Karel Ančerl patří mezi nejvýznamnější dirigenty poválečné Evropy. Člověk, který přežil nacistické lágry i nepokrytý antisemitismus komunistického Československa, umělec, jenž s nezměrnou trpělivostí a nasazením povznesl Českou filharmonii na světový orchestr a uvedl ji s úspěchem do nejvýznamnějších koncertních sálů. Příští rok si připomeneme jeho 115. výročí narození a 50. výročí úmrtí.

Podstatnou část jeho uměleckého odkazu, komplet studiových nahrávek s filharmonií, vydal Supraphon v letech 2002–2008 na 48 CD v rámci Ančerl Gold Edition. To ale zdaleka není vše. Archiv Českého rozhlasu skrýval bohatství živých nahrávek z koncertů, jež doplňují obraz této mimořádné dirigentské osobnosti.

Na 15 CD Supraphon z tohoto pokladu vybral repertoár, na který se nedostalo při studiovém natáčení; repertoár doširoka rozkročený od Mozarta po díla Ančerlových současníků. Mezi nahrávkami jsou skvosty vrcholného Dvořáka (Symfonie č. 7 a 8, Biblické písně) a Suka (Asrael, Zrání), dirigentem milovaný o prosazovaný Martinů (Symfonie č. 1) a Kabeláč (Symfonie č. 5) i velké opusy světového repertoáru 20. století (Debussy, Ravel, Strauss, Prokofjev ad.). Jedinou výjimkou, jež „zdvojuje“ studiový snímek, je Smetanova Má vlast. Koncertní snímek z Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro je jedním z posledních Ančerlových záznamů z května 1968 před jeho definitivním odchodem do Toronta.

Ivan Medek, jeden z nejbližších spolupracovníků Karla Ančerla v době jeho působení v České filharmonii, u příležitosti 100. výročí dirigentova narození zavzpomínal: „Kdykoli se vrátím k Ančerlovým nahrávkám, jsem konsternován jejich zvukem a dokonalostí. Myslím, že svědčí o slavné, možná nejslavnější éře České filharmonie. Je přitom zajímavé, že Karel Ančerl svým fyzickým projevem na pódiu nikdy neevokoval romantický přístup, řada lidí ho považovala především za rytmika či precizního vychovatele orchestru, ale když jsem poslouchal jeho nahrávku Brahmsovy První symfonie, byl jsem překvapený, jak bohatě třeba frázoval a kolik je tam svobody.“