V pátek 6. září bude na předměstí Tokia, v Městském muzeu výtvarného umění v Čibě, zahájena výstava s názvem „MUCHA A JAPONSKO, JAPONSKO A ORLIK“. Bude obsahovat přes 550 uměleckých děl pokrývajících období od začátku 19. století po 30. léta dvacátého století, z veřejných i soukromých sbírek z Japonska, České republiky a Německa. Z českých výtvarníků na ní budou k vidění mimo jiné díla Alfonse Muchy, Vojtěcha Preissiga, Arnošta Hofbauera nebo Jana Preislera.
Hlavním tématem výstavy je fenomén kulturních transferů mezi Japonskem a Evropou, ke kterým docházelo v druhé polovině 19. a na začátku 20. století. Po celé období našeho baroka – během japonského období Edo – razila ostrovní mocnost izolacionistickou politiku a byla přísně uzavřená: zažívala dlouhé období míru, rozvoje a stability, Japonci až na výjimky ovšem nesměli cestovat ze země ven a cizinci naopak nesměli dovnitř. S vnějším světem udržovalo Japonsko pouze omezené obchodní styky prostřednictvím Holandska, Číny a Koreje.
Když v polovině 19. století došlo k politickým změnám a k jeho znovuotevření, začaly do světa v mnohem větší míře proudit nejrůznější japonské řemeslnické i umělecké předměty. Evropu zachvátila módní vlna Japonismu. Mezi první sběratele japonských zajímavostí patřil Vojta Náprstek, pro kterého japonská díla v pařížských obchůdcích asijských kuriozit nakupoval například básník Julius Zeyer.
Japonismus hluboce ovlivnil většinu hlavních evropských uměleckých proudů doby: francouzská secese byla dokonce pojmenována podle jednoho z těchto asijských butiků, pařížského obchodu „Art nouveau“ (doslova: Nové umění). Jednou z hlavních osobností výstavy bude v Japonsku oblíbený Alfons Mucha: podle pořadatelů má nalákat návštěvníky a umožnit jim tak objevit pro ně jiné méně známé české tvůrce. Vedle něho budou vystavena díla dalších secesních tvůrců, mimo jiné Eugèna Grasseta, Félixe Vallottona, Gustava Klimta, Kolomana Mosera nebo Oskara Kokoschky.
Vliv japonských dřevořezů, paravánů, porcelánových, lakovaných i jiných předmětů lze spatřit rovněž v dílech předních tvůrců evropského symbolismu, expresionismu i dekadence. Výstava toto názorně dokládá na srovnání například mistrů dřevořezu Ukiyo-e Kacušiky Hokusaje nebo Utagawy Hirošigeho s tvorbou Antonína Slavíčka, Josefa Váchala nebo Richarda Teschnera.
Expozice také uvede některé Čechy, kteří tehdy zemi vycházející slunce navštívili: hlavní důraz bude kladen na osobnost Emila Orlika, který do Japonska přenesl praxi tvorby ex libris, ale svou sekci bude mít i Tavík František Šimon. Stručně představeni budou cestovatelé a sběratelé Josef Kořenský nebo Joe Hloucha, a vybraní členové československých legií, z nichž někteří v Japonsku strávili i delší pobyt.
Právě spolupráce Japonska s našimi legiemi v sovětském Rusku na konci první světové války a při zajištění jejich transportů domů vedla k oficiálnímu navázání diplomatických styků mezi oběma zeměmi. V září 1918 japonská vláda oficiálně uznala Československou národní radu za svrchovanou moc nad spojeneckou československou armádou. Už v listopadu 1918 bylo v Tokiu zřízeno zastoupení plnící činnost vojenského atašé. A ke jmenování prvního Československého velvyslance došlo zkraje roku 1920.
I Japonci byli však stejně lační po evropských novinkách, o kterých se mohli většinou jen dočítat z cizích knih. Konfrontace s tím, že na rozdíl od Japonska si evropští tvůrci grafických listů často kreslili předlohy, ryly desky a tiskly díla sami, vedla například k novým impulsům a reflexím o pozici umělce, které výstava ilustruje například na tvorbě rytce Kazumy Ody.
Velká část výstavy je pak věnovaná společnosti Hakuba-kai (Bílý kůň) a umělecké revui Myōjō, které byly mezi hlavními vektory přijetí secese v Japonsku. Pomyslný kruh se uzavírá na tvorbě předních japonských tvůrců konce 19. a začátku 20. století Asaje Chū, Kōtara Nagahary, Fudžišimy Takedžiho nebo Hiromitsua Nakazawy, na které je dobře patrný vliv Japonskem inspirovanou secesí, v čele s Alfonsem Muchou.
Výstava bude v Městském muzeu výtvarného umění v Čibě k vidění do 20. října. Do léta 2020 bude uvedena v dalších třech japonských muzeí: ve Wakajamě, Okajamě a Šizuoce. Vychází k ní třistapadesátistránkový katalog.