Ve věku takřka třiadevadesáti let francouzský kreslíř Albert Uderzo zemřel 24. března proslavený hojně filmovaným komiksem o Galovi malé postavy Asterixovi a jeho přátelích z malé vsi v Bretani. S pomocí magického lektvaru druida Panoramixe drtí tito Galové opakovaně římské legie a historicky ony burleskní události sice nelze doložit, avšak věrohodné detaily by nějakého mimozemšťana, který by to četl, nejspíše přivedly k názoru, že se vše odehrálo a že sám Gaius Julius Caesar byl skutečně z Galů takto paf.
Pouhé Uderzovo přání tu ale je otcem té myšlenky, i když měli Římani s Galy svého času starostí opravdu dost. Na „epopeji“ o Asterixovi (zasazené zhruba do roku 50 před Kristem) je však fascinující, že bez problémů může sloužit francouzským školákům jako doplněk učebnice dějepisu. Magickým prvkem zde bývá jenom nadlidská síla oněch starých Francouzů, zatímco všechno okolo do vysoké míry odpovídá realitě. Uderzovou snahou pak nepochybně bylo vytvořit skrz tuto sérii dobrodružství věrohodnou, ale i věrnou mapu dávného světa s jeho zvyky, místopisem a mnoha skutečnými dějinnými událostmi.
V Československu začal Asterix (v originále Astérix) vycházet roku 1976 v týdeníku Sedmička a obvykle zdobil jen jeho poslední stranu. Do roku 1980 bylo do češtiny přeloženo a zveřejněno 220 stran těchto příběhů, ale osobně si myslím, že jim lépe svědčí alba. Jako školák jsem často míval pocit, že se ty příběhy neúměrně táhnou a nemají dostačující spád. V albech je to ovšem jiná!
Albert Uderzo byl italského původu a navzdory pestrosti svých seriálů byl barvoslepý. Do časopisů kreslil od svých třinácti (1940) a roku 1951 se seznámil se spisovatelem a scénáristou René Goscinnym (1926–1977), mimo jiné pozdějším autorem Mikulášových patálií (původně rovněž komiksových), seriálu Šťastný Luke (vícekrát zfilmovaného) anebo bizarních filmových komedií s Michelem Serraultem, Michelem Galabru, Jeanen Carmetem a Gérardem Depardieuem Doživotní důchod (1972) a Krysy z temnot (1974), z nichž ta druhá je adaptací prózy Gastona Lerouxe.
Neobyčejná invence a fantazie René Goscinnyho (který byl ukrajinsko-polského původu a prožil část života v Argentině) se stala přesně tím pohonným kolem, které Uderzův um potřeboval, a první část Asterixe vyšla 29. října 1959. Dnes je ohromující celek jeho úplně nekrvavých dobrodružství světovým fenoménem, zahrnujícím od roku 1989 i zábavní park v městečku Plailly asi 35 kilometrů severně od Paříže.
Vzdálenou, ale přesto paralelou k těm příběhům u nás jsou dobrodružství Seka a Zuly, dvou sourozenců z pravěku, která vymyslil Miroslav Švandrlík a kreslil jeho přítel Neprakta. Ta podobnost je nejen ve veselém pohledu do vzdálené minulosti, ale také v tom, že oba seriály pozměňují historii a že oba přisuzují hrdinům objevení rozličných dodnes známých výroků, zvyků, her, zbraní a vynálezů.
Do Sedmičky prosadil Asterixe v letech sedmdesátých redaktor a překladatel Josef Týč, nicméně Francouzi od počátku jasně stanovovali, která pokračování u nás smějí vyjít. Staly se jimi (zpřeházeně) příběhy Gal Asterix (původně 1959–1960), Asterix a olympijské hry (1968), Asterix a zlatý srp (1960–1961), Asterix a Gótové (1963), Věštec (1972) a Asterix a Kleopatra (1963–1964).
Pozornosti původců uniklo, že původní dílo v Československu bylo místy redukováno. Nebo nad tím možná jen zoufale mávli rukou. A taktéž nad tím, že u nás nakonec došlo k nařízení „shora“, že se má pionýrský časopis raději zaměřit na domácí produkci. Francouzi sveřepě nabízeli další díly, ale redakce Sedmičky už pro ně nedostala devizové krytí od Ústředního výboru Socialistického svazu mládeže. Znamenalo to konec. (I těmito redukcemi se v Encyklopedii komiksu v Československu 1945–1989 vydané v roce 2012 zabývají Josef Ládek a Robert Pavelka.)
Původní francouzská série dnes má takřka čtyřicet svazků, a ač Uderzo přestal roku 2011 kreslit, nadále není ukončena. Česky sešity začaly vycházet roku 1992 a naposled se objevila roku 2018 předposlední, 37. část Asterix v Itálii (2017).
Od roku 1967 vzniklo i patnáct kreslených a hraných filmů, z nichž pouze Dvanáct úkolů pro Asterixe (1976), na jehož režii se podílel sám Uderzo, není adaptací některé z předloh.
Až do roku 1976 dokázali kamarádi Goscinny a Uderzo ve skvělé symbióze vysílat na trh jeden až dva svazky ročně, nicméně po předčasné smrti geniálního scénáristy ve věku pouhých jedenapadesáti let se tempo tohoto projektu výrazně zpomalilo. Důvodem bylo, že scénáře začal – trochu hůře – psát sám kreslíř. Někdy se mu i dařilo, ale mezi Asterixovým synem (1983) a svazkem Asterix a Rahazáda (1987) vzniklo do té doby nevídané vakuum čtyř let a sešity Růže a meč, Obelix a Caesarova galéra a Asterix a Latraviata se dokonce vynořily v pětiletých odstupech (1991, 1996, 2001). Dnes Asterixe kreslí v Uderzově stylu Didier Conrad a scénáře píše Jean-Yves Ferri.
Sebepropracovanější scénáře, sebedokonalejší kresba a sebepečlivější rešerše by ale negenerovaly takový kult, kdyby oba tvůrci koncem padesátých let nestanovili tak nesmírně šťastně charaktery základních postav. Asterix rozhodně není hloupý, ale není to ani Gal, jak si jej do té doby představovali. Je malé postavy. Ale doplněn masivním, spíše natvrdlým Obelixem, který má obrovskou sílu a nosí (ba i vytváří) posvátné kameny-menhiry. Obelix ani nemusí moc pít mágův nápoj, protože do něj jako robě „hapal“, a zábavným doplňkem skupiny je například bard Trubadix, který touží zpívat, ale není zrovna nejtalentovanější, takže obvykle končí na posledním obrázku hostiny s roubíkem v ústech.
A pak je tu malilinký Obelixův pejsek Idefix. Nu, a občas nechal kreslíř oko čtenářovo spočinout i na křivkách půvabných Galek…
Albert Uderzo do jisté míry přežil své dílo. Mohl být ovšem spokojen, že se natolik uchytilo a je v něm pokračováno. Ač Asterix není jediným jeho seriálem, jako kdyby byl. Ale nelze nezopakovat, že klíčový podíl na tom má neopakovatelný spisovatel René Goscinny, jehož dcera Anne dnes po právu vlastní nejméně čtyřicetiprocentní podíl na právech k eposu. A rovněž Uderzo měl dceru (Sylvii), které připadá zbytek.