V totalitním režimu byl Milan Knížák zhruba 300krát zadržen, perlustrován a krátkodobě vězněn policií, byl veden jako nepřítel státu už od roku 1966. Po roce 1989 se stal rektorem Akademie výtvarných umění v Praze a poté generálním ředitelem Národní galerie v Praze. Dnes je pro své názory u částí veřejnosti velmi neoblíbený. Tištěné Literární noviny, které jsou právě v prodeji, k jeho výročí připravily speciální přílohu. Vybíráme z ní text vydavatele Literárních novin Miroslava Pavla.

Praha je malá. To určitě není objevné zjištění, takže ho musím doplnit ještě o další souvislosti. Mám kamaráda Emila, se kterým jsme před mnoha lety studovali. Hned po promoci odejel do tehdejšího západního Německa. Dlouho jsme se neviděli a teď, jak ostatní spolužáci tak nějak odcházejí na věčnost, chodíme spolu občas – když přijede na návštěvu do Prahy – tu na víno, tu na pivo. „Bude tam i Knížák,“ řekl mi jednou jen tak mezi řečí. Ten Knížák, zeptal jsem se trochu udiveně? Ano, ten Knížák. 

A tak jsme se začali vídat. Emil, bývalý vysoký manažer světově působící firmy, já, který celá ta léta prožil na rodné hroudě nikoliv jako disident, a Milan Knížák. Byly to často dost konfliktní diskuse. „Jsme oba na úplně jiné straně názorové hranice,“ řekl mi jednou Knížák. A měl pravdu. Ale přesto nám chutnalo to víno, které jsme pili. Pro Literární noviny to mělo jeden zajímavý efekt. Dohodli jsme se, že Milan Knížák bude vytvářet ilustrace k úvodním článkům Literárek. Přiznávám se, že se mi většinou líbily, a když ne, tak jsme se pragmaticky dohodli na jiné variantě. Milan Knížák je prostě profesionál.

Trochu jsem ale podcenil sílu negativních ohlasů na jeho jméno. Bylo chvílemi až neuvěřitelné, kolik nenávisti se v některých ohlasech skrývalo. Napřed jsem tomu nerozuměl, ale pak jsem pochopil, že na něm jeho nepřátelům především vadí, co bych nazval názorovou konzistencí. Možná právě proto k sobě našli cestu on a Václav Klaus.

Nemohu si nevzpomenout na dvě příhody. To už jsme se delší dobu znali, když jsem ho zcela náhodně potkal v jedné pražské vinárně. Čekalo tam na mne několik známých a v rohu seděl Milan Knížák. Trochu překvapeně jsme se pozdravili. Já jsem se věnoval svým známým a on skupince mladých – zřejmě jeho studentů. Nedalo mi to, a trochu jsem je sledoval. Bylo velmi zajímavé, s jakou pozorností mu ti mladí naslouchali a jak vnímavě je jejich profesor usměrňoval.

Při jednom z našich „vinných sezení“ víceméně náhodně přišla řeč na loutky a loutkové divadlo. Otevřel jsem tím téma, které je Milanu Knížákovi velmi blízké. Když jsem pak zorganizoval pro studenty Vyšší odborné školy herecké přednášku o historii loutkářství, seděl jsem tam s nimi a dvě hodiny poslouchal. Performer Knížák se najednou ukázal jako znalec a historik zejména českého loutkářství.

Osmdesátka je už docela slušné číslo. Takže zdraví, zdraví a zase zdraví! Že Milan Knížák zůstane i nadále svým, o tom nepochybuji.