Kniha Vojtěcha Klimta detailně mapuje tiskařskou činnost dědečka a tatínka básníka a písničkáře Karla Kryla v Novém Jičíně a Kroměříži. V duchovním prostředí této tiskárny Karel Kryl vyrůstal a knihy zde tištěných autorů utvářely jeho poetiku a obraznost. Podnítila také jeho vztah ke krásným tiskům, kvalitnímu papíru a výtvarné výzdobě knih.
Autor prostudoval v archivech a knihovnách stovky dokumentů, dopisů a jiných archiválií. Výsledkem je svazek, který přináší detailní vhled do mimořádně cenné kulturní práce, kterou Krylovi předkové vykonali. Jeho součástí je obsáhlá obrazová příloha. Kniha vyšla za přispění Nadace Český literární fond.
Ukázka z knihy:
Mezi posledními tisky, jež se Karlu Krylovi ještě realizovat podaří, budou příznačně výňatky z Komenského Kšaftu umírající matky Jednoty bratrské a básně Jaroslava Seiferta, který se o šest let později spolu s Františkem Hrubínem veřejně zastane na sjezdu spisovatelů našich vězněných a zakázaných autorů.
V listopadu 1949 se u Kryla začal připravovat tisk Veršů pro Pavlíčka věnovaných Jaroslavem Seifertem synovi Pavla a Mahuleny Parmových. Vánoční vydání se však kvůli byrokratickým překážkám nestihlo. Parma nakonec 14. prosince zažádal o povolení Okresní národní výbor. „Bezpečnostní referent“ Myslikovjan o pět dnů později odeslal rozhodnutí: „K Vaší žádosti ze dne 14. prosince 1949 povoluje Vám Okresní národní výbor – Okresní velitelství ve Frenštátě p/Radh. soukromé vytisknutí básně Jaroslava Seiferta: Frenštátská koleda, s ohledem na skutečnost, že tato báseň byla věnována básníkem Vašemu synovi Pavlovi.
Báseň bude vytištěna na dvojlistu normalisovaného formátu A5 a v počtu dvouset číslovaných výtisků v úpravě profesora Vysoké školy umělecko-průmyslové Antonína Strnadla.
Výtisky této básně nesmějí být prodávány, jen věnovány přátelům a příznivcům za účelem regionálně propagačním. Jeden výtisk předložte zdejšímu úřadu.“
Libor Knězek: „Kryl však Seifertovu báseň přece jen vytiskl se Strnadlovými kresbami a ve vlastní grafické úpravě v podobě vkusné knížečky s barevnou obálkou a 18. ledna poslal už hotové tisky i s rukopisem a štočky Parmovým. V připojeném dopisu upozorňuje:“ ‚Výměr ONV přikládám a žádám tě, abys jej dobře uschoval, protože nikdy člověk neví, kdy přijde kontrola. (…) Situace je velmi svízelná, poddat se nemíním, řekl jsem to včera kontrole z kraje, našemu novému referentu ‚přes tisk‘.“ (…) Pěkné pozdravení mil. paní a Pavlíčkovi, ať si toho tisku v budoucnu váží, každé děcko něco takového mít nebude.‘“
Po Novém roce 1950 bibliofilie se Seifertovou Frenštátskou koledou konečně vychází. Jaroslav Seifert za ni Pavlu Parmovi děkuje v dopisu z 24. ledna 1950: „Knížka je roztomilá a potěšila nás všechny. Jediné skličující je, že tento vánoční pozdrav přichází, když ta kouzelná doba svátků je nenávratně za námi.“
ZLOČIN
Všichni živnostníci bez ohledu na svůj přístup k zaměstnancům získávají statut vykořisťovatele. Podnikavost je na obtíž, což bude mít samozřejmě brzy fatální dopad na ekonomický vývoj. Podobně i na zaměstnanost, jež bude často uměle navyšována vytvářením neefektivních pracovních míst. Tiskař Kryl si klíčovou úlohu svých zaměstnanců uvědomuje a bude ji oceňovat i po letech: „Nebyla to však jen zásluha Kryla a Scottiho. Je třeba vzpomenout všech těch spolupracovníků, působících v této tiskárně před prvou světovou válkou i po ní. Byli to pracovníci přesní, svědomití, milující své povolání. Byli to tvrdí odboráři, ale lidé čestní a přímí. Jen jejich přesnou prací bylo možno dosíci takových úspěchů.
A věnoval-li Oldřich Menhart otci Krylovi k jeho šedesátinám překlad hesla slavného antverpského knihtiskaře Christophe Plantina a překlad jeho sonetu, byl to dar i jeho spolupracovníkům, dar jistě oprávněný, zasloužený.“
V květnu 1949 ve firmě z jedenácti zaměstnanců zbývají dva. Karel Kryl mladší: „Že se starají i na jiné straně, aby mně zlikvidovali, je samozřejmé. Provádějí se různé podpisové akce, ale já zůstávám klidný.“ Zanedlouho už ale tuší, že „…znárodnění se asi stejně nevyhnem.“
Pokud psal tiskař Karel Kryl mladší o znárodnění, netušil, že v jeho případě bude zvolena ještě tvrdší varianta: likvidace podniku pod národní správou. 7. dubna 1950 odebírají kroměřížští komunisté Krylovi knihtiskařskou koncesi a do Kojetínské ulice číslo 31 vyráží připravená pracovní četa.
Karel Kryl nejmladší: „Pamatuji si jako dnes, že jsem stál na chodníku Kojetínské ulice, velitel gardy v bílých rukavičkách velel na protější straně ulice revolučnímu hnutí, sestávajícímu z maníků s krompáči a kladivy. Tatínek a maminka mě drželi za ruce, zatímco dědicové nejlepších kulturních tradic národních, jak se komunisté zvali, měnili sazbu a stroje naší tiskárny na šrot pro novou huť, kterou právě poslali budovat mého otce. Plakal jsem, protože slzeli mí rodiče. ‚Nebreč,‘ řekl táta, ‚chlapi nebrečí.‘ Nebrečel jsem, vždyť kolem stáli lidi, které jsme znali, po léta znali, a mlčeli, jiní procházeli lhostejně kolem.“
Sazby, včetně sbírky básní Zdeňka Řezníčka jsou rozmetány, všechno kromě zničených tiskařských strojů zabaveno, přesněji řečeno ukradeno. Alexander Koenigsmark: „Nějaký idiot tehdy vymyslel i akci proti tiskárně pana Kryla. Do tiskárny vtrhla horda zfašizovaných elementů, rozbila kladivy stroje, zničila zařízení tiskárny a radujíc se z toho, jakou ránu zase dostal světový imperialismus a jak jsme se tímto hluboce humanistickým počinem dostali blíže k vybudování socialistické společnosti, vydala se někam jinam šířit humanismus. Že dali ránu hlavně československé kultuře, jim bylo jedno.“
Likvidátor Krylovy tiskárny, bývalý strojní sazeč Josef Zimák byl dosazen jako národní správce do všech knihtiskáren v Kroměříži. Guskovu německou firmu zkonfiskoval, „ostatní kroměřížské tiskárny byly zrušeny a vše soustředěno do budovy bývalé Guskovy tiskárny ve Farní ulici číslo 4.“
Většina dokumentačně cenného archivu knihtiskárny je ztracena. Největší část vzala zasvé při stěhování ze Sudet do vnitrozemí před nacisty, zbytek při likvidaci tiskárny komunisty. Karel Kryl nejmladší: „Archiv, který byl plný Reynků, Demlů, Zahradníčků, si odvezl pan Václav Kopecký a někde ho zašmelil.“ Tiskař Kryl se vůči otřesnému jednání, jemuž byla jeho rodina vystavena, písemně ohradí. Strohé odpovědi Krajského národního výboru se dočká za dlouhých osm měsíců, dva dny před vánočními svátky: „‚Úplná likvidace Vaší tiskárny‘ byla provedena, aby podnik mohl být jinak hospodářsky využit.‘“
Jen pár měsíců po zničení Krylovy tiskárny ranila mrtvice jeho frenštátského nakladatele Jana Jelínka, poznamená jej to na zbytek jeho života. Dodnes není v úplnosti zdokumentováno, kolik lidí u nás bude režimem KSČ přímo postiženo, natož aby byli započítáni lidé, kteří skončí sebevraždou nebo s těžkými zdravotními následky.
Komunisté zničí a majitelům de facto ukradnou desetitisíce do té doby prosperujících podniků a zemědělských živností. V případě Krylovy tiskárny a dalších firem, spolků a institucí se navíc jedná o ztrátu, která přispěje k následnému úpadku naší kultury. Likvidační správce Josef Zimák: „Likvidaci jmenované firmy, kterou jsem byl pověřen, jsem provedl, takže dnem 31. 12. 1950 firma zanikla.“ Na konci tohoto i jiných se zničením Krylovy tiskárny souvisejících lejster, se Zimák loučí pozdravem „Pětiletce zdar!“
Karel Kryl nejmladší: „Byla to škoda, že tyhlety podniky zanikly. Byly kořením i solí normální spotřební tiskařské a nakladatelské činnosti. Nebyla to žádná lukrativní činnost, vydávat bibliofilie, to byla láska k řemeslu a preciznímu tisku. Vytisknout spotřební knihu je mnohem snazší než vytisknout dvanáctibarevný dřevoryt… Já si tu tiskárnu pamatuju jenom tak, že mě maminka držela za ruku a z té dědečkovy a tatínkovy pýchy na Kojetínské ulici létal prach a třísky. Můj tatínek o tom nerad mluvil, protože mu to činilo bolest. Větší, stokrát větší, než když se tahle tiskárna musela v roce 1939 přestěhovat z Nového Jičína do Kroměříže…“
Rok po likvidaci tiskárny soudní znalec Josef Sedlák sepíše a ohodnotí Krylův zničený a zabavený majetek, včetně papíru, písma a veškerého inventáře. Na prvním místě podrobného sedmistránkového seznamu odevzdaného 5. dubna 1951 figurují tiskařské stroje a u každého z nich je uvedena poznámka: „šrot“. Dozvídáme se tak, že Krylova strojovna disponovala následujícím zařízením: příklopovým lisem Reform Grosse a Kurz Drážďany, příklopovým lisem Anger a syn Vídeň, rychlolisem Koenig a Bauer (rok výroby kolem roku 1910) a rychlolisem Kaiser. V dokumentech se stroje popisují jako zastaralé a nepoužitelné, čímž se má zakrýt jejich skutečný osud.
Čtyři elektromotory na střídavý proud značky Bovert nebyly zničeny, ale zabaveny. V knihárně se mimo jiné nacházela ruční řezačka Anger, ruční drátošička, perforovací stroj Anger, knihařský lis a knihařský stůl. Nejvíce položek obsahovala sazárna: množství takzvaných amerických a běžných regálů, 3 658 kilogramů písma a 1 842 kilogramů sazby. Skladové zásoby činily mimo jiné 1 681 kilogramů různých druhů papíru.
Do té doby plně funkční stroje jsou na úředním lejstru z 12. října 1950 popsány jako 2 925 kilogramů odpadové litiny prodané sběrným surovinám za 1 165 korun.
Za zničený a zabavený majetek odhadnutý soudním znalcem Sedlákem na 286 tisíc Karel Kryl ve dvou splátkách 3. a 6. listopadu 1952 obdrží necelých třicet tisíc korun. I o tuto hubenou kompenzaci však rodina záhy přijde, když se z ní půl roku nato další státem řízenou krádeží, nazvanou měnová reforma, stane bezvýznamná částka.
Správce Zimák 21. srpna 1951 formálně sepíše kupní smlouvu s olomouckým národním podnikem Moravskoslezské tiskárny, zastoupeným Miroslavem Štefkem. Bez Krylovy účasti si tak mezi sebou přehazují zbytky jeho majetku. Jde ale spíše o byrokratickou komedii, neboť v té době už dávno bylo nejcennější strojní zařízení zničeno. Co zbývá, likvidační správce postupně rozprodá. Na kroměřížskou restauraci Ostrý roh jsou kupříkladu převedena kamna za 2500 korun, další topná zařízení, stoly a hasicí přístroj obdrží Družstvo Stavbyt.
30. června 1951 obdrží od národního správce Zimáka 1565 korun za „pomocné práce při likvidaci“ Krylovy knihtiskárny František Kytlica. Josef Zimák si v únoru 1952 vyplatí úhrnem 15 530 Kč, přičemž konfiskaci nakladatelství ohodnotí třikrát dráže než likvidaci tiskárny.
To ale likvidátorům nestačí, 19. září 1952 zasílá Jednotný fond pracujících jménem Ervína Tichého a Františka Jámy stížnost, že ačkoli Kryl odvedl fondu desetiprocentní podíl ze zisku za roky 1947 a 1948 v částce 21 724 korun, podíl ze zisku za období 1945–1946 ve výši 25 tisíc zůstal neuhrazen. Likvidovaný tiskař tuto skutečnost rozporuje tvrzením, že uhrazeno bylo vše, jak mělo být.
27. března 1953 částku s pozdravem „Pětiletce zdar!“ urguje H. Havlena za Středomoravské tiskárny v Olomouci. Následně správce Zimák zasílá Jednotnému fondu pracujících zbývající zůstatek účtu tiskárny 19 347 korun a doporučuje vymáhat zbytek částky na jejím nebohém bývalém majiteli Krylovi.
Úřední tečkou za případem bude dopis finančního referenta Šmedka zaslaný 16. října 1954 „dlužníkovi Karlu Krylovi“ do Pavlovského ulice číslo 11, aby uhradil 214 korun za inventář a zásoby.
Sídlo knihtiskárny v Kojetínské ulici dnes není nijak připomenuto, prostory projdou částečnou devastací a přestavbou, v roce 2017 budou nabízeny k prodeji. Jako v drtivé většině ostatních případů nebude za tento zločin z počátku padesátých let nikdo po roce 1989 odsouzen ani vyšetřován. Příkoří na rodině Krylových tak nad městem stále visí ve vzduchu.
Vojtěch Klimt (*1973) je od roku 1991 předsedou Klubu Karla Kryla. Je autorem biografie Karla Kryla nazvané Akorát že mi zabili tátu (2006).
Nakladatelství Galén, Praha, 2019, 1. vydání, váz., 492 stran.