Každý rok se na filmovém festivalu ve Varech věnuje velká pozornost filmům od renomovaných režisérů, kteří už za sebou mají slavné snímky. Tyto projekce patří mezi nejnavštěvovanější a stojí na ně obrovské fronty. Nutno říci, že letos to nestálo úplně za to.

Letos padesátiletý jihokorejský režisér Bong Joon-ho (Pon Džun-ho), jenž zaujal svými filmy Pečeť vraha či Matka, nedávno vyhrál filmový festival v Cannes s filmem Parazit, (Jižní Korea 2019), který se promítal i v Karlových Varech. Snímek se vyznačuje střídáním různých poloh od černé komedie přes sociální drama po thriller. Bohužel ale se mu nepovedlo všechny tyto žánry dát dohromady tak, aby nebyly vidět švy.

Takto: v porovnání s ostatními letošními snímky jde film o nadprůměrný a rozhodně jej stojí za to vidět. Ovšem pokud nelze nevidět, že zároveň nejde o počin zapomenutelný, za což může především fakt, že se střídání žánrů nijak vzájemně neposouvá, prostě stojí za sebou tak, jak se režisérovi hodilo. Skoro celá první polovina filmu se zabývá snahou chudé rodiny, která žije v suterénu a opilci jí chodí močit na okna, zaujmout všechna možná pracovní místa v rodiče velmi bohatých Jihokorejců. jejich vynalézavost nezná mezí. Kdyby Bong Joon-ho rozvíjel tuto linii dál (a film ukazuje, že chudáci sbírají osobní údaje svých dobrodinců, takže by nakonec mohli nějakými fígly zaujmout jejich místo), mohla vzniknout výtečná černá komedie.

Jenže režisér se rozhodl, že poselství filmu musí být závažnější a ukázat rozdíly mezi masou chudých lidí a kastou bohatých, kteří sice nejsou špatnými lidmi, ale z principu zaujímají poněkud povýšenecké postoje. A taky chtěl ukázat tvrdý život v kapitalismu, které některé nutí nakonec za systému "zmizet", aby nebyli trestáni za to, že jejich snahy zkrachovaly. Ne že by pak film pak začal být úplně nezajímavý, nicméně přestane být uchvacující. Až jednou se jednou budou filmoví kritici vracet k desátým letům tohoto století a popisovat nejlepší filmy, Parazit proto mezi nimi rozhodně nebude.

A z tvorby Jima Jarmusche budou z tohoto desetiletí vyzdvihovat zdánlivě nenápadný film Paterson, nikoliv aktuální počin Mrtví neumírají (USA / Švédsko, 2019). Jarmuschovi začali zřejmě jeho lidští podivíni docházet, takže má už za sebou film o upírech Přežijí jen milenci a nyní se vrhnul na žánr zombie filmů. A ukazuje, že opravdu umí: připadáte si, jako by do provinčního fotbalového mužstva zavítal slavný fotbalista. Všechny triky s míčem jsou najednou elegantnější, přesnější a krásnější. Ostatní na něj obdivně zírají a on ještě s nadhledem své umění shazuje, čímž se samozřejmě úcta přihlížejících jen zvětšuje.

Bill Murray a Adam Driver v hlavních rolích ukazují, co je to herectví bez velkých gest, stačí jim prostě být na scéně a úsporně trousit věty, které by z úst jiných zněly jako klišé. Film je nadupaný hvězdami, které jsou ochotné vyslovit jednu větu, jen aby si u Jarmusche zahrály (jako "zombík" Iggy Pop a jeho jediné slovo "kafe"). Jarmuch s nadhledem cituje sám sebe, zakladatele tradice zombie filmů George Romera či Quentina Tarantina (narážka na film Kill Bill). Jenže jako by nakonec - jako onen hvězdný fotbalista - pro samé ukazování kliček zapomněl, že nejdůležitější je prostě dát gól.

Snímek Mrtví neumírají prostě jako celek nefunguje. Jednotlivosti vás zaujmou a mohou se stát součástí hovorů o pozoruhodných filmových scénách. Ale nakonec zbudou právě jen ty: abyste se k filmu vraceli jako třeba k Jarmuschovým snímkům Mrtvý muž či Ghost Dog - Cesta samuraje, na to je zahleděn příliš do sebe. Ale scénu, kdy nemrtví nevykřikují oproti ustálené konvenci slovo "mozky", ale mluví o tom, co měli na světě nejraději, takže část se jich táhne po města s rozsvícenými mobily a opakuje slovo "wi-fi", tu si pamatovat budete. Na druhou stranu - z většiny filmů se vám po pár dnech nevybaví vůbec nic.

Rakouský dokumentarista Andreas Horvath, který před čtyřmi roky ve Varech poněkud pobouřil svým dokumentem Helmut Berger, herec, ve kterém ukázal někdejší hvězdu filmů Luchina Viscontiho a dalších italských režisérů jako mravně úplné rozloženého člověka, přivezl letos svůj první hraný film Lillian(Rakousko, 2019). Mladá Ruska se v něm rozhodne přejít celé Spojené státy z New Yorku po Aljašku, aby se dostala domů, na což jinak nemá peníze.

Autor těchto řádech se trochu vzpouzí říkat o tomto filmu, že je hraný. Pro představitelku hlavní role Partycji Planikovou jde o první počin ve filmu, dalších pár lidí představuje sama sebe (s výjimkou úchyláka, který se snaží hlavní hrdinku přepadnout). Ve filmu vlastně nedochází k nijakým velkým mezilidským interakcím, protože rozhodnutím tvůrců neumí hlavní postava ani slovo anglicky. Ona prostě jde a jde a sem tam se někdo objeví (a pokusí je jí věnovat třeba limonádu), jinak se nějaký kontakt projeví pouze údivem místních nad tím, že cestou bezostyšně krade.

Takže sledujeme, jak hrdinka zdolává lesy, hory, pouště (ty záběry jsou na filmu nejúchvatnější), jednou vidíme šerifa, který jí pomůže a pak se baví s kamarády v hospodě, jednou sledujeme demonstraci indiánů proti tomu, aby přes jejich území šel ropovod, ale jinak se vlastně nic neděje. Prostě počin dokumentaristy, který chce natočit hraný film, ale netroufá si na to nějak přemýšlet o motivech postav a jejich psychologii (film věnoval Lillian Allingové, Rusce, která opravdu ve dvacátých letech přešla celé USA za čtyři roky a jejíž příběh je zhruba stokrát pozoruhodnější než Horvathův počin).

Film Neboj, daleko neuteče (USA, 2017) od Guse Van Santa, jehož nejznámějším filmem je Dobrý Will Hunting, zaujme především skvělým výkonem Joaqiuna Phoenixe. Jde o "skutečný" příběh amerického karikaturisty Johna Callahana, který propadl alkoholu a po autonehodě skončil na vozíku. Nakonec přestal pít a stal se slavným pro své karikatury stojící na černém humoru. Slovo skutečný dávám do uvozovek proto, že film je samozřejmě uměleckou licencí.

Zpracovat takové příběhy není nikterak snadné. Život málokoho je totiž filmovým příběhem: obvykle se nám věcí dějí z hlediska dramaturgie na přeskáčku. Tvůrce potřebuje, aby se do nás v nějakou konkrétné chvíli třeba zamilovala žena, aby příběh získal bod, od kterého se může rozvíjet ke kýženému "dramaturgickému oblouku". Ale ona se do nás jako na potvopru zamiluje jindy, nebo ten vztah není vůbec ideální. A málokdy se povede skutečný život a filmařský záměr skloubit: často je pak snímek příliš chaotický, nebo naopak sledujete něco na způsob životopisu svatých.

Neboj, daleko neuteče je bohužel do určité míry druhým případem. Ne snad, že by Gus Van Sant chtěl udělat z Callahana světce, snaží se poctivě ukazovat jeho propad na úplné dno. Jenže činí tak způsobem, že i toto dno je nějakým způsobem podbízivé divákům. Aby si i uhlazení maloměštáci mohli říci, že hlavního hrdinu chápou a nemuseli přitom nijak slevovat ze svých hodnot, které jsou s alkoholismem v naprostém protikladu. Aby je prostě zlo, které mohou najít na dně láhve, poděsilo jen natolik, že mohou říkat svým dětem, že pití je špatné, ale už nepochopí, proč se jej někdo nikdy nevzdá. Myslím, že Callhan nakreslil v nebi k tomuto filmu nějakou drsnou a nekorektní karikaturu.