnou antisemitskou kampaní zahájenou v březnu 1968 Polskou sjednocenou dělnickou stranou. První z jeho článků pod titulkem To se nám dostalo oplátkou! Poláci pomáhající Židům se objevil v deníku Zielony Sztandar (Zelená vlajka). Kozaczka se v něm pustil do složité a sporné záležitosti a vrhl se do ní doslova po hlavě:
S odporem a úžasem se dočítám o urážkách a pomlouvačných kampaních, které organizují různé zahraniční židovské kruhy. Obviňují v nich nás Poláky z toho, že jsme nacistům pomáhali vraždit Židy. Je obtížné si představit něco odpornějšího a nepravdivějšího o naší společnosti. Pochopitelně nehodlám o tomto nesmyslu diskutovat, ale chci jen zmínit určitá fakta a události, k nimž došlo v okresu Dąbrowa Tarnowska. My, bývalí vojáci odboje, se děsíme pomluv, které se o nás šíří v Izraeli a jinde. Taková je oplátka za veškerou pomoc, které se dostalo Židům? Za veškerou naši oběť? Kde jsou ti, jejichž životy jsme zachránili? Proč ti Židé, kteří nyní žijí v Izraeli, USA, Německu a jinde, zůstávají potichu?
Další Kozaczkův článek (nazvaný Platili svými životy za pomoc Židům) se objevil v deníku Słowo Powszechne, který v roce 1968 stál v čele antisemitské kampaně. Nejpodrobnější text tohoto amatérského historika z Dąbrowé se později objevil v knize Poláci a Židé, 1939–1945. Zde Kozaczka uvádí seznam více než jednoho sta případů, kdy Poláci v okrese Dąbrowa zachránili Židy. „V našem okrese je sto vesnic,“ napsal Kozaczka, „a v každé z nich se skrýval Žid. […] Za pomoc Židům zaplatilo životem padesát šest Poláků, z nich dvacet sedm bylo zabito na místě a dvacet osm zavražděno později v táborech, jedna osoba zahynula na následky bití.“ Bohužel Kozaczkova čísla jsou nepodložená, neexistují žádné náznaky, že by byl proveden nějaký výzkum, žádné odkazy na důvěryhodné zdroje. Navíc je fenomén „pomoci“ definován velmi liberálním způsobem: volným do takové míry, že dlouhý seznam dobrých lidí, kteří během války pomohli Židům, také zahrnuje jednoho polského „modrého“ policistu, který mohl zastřelit prchajícího Žida, ale nakonec se nad tímto nebožákem slitoval a spoušť nestiskl. Tato situace připomíná výměnu názorů, o níž psal jeden přeživší z Tarnówa: „Žil tam fiakrista, nějaký Staszek, který se vychloubal tím, jak mi pomohl za války. Jednoho dne jsem na něho narazil a zeptal jsem se ho, kde k těm lžím přišel: Zatvářil se velice překvapeně: ,K jakým lžím? Copak si nepamatuješ, kolikrát jsem tě zahlédl ve městě, po deportacích, když už v Tarnówě nebyli žádní další Židi, a nikdy jsem tě neudal Němcům!‘ Tak to byla ta pomoc, kterou se tolik chlubil.“ A co je ještě horší, Kozaczkův seznam „nápomocných“ Židům zahrnuje i Michala Kozika, který, dle tohoto historika z Dąbrowé, mu tvrdil, že zachránil deset Židů. Ve skutečnosti poskytl úkryt třem Židům, které pak koncem roku 1944 zabil sekyrou, když jim došly peníze na placení za úkryt. Kozaczkova publikace nám neříká nic o způsobech pomoci: jednou se jedná o nezištnou pomoc, další je částečně založena na profitu a jiná je celá založena na chamtivosti. Nemáme žádnou představu, zda byli Poláci potrestání za napomáhání Židům, přestoupení jiných německých příkazů či za jejich zapojení do podzemních aktivit. V závěrečných poznámkách tento předseda dąbrowské odbočky Asociace polských veteránů uvádí asi 150 Židů, kteří se po válce vrátili do Dąbrowé. „Mohlo by se jich vrátit o mnoho více nebýt banditů z židovské policie, kteří vystopovali své soukmenovce.“ Toto tvrzení má ovšem malou oporu ve skutečnosti, protože židovští policisté z ordnungsdienstu nikdy ghetto neopustili, a jak už bylo zmíněno, byli zavražděni v prosinci 1942, tedy v době, kdy lov na Židy teprve začínal.
Očekávali bychom, že registry a svazky nacistických válečných zločinů sestavované po desítky let polskou Hlavní komisí vyšetřování nacistických zločinů musí vnést světlo do osudu Židů skrývajících se na území námi zkoumaného regionu. Avšak zjištění komise nejsou bohužel zdaleka úplná, a co je ještě znepokojivější, jsou očividně předpojatá a nevěrohodná. Zaprvé, registry obsahují pouze tři hlášení o Židech popravených v období po likvidaci ghett.
Zadruhé v případě válečných zločinů Poláků má komise sklon připisovat je na vrub Němců. Například v seznamu nacistických válečných zločinů v oblasti Tarnówa se můžeme dočíst: „Nacisté zavraždili tři lidi. Mrtví: Hereśniak; Owca Tadeusz; Polanicerová Estera.“ To ale není pravda. Estera Polanicerová byla předána do rukou policie místními rolníky a poprava byla vykonána polskými „modrými“ policisty z otfinówské stanice. S touto konkrétní vraždou neměli nacisté co do činění. Totéž platí pro Lejba Hersfelda a jeho rodinu zabitou v Luszowicích – také on figuruje na seznamu obětí nacistů. Podle svědků byli Hersfeldovi zabiti svými vlastními gójskými sousedy. V záznamech komise nenajdeme žádné jiné informace o exekucích dalších Židů skrývajících se v oblasti. Co je ještě horší, hlášení Hlavní komise neumožňují sledovat v archivu důkazy a pokládat další otázku: jak mohli Němci vědět, kde Židy hledat? Totožnost polských informátorů a kolaborantů přímo odpovědných za smrt Židů zůstává tedy mimo možnost dalšího zkoumání. Vzorec polopravd či jasných lží v případech citovaných „hlášeními“ je rozšířený. Například v Ostrowieci Swiętokrzyském v únoru 1943 několik Poláků (příslušníků AK), motivovaných chamtivostí, zavraždilo dvanáct Židů, kteří se pokoušeli připojit k partyzánské jednotce. V lokálním „registru“ Hlavní komise najdeme stručnou poznámku: „Nacisté za blíže neurčených okolností zabili dvanáct osob židovské národnosti. Žádné informace o jejich totožnosti.“ V tomto případě autoři „registru“ bezostyšně lžou (či naznačují ostatním odborníkům, aby „četli mezi řádky“), protože opatřili citaci nahoře odkazem na archivní dokumenty, které odhalují jména polských pachatelů a se všemi strašnými detaily líčí okolnosti masakru. Proto zprávy hlavní komise mohou být jen stěží považované za spolehlivý a informovaný zdroj o osudech Židů, kteří po deportacích z roku 1942 hledali úkryt v námi zkoumané oblasti. Naštěstí máme k dispozici jiné prameny, vzniklé za války nebo bezprostředně po ní, jež nám mohou pomoci porozumět dramatickým volbám, před kterými stáli „neárijští“ uprchlíci.
(...)
Jan Grabowski (*1962) je polský historik působící na Univerzitě Ottawa v Kanadě. Ve svém výzkumu se specializuje na polsko-židovské vztahy a holokaust v Němci okupovaném Polsku.
Přeložil Jan Krist, nakladatelství Academia, Praha, 2019, brož., 428 stran.