Božena Kjulleněnová byla přední osobností výtvarné kultury na Vysočině a zejména na mezinárodní umělecké scéně jednou z oceňovaných představitelek komorní grafiky v oblasti exlibris. 11. listopadu by se dožila 75 let.
V roce 1970 absolvovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze u profesora Františka Muziky, jehož imaginativní tvorbou byla zpočátku silně ovlivněna. V další etapě vyjadřovala energii tvořivého procesu vloženou do hudby a také do života přírody v gestických obrazech v technice enkaustiky a tuše. Protikladem jsou výrazně barevná, objektivní skutečnosti blízká díla s náměty zvířat, detailů vegetace a plodů. Zájem o krajinu vyústil u ní na přelomu tisíciletí a v prvních následujících letech v rozsáhlý cyklus tušových maleb na pomezí reality a snu. V grafice užívala nejčastěji techniku suché jehly, ve které osvědčila bohatou invenci a technickou jistotu.
Na konci léta 1995 vystavila premiérově kolekci kreseb a maleb s titulem Energie. To téma pak měla otevřené, s pauzami pro jinou látku, asi deset let. Řekla, že vyjádřit energii výtvarným dílem bylo důsledkem předsevzetí vyznačit esteticky alespoň zčásti předmět jaderné elektrické síly, ovšem při rázném odmítnutí byť jen náznaku konkrétního ilustračního zpodobení užitnosti energie: Šlo mi, řekla, o vyjádření energie jako abstraktního pojmu. Zvolila jsem přenesený podnět z hudby, měla jsem na mysli energii, která je obsažena v obsahu a v dynamice interpretovaného hudebního díla. Při hledání vhodné malířské techniky se mně ukázala nejpřiléhavější enkaustika.
Zpočátku se inspirovala na obapolně vzdálených, nicméně pro sebe stejně přitažlivých hudebních březích – Chopinem a skupinou Queen. Pak přidala Mozarta, Janáčka, Debussyho, Čajkovského. Při paralelním poslechu hudby došla ke gestické abstraktní malbě.
V polovině 80. let definitivně odložila olejové barvy a před rokem 2000 ukončila tvorbu enkaustikou. Obrátila se k tuši. Černé tuše a jejích šedých valérů užívala v převládající míře v dynamicky rozšiřovaném cyklu Energie. Barevné tuše uplatňovala od začátku nového tisíciletí především na novém cyklu pojmenovaném Natura viva. Cykly se liší ne pouze tematikou (na jedné straně vyjádření hudby, na druhé květy, plody a ptačí peří), ale též formou. Cyklus Energie je zásadně nefigurativní, cyklus Natura viva vychází z předmětné skutečnosti, vězí ve věcnosti, již Kjulleněnová interpretovala s rozličnou mírou stylizace, jejímž prostřednictvím se od objektivity námětu svobodně odpoutala.
Jedenáctkrát dostala příležitost ke knižní ilustraci. Tak navázala na svoji diplomovou práci (soubor dřevorytů) z roku 1970 věnovanou knize Ludmily Kybalové Jak se lidé obouvali. Čistota formy s akcentem na preciznost vedení linie, to byly Kjulleněnové předpoklady pro ilustrování básní. Početně patrně nejrozsáhlejší je Kjulleněnové tvorba vlastnických knižních značek (exlibris). Ty dávno pozbyly svého původní určení ve vlepování na přídeští knih, zato se staly předmětem mezinárodního prezentačního zájmu a rovněž vyhledávaným artiklem sběratelů drobné originální grafiky. V povědomí o sobě Kjulleněnová právě zde pronikla nejdále. V letech 1972 až 2000 byla účastnicí devětadvaceti prestižních specializovaných mezinárodních výstav. V mezinárodní soutěži exlibris k příležitosti olympijských her v Barceloně v roce 1992 získala třetí cenu a v roce 1997 první cenu II. bienále knižního umění ve slovenském Martině.
Rozsáhlou výstavu z Kjulleněnové tvorby za období čtyřiceti pěti let uspořádalo pod názvem Černá a bílá třebíčské Muzeum Vysočiny na podzim 2009. Určením neblahého osudu bylo to netušené autorčino poslední reprezentativní výstavní vystoupení. Pominutí autorčiny práce s barvou neznamenalo překážku v poznání, jak široce rozklenutý formou a vysoko vyzvednutý kvalitou je oblouk její tvorby.
Pozn.: Božena Kjulleněnová, rozená Dvořáková (* 11. 11. 1944 ve Zlíně – † 20. 11. 2010 v Třebíči) vystupovala v letech 1970–1981, provdaná za akademického malíře Josefa Kremláčka, pod příjmením Kremláčková, pak, provdaná za akademického malíře Borise Kjulleněna, vystupovala pod příjmením Kjulleněnová. V závěru života vystavovala také pod uměleckým příjmením Dvořáková – Kjulleněnová.