Ve věku 86 let zemřel ve Spojených státech Ivan Passer, jeden z režisérů takzvané Nové vlny československého filmu.
Ivan Passer režíroval v Československu pouze jediný dlouhometrážní film: Intimní osvětlení (1965). Divácky byl sice méně úspěšný než snímky jeho tehdejších kolegů, podle mnohých filmových kritiků však šlo o vůbec nejlepší snímek šedesátých let.
Proslulost mu jeho film přinesl i ve světě. Dokládá to příhoda, kterou Literárním novinám před pár lety popsal A. J. Liehm: „Když Ivan Passer udělal svůj druhý film v Americe, tak mě Paramount pozval s jednou slavnou americkou kritičkou na promítání. Někde v patnáctém patře jsme dostali bichli a na té bylo napsáno: Ivan Passer, autor jednoho z největších filmů v dějinách kinematografie – Intimní osvětlení. Viděli jsme jeho nový film, vyšli jsme ven, a tam stál člověk a ptal se, tak co jste říkali tomu materiálu? Souhlasíte s tím, co jsme tam napsali? Já na to: vy tam píšete jeden z největších filmů v dějinách, těch je hodně, je dost těžké takhle hodnotit. Ale jedno vám řeknu, kdyby vám byl Ivan Passer přinesl scénář k tomu filmu, nestačil vzít za kliku a letěl z toho patnáctého patra až do přízemí. O tom to je. Zázrak českého filmu byl, že Passer mohl přinést takový scénář a za státní peníze ho natočit.“
Ivan Passer debutoval adaptací hrabalovské povídky, krátkometrážním snímkem Fádní odpoledne (1964). Jako scenárista se podílel na většině českých filmů Miloše Formana, tedy snímků Konkurs (1963), Lásky jedné plavovlásky (1965) či Hoří, má panenko (1967). A právě díky spolupráci s Formanem mohl natočit „bezdějové“ Intimní osvětlení. Takto vzpomínal pro server Novinky.cz, co mu řekli po odevzdání scénáře: „A tak to ne, žádný příběh to nemá. O čem to je? Tohle není scénář! Ale protože ty jsi, Ivánku, dělal s Milošem Formanem a je to levný film a je v tom účasten Václav, náš dramaturg, tak my tě to teda necháme udělat.“
V době svého amerického exilu se pohyboval spíše na okraji tamního filmového průmyslu a jeho osobité dílo, jež mělo často blíže k nezávislé scéně než k mainstreamu, dovedla ocenit jen zasvěcenější část kritiky. Pro své snímky si vybíral zpravidla méně významné literární předlohy, které převáděl na plátno se značnou volností a často překvapivým způsobem. Oproti Formanovi, který se do jisté míry přizpůsobil hollywoodskému standardu, zůstal Passer filmařem spíše „evropským“, pro zámořské publikum příliš nejednoznačným a obtížně zařaditelným. Přestože své vyhlídky na setrvání u filmu viděl Passer po příjezdu do USA dosti pesimisticky, již na podzim roku 1971 měl na Newyorském filmovém festivalu premiéru jeho americký debut.
Snímek Zrozen k vítězství (Born to Win, 1971) je černá komedie z prostředí newyorské drogové scény, kterou český režisér pojal jako epizody z všednodenního života dvou narkomanů pohybujících se v začarovaném kruhu své závislosti. Potřeba drogy je vede k různým podvodům a krádežím, činí z nich oběti překupníků a objekty policejního pronásledování a vydírání. Passer ze svých malých obětí velké posedlosti nijak nesnímá odpovědnost, současně je však odmítá soudit. Vážné téma přitom zpracovává originálním způsobem s využitím komického odstupu a burleskní stylizace. Film, v němž si zahrál i Robert De Niro, se dočkal rozporuplných ohlasů – zatímco evropská kritika snímek hodnotila velmi kladně, a dokonce jej stavěla na roveň Intimnímu osvětlení, v USA se hlavně pro svou žánrovou nevyhraněnost tak vřelého přijetí nedočkal. Dnes ovšem bývá řazen k vrcholům Passerovy tvorby.
Během 70. let natočil Passer ještě několik celovečerních hraných filmů. Ve snímku Zákon a nepořádek (Law and Disorder, 1974) reflektoval problém násilí zasahujícího do civilního života napohled spořádané střední vrstvy na Manhattanu. Film těžící z Passerova jízlivého humoru byl sice částí kritiky shledán poměrně zábavným, avšak valného ohlasu se nedočkal. Ještě větší překvapení přinesly další dva filmy českého režiséra, natočené v podstatě na zakázku a pojednávající o podivných finančních a burzovních transakcích ve světě mezinárodního obchodu. Passer se této odtažité látky zmocnil zcela bez předsudků a s hravou zlomyslností podřídil logiku tržních operací surrealistické poetice na pomezí bláznivého snu a noční můry. Snímek Eso v rukávu (Ace Up My Sleeve / Crime nad Passion, 1975) byl kritikou jednotně strhán a ani Bankéři (Silver Bears, 1978) – samotným Passerem označovaní za „jediný film, který nikdy natáčet nechtěl“ – nevyvolaly nijak nadšené ohlasy.
Jednoznačný úspěch u diváků i odborníků tak přišel až na začátku 80. let, kdy si Ivan Passer vydobyl všeobecné uznání svým filmem Cutterova cesta (Cutter’s Way, 1981). Snímek vznikl na námět románu Cutter and Bone (1976) od Newtona Thornburga, který český režisér pojal v duchu tehdejší neonoirové vlny amerického filmu s typickou postavou frustrovaného vietnamského veterána jako prototypem asociálních antihrdinů, reagujících na morální úpadek společnosti násilnou individuální revoltou (vzpomeňme třeba hlavního hrdinu Taxikáře (Taxi Driver, 1976) režiséra Martina Scorseseho). Passerův expresivní realismus obdařil toto hořce deziluzivní dílo pozoruhodnou naléhavostí a kritika zahrnula chválou jak režiséra, tak herecké představitele hlavních rolí (John Heard, Jeff Bridges, Lisa Eichhorn).
Po několikaleté odmlce natočil Passer komedii z univerzitního prostředí s názvem Jiný život (Creator, 1985) a s Peterem O’Toolem v roli vědce, který se snaží oživit svou zesnulou ženu a přitom se zamiluje do své mladé asistentky z chudých poměrů, která svým žánrovým pojetím a romantizující nostalgií představovala výrazný zlom v jeho dosavadní filmografii a předznamenala jeho budoucí obrat ke konvenčnější žánrové formě. Další snímek Passer natočil na motivy románu Anne Edwards, pojednávajícího o skutečném setkání básníků Byrona a Shelleyho a jejich milenek, které se odehrálo v létě roku 1816 v honosné vile na břehu Ženevského jezera. Film Strašidelné léto (Haunted Summer, 1988) natočil v duchu goticko-romantické tradice a celý příběh pojal jako konfrontaci sil dobra a zla, reprezentovaných nevinným Shelleym a démonickým Byronem. Ani tento snímek se však nedočkal většího uznání, pozornost vzbudila snad jen kvalita jeho vizuálního zpracování.
Do konce 80. let natočil Ivan Passer v USA celkem 7 celovečerních hraných filmů, jejichž kritický ohlas měl daleko k úspěchu jeho souputníka Miloše Formana. Přesto lze minimálně dva z nich, konkrétně snímky Zrozen k vítězství (1971) a Cutterova cesta (1981), označit za díla velmi kvalitní, po zásluze oceňovaná a právem řazená k vrcholům tvorby tohoto režiséra. Ivan Passer se stejně jako řada jiných českých umělců do své vlasti již nastálo nevrátil a po roce 1989 natočil řadu dalších filmů (z větší části televizních) – nejvýraznější úspěch mu přinesl životopisný snímek Stalin (1992) se skvělým Robertem Duvallem v titulní roli.
V roce 2006 obdržel Českého lva za celoživotní umělecký přínos české kinematografii.