Po loňském dvojitém jubileu Jiřího Schelingera (*6. 3. 1951 – †13. 4. 1981), které Supraphon připomněl LP reedicí alba Hrrr na ně…, je letos dalším na řadě …nám se líbí…. Počin, který Schelinger nahrál opět s kapelou Františka Ringo Čecha, byl v době svého původního vydání, tedy v roce 1979, příjemným šokem. Krom očekávatelných bytelných rockovek zde totiž najdeme i poloakustické songy s Petrem Kalandrou, Oskarem Petrem nebo Janem Hrubým.

„Přirozenou cestu vidím v tom, že pokud se ti něco daří, nespokojíš se s tím a jdeš pořád dál... Když si obě elpíčka porovnáš, zjistíš, že jsme to způsobili oba. Jirka svou hudbou, já texty. Objevily se akustické nástroje, které spolu s dynamikou písniček dávaly vzpomenout na naše koncerty se Smokie. Ovšem celkově jsme desku považovali za tvrdý rock, obohacený právě akustickou složkou ...nám se líbí… bylo spíše zpestřením života, my jsme s Jirkou vypověděli určitou uměleckou etapu. I Jirka tam zpívá citověji. A touhle deskou podle mě skončila šťastná éra kapely. Potom už přišly jenom průsery,“ komentuje František Ringo Čech přerod, který on, Jiří Schelinger i zbytek kapely absolvovali na albech Hrrr na ně… a …nám se líbí… v úryvku z knihy Petr Bošnakov, Milan Schelinger / Jiří Schelinger: Život a... 1951–1981, který je součástí vnitřního sáčku LP.

Je pravdou, že pro fundamentální rockery bylo …nám se líbí… možná příliš jemné, ale zároveň odpovídalo Schelingerovu hledání nových výrazových prostředků. To ostatně potvrzují i slova F. R. Čecha výše a – ač jedna ze šuškand říká, že šlo o jisté repertoárové východisko z nouze – výsledek je zcela jedinečný. Historicky jde asi o vůbec nejprožitější Schelingerovo zpívání, nepochybná síla často nejednoduchých melodií, velký příslib pro tragicky bohužel již nenaplněnou budoucnost. Právě …nám se líbí… je totiž bohužel posledním kompletním Schelingerovým albem, kterého byl i sám většinovým autorem.

„Shodli jsme se v tom, že je to velice povedená nahrávka, která se navíc dobře poslouchá, protože plyne...A kdyby v té době existovaly kompakty, jednalo by se o ucelenou plochu. Možná je to tím, že jsme hodně diskutovali o textech, protože muzika byla trochu složitější. Jirka chodil s konkrétníma věcma, co kde přepsat, doplnit. Prostě když jsme desku poslouchali, měli jsme z ní velice dobrý pocit. Přestože to bylo spojení rockovýho mišmaše s akustikou,“ ohlíží se F. R. Čech za albem, jehož aktuální reedice kvůli nedochovaným původním foto/grafickým východiskům nekopíruje – co se obalu týče – přesně původní vydání. Na rozdíl od něj ale vnitřní sáček nabízí textové ohlédnutí, z nějž je citováno výše, a dobové fotografie.

Čas mimo jiné potvrzuje, že Petr Dorůžka nebyl daleko od pravdy, když ve své recenzi pro časopis Melodie v roce 1980 napsal: „Hlavní zásluha téhle desky je však v tom, že staví folkrockové písničkaření na jednu platformu s elektrickým big beatem a že se snad i naši posluchači nakonec naučí obojí poslouchat stejnýma ušima.“