Na Facebooku se objevila zpráva: „S nejhlubším zármutkem v srdci oznamujeme všem přátelům a příznivcům, že nás včera ráno navždy opustil náš milovaný manžel, tatínek a dědeček Ivan Matějka.“ Ivan odešel čtrnáct dní po svých šedesátých sedmých narozeninách, které měl 12. ledna. Než jsme vedle sebe pracovali v minulém desetiletí v redakci Literárních novin, potkávali jsme se při nejrůznějších příležitostech, poprvé to bylo někdy v sedmdesátých letech, kdy Ivan působil jako redaktor v Lidovém nakladatelství. Pak prošel různými redakcemi od Kmene až po Hospodářské noviny.

Ivan byl novinář s obrovským kulturním přehledem. Byl schopen kvalifikovaně autorsky přispívat do knih o architektuře stejně jako do publikací věnovaných vážné hudbě. Proslul jako schopný editor a přednášel i o kulturním managementu. Ve své profesi udržoval po celý život intenzivní zájem o dění v rodné Plzni.

V Literárních novinách se věnoval české literatuře a soustavně se zajímal i o literaturu polskou. Na stránkách novin se uplatňoval autorsky a souběžně jsme spolu v kurzech Akademie Literárních novin přednášeli o současném českém literárním provozu, přičemž Ivan upíral svou pozornost hlavně na spisovatele působící v regionech nebo na ty, kteří se uplatňovali v oblasti divadla nebo naučné literatury. Jeho profesionalita byla nezpochybnitelná, leč neokázalá. Nesnášel exhibicionismus neumětelů a tichý posměch věnoval dravému mládí, které objevovalo Ameriky a netušilo, kolik chyb a přehmatů ve svých textech zanechává.  

Ivan Matějka byl příkladem bohužel dnes už mizejícího typu publicisty, který ve své práci vychází z poctivé znalosti faktů a jejich souvislostí, nabízí je srozumitelně a nestaví své ego do první linie. Navíc měl smysl pro týmovou práci a bylo na něj spolehnutí. V posledních letech jsme sledovali s úctou jeho nezlomnost v boji s chorobou, která byla nemilosrdně úporná. Kdy jindy se prosazuje síla osobnosti?

Díky, Ivane!