Evropa v čase poťouchlé krize

Email Tisk PDF

Rovná lenka foto Zb FialaDoba je rozvichřená, ale i to je šance, říká prof. PhDr. Lenka Rovná, CSc., o svém životním tématu proměn evropského soužití.

 

 

 

Začnu pocitem, že žijeme v čase zlomu. Že se toho mnoho a zásadně mění. Vidíte to také tak?
Nedávno jsem byla na zajímavé konferenci v Kolíně na Rýnem, kde vystupovali kolegové europeanisté. Profesor Johannes Pollak z Vídně hovořil o tom, že máme dva typy krizí. Jedna krize je „tamed", přeložila jsem si to jako „ochočená". A ta druhá je „wicked", což je něco „poťouchlého". Tedy krize poťouchlá. U těch ochočených krizí máte krizový moment, je těžké jej překonat a dosáhnout nějakého cílového bodu, ale alespoň víte, kudy vede cesta a jaké prostředky k ní použít. Avšak ta současná krize je jiná, je více wicked, poťouchlá, protože nás zaskakuje tím, jak vrší řadu krizí dohromady, staré i nové.
Stále je tu eurovize - v Řecku to zdaleka není vyřešeno, jen se o tom tolik nepíše. K tomu se přidala imigrační krize, kterou Evropa zatím moc nezvládá, nebo má určité nástroje, ale není jasné, zda budou fungovat.
Když sestoupíme na nižší úroveň, v krizi jsou také stranické systémy uvnitř mnoha zemí. Systémy dvou hlavních politických stran, středopravé a středolevé, které se tvořily většinou už po první nebo druhé světové válce. Tyto strany mají stále menší důvěru a proti nim se objevují strany, více vpravo nebo více vlevo, které jsou často nesystémové, chtěly by vyměnit současný demokratický systém za vládu silné ruky nebo jiná velká omezení svobod.
A pak tu jsou krize identity spojené s otázkou, kdo jsme a kam patříme. Dosluhují představy, které jsme zdědili z 80. let, z období vypjatého individualismu, kdy se člověk stával samostatnou jednotkou, pomalu bez vztahu k těm druhým. Pamatujeme známý výrok Margarety Thatcherové – „There is no such thing as society, only men and women..." Žádná společnost, jen jednotliví muži a ženy.

 

Ale to řekla v souvislosti s kriminalitou, neřekla to napřímo o postavení člověka ve společnosti...
Ano. Ale když si vezmeme, co z toho výroku vzniklo, jaké důsledky to přineslo... Proto měl potom Tony Blair takový úspěch, když začal mluvit o společenství a o tom, že lidé jsou celek. Tajemství jeho úspěchu ve volbách spočívalo v tom, že vracel společnost a lidskou solidaritu do centra dění.
Takže byl vypjatý individualismus na jedné straně a na straně druhé relativizace všeho. Mohou být debaty, zda nás postmodernismus poškodil, nebo nepoškodil, ale určitě nás poznamenalo to, že jsme přestali něčemu věřit. Že všechno zpochybňujeme. Že nás nakonec přestaly zajímat i hodnoty. Jsme zaměřeni na výsledek, ale ne na jeho hodnotový kontext. Přidává se tak další patro krize, krize normativní.
Všechno se tak „poťouchle" míchá dohromady. Evropské země jsou vnitřně rozštěpené, fragmentované, voliči hlavních politických stran ztrácejí důvěru, v mnohých případech oprávněně vzhledem ke korupčním aférám nebo neschopnosti řešit problémy. A zatímco jednotlivé společnosti procházejí svými krizemi vnitřně, přidávají se externí faktory, jako je imigrační krize nebo snaha regionálních mocností o posílení vlivu, a taky nedostatek vůle a schopnosti evropských lídrů k dohodě. Tím je rozvibrována celá Evropa. Proto je tato doba dobou rozvichřenou. Je to však i šance, já bych byla optimistická. Musím.

 

Nechceme toho od těch lídrů moc? Nedáváme jim příliš velké slovo, zatímco slovo občanů je příliš malé? Nenarážíme znovu na to, čemu říkáme demokratický deficit Evropské unie?
Byla bych moc ráda, kdyby občané skutečně projevili svůj názor. Ještě před naším vstupem do Evropské unie jsem byla zapojena do komunikační strategie, kterou vedlo ministerstvo zahraničních věcí. Měli jsme občany seznámit s tím, jak Unie funguje. Vytvořili jsme úžasné edukační programy, snažili jsme se oslovovat veřejnost. Sociologové nám řekli, na které cílové skupiny se máme zaměřit. Patřili tam pracující, vysokoškoláci i lidé bez vysokoškolského vzdělání, ženy v domácnosti, důchodci. Radili nám, jak se jim to snažit vysvětlit. Jenže většinou na ty akce chodila stále stejná skupina lidí, kteří měli zájem od začátku. Úspěch měly jen akce mezi středoškolskou mládeží, různé soutěže.
Také během debaty o budoucnosti Evropy, během Evropského konventu, vznikaly národní konventy a byla snaha vtáhnout do toho veřejnost. Ale i tady jsme se většinou potkávali s nezájmem. Podobné to bylo u žurnalistů. Článků bylo minimálně. Psát záživně o Evropské radě asi není úplně lehké, ale i tam jsou příběhy. Už fakt, že nacházíme společnou řeč po tak dlouhém oddělení a že nás berou vážně. Pamatuju spoustu setkání s Joschkou Fischerem, kdy se vyptával a snažil se pochopit, jaká je pozice České republiky. Snažil se vysvětlit pozice Francie, Německa, ostatních zemí. Takže myslím, že i ty příběhy, které by mohly veřejnost připoutat, by se tam našly.
Když jsem byla v Konventu, dostávala jsem denně asi 200 mailů. Psali je různí lidé s různými zájmy, avšak ani jediný z nich nebyl Čech. Ale to je taky chyba politických elit a nás, kteří komunikujeme s Evropskou unií, že do toho nedovedeme veřejnost vtáhnout, ten příběh vysvětlit a ukázat cesty, jak může zasáhnout.
Určitě můžete zasáhnout, až půjdete volit. Stačí si napřed zjistit, jakou ta která politická strana nabízí evropskou politiku. To je nepřímá demokracie. Jsou však i přímé možnosti, petice, evropské občanské akce.

 

Chyba komunikace byla možná v tom, že se příliš soustředila na činnost institucí – podívej se nahoru! – zatímco zajímavější jsou příklady nového – podívej se kolem! V Německu a Rakousku vznikají okresy energetické soběstačnosti, v řadě evropských zemí se rozjíždí cirkulární ekonomika bez odpadů nebo hospodaření krátkého okruhu se zpracováním a prodejem v místě. Unie je prostor, kam najednou můžeme, kde se dá něco pochytit. Možná víc chybí pozornost tomu, co kde dokázali, než jak jsou uspořádány instituce a zda se respektují.
Jeden takový příklad uvedu. Jak jsem říkala, nedávno jsem byla v Kolíně nad Rýnem na konferenci, a pak jsme byli s delegací Univerzity Karlovy na univerzitě v Ženevě a v Lausanne. Esemesku domů, že jsem dobře dorazila, jsem posílala ze Švýcarska za deset korun, kdežto z Německa už nestála ani dvě koruny. Naše tarify jsou levnější, to je úspěch politiky Evropské unie. Pozitivních příkladů je mnoho, avšak spíše si přečteme o zakřivení banánů, protože skandální a negativní věci snáze přitáhnou pozornost.

Nedivte se, noviny obvykle prodávají špatné zprávy. Proto se vraťme ke krizím, k výčitkám, jak se naši vůdcové nedokážou domluvit. Avšak analýzy ukazují, že v krizích selhávaly jak Evropská komise, tak Evropský parlament, a nakonec to byla Evropská rada, tedy šéfové, kdo nacházeli řešení. Někdy i mimo pravidla, jako když se během finanční krize dohodly záchranné fondy pro zadlužené státy, přestože smlouvy něco takového vylučovaly.
Bylo zajímavé, jak dopadla Lisabonská smlouva. Experti, právníci, politologové, kteří tu debatu sledovali, upozorňovali na změny rovnováhy mezi institucemi. Když někdo trochu získá, je to pochopitelně na úkor jiného. A Lisabonská smlouva po svém přijetí dávala více síly Evropskému parlamentu. Posunul se počet rozhodování v Evropské unii, na který se vztahovalo takzvané spolurozhodování. To znamená, že rozhodování nejprve probíhá na úrovni ministerských rad, kdy každá země musí dát svůj souhlas, a k tomu ještě potřebujete souhlas Evropského parlamentu.
Já k tomu studentům vždycky parafrázuji slova Margarety Thatcherové: „There is not such thing as Brussels. We are Brussels." Že když někdo blamuje rozhodnutím Bruselu – to není Brusel, to jsou ti naši představitelé, kteří předjednávají, dojednávají, podílejí se na kompromisu. Žádný Brusel, my jsme to, členské země.
Takže Lisabonská smlouva posílila roli Evropského parlamentu. Ale pak přichází finanční krize, a najednou, jak jste říkal, jsou vytvořeny nové záchranné fondy, stabilizační mechanismy. Byl to jakýsi krok stranou, protože tyto záchranné fondy, které by Lisabonská smlouva neumožňovala, vznikly na bázi mezivládních dohod. Všechny zúčastněné vlády se společně dohodly, že si jakoby dvoustranně dojednají něco nikoliv uvnitř, ale vedle Evropské unie. Nebylo to protiprávní, ale nebylo to systémové.
Mimochodem, v Lisabonské smlouvě je také klauzule flexibility. Ta umožňuje rozhodovat na unijní úrovni věci, které by měly náležet národním státům, ovšem když se všechny země jednomyslně domluví, že s tím souhlasí. Je to doklad, že Lisabonská smlouva může být pružně využita podle toho, jaká je aktuální potřeba.
Ale vraťme se k finančním mechanismům, které zachraňovaly státy jižního křídla. Jejich použití najednou dalo větší kontrolní roli Evropské komisi. Začala být hodně vidět. Ve skutečnosti nedostala víc než tu kontrolní roli. Evropská komise nerozhoduje, kontroluje. Rozhodnou šéfové vlád, dohodnou se na nějakém programu, a Evropská komise je pak ten úřad, který to zpracuje, připraví, tak jako ministerstvo.

 

Použila jste výraz „úřad", ale Evropská komise bývá běžněji hovorově označována za „evropskou vládu".
Evropská komise není vláda. Je to úřad pro toho nejvyššího aktéra, kterým je Evropská rada, to znamená rozhodnutí summitu, setkání šéfů vlád členských zemí. Ti dávají směr politice. Evropská komise program rozpracuje a připraví návrhy legislativy. Ty pak jdou do Rad ministrů.
Takže když se jedná třeba o záležitost životního prostředí, dostane to na stůl komisař pro životní prostředí. Dostal základní nasměrování z Evropské rady – o kolik procent a do jaké doby se má snížit znečišťování ovzduší – a experti z Evropské komise udělají návrh. Přitom jej konzultují jak uvnitř Evropské komise, tak hlavně s těmi členskými zeměmi. Protože členské země jsou nakonec ty, které rozhodnutí udělají. Ale, jak jsem říkala, je ještě potřeba spolurozhodování Evropského parlamentu.
Takže my někdy dáváme v našich hlavách Evropské komisi větší roli, než opravdu má. Ona kontroluje, proto nám může dát pokutu, že jsme třeba nesplnili pravidla při čerpání dotací. Ale to nejsou pravidla komise. Ta pravidla jsme nastavili společně, všechny členské země dohromady.

 

Můžeme se na to dívat taky jako na provizorium, kde se čeká na doplnění chybějících federálních institucí. Společnou měnu a centrální banku už máme, ale společné daňové příjmy do rozpočtu a ministra financí dosud ne. Ministra zahraničí a prezidenta máme, soud máme. Imigrační krize dala podnět ke vzniku společné ochrany schengenských hranic. Budeme se probíjet pomocí „ochočených krizí" k dalším? Dokud není krize, tak se nejedná?
Určitě. Ale ještě bych se vrátila k posunování moci institucí po Lisabonské smlouvě. Viděli jsme posun ve prospěch Evropského parlamentu a Evropské komise, ale přichází krize a najednou je v centru Evropská rada. Jsou to šéfové vlád. Ale situace se dále dramatizuje, a je to německá kancléřka Angela Merkelová a šéf Evropské centrální banky Mario Draghi, kdo hasí řecký požár. Vidíme tedy posílení role Evropské rady a ještě navíc posílení některých zemí, především Německa.
A teď k těm federálním institucím. Jak jste zmínil, některé už máme, komise, soud, centrální banka pro eurozónu, OLAF... Ale na druhou stranu tu máme členské země. Hovoříme o víceúrovňovém vládnutí. Ten klasický vzor, vestfálský model, který vznikl po třicetileté válce, „cuius regio, eius religio", znamená, že na daném území rozhodoval vládce. Nejdřív náboženství, pak zbytek, a platila nedělitelnost hranic. Princip vestfálského modelu tu stále existuje, ale už od 70. let minulého století je erodován. Začalo to dohodami o zachování lidských práv, ať Helsinskou dohodou nebo dalšími na úrovni OSN. Je možné zasáhnout na území země, kde dochází k porušování lidských práv.
Vládnutí se tak rozděluje na mezinárodní, kde jsou určité instrumenty, i když velmi slabé, které mají mezinárodní instituce, OSN, Mezinárodní měnový fond, potom je tu evropská úroveň, národní, ale jsou ještě subnárodní. Uvnitř federací, jako třeba v Německu, Rakousku, nebo na místní úrovni. Dochází tak k erozi národního státu, kdy část pravomocí je přenesena na úroveň vyšší, a část na nižší. To vidíme i u takových zemí, dříve centralizovaných, jako byla Velká Británie. Zahájila proces devoluce a část pravomocí delegovala do keltského okraje – Severního Irska, Walesu a Skotska.
Evropská unie je hybrid. Není ani mezivládní organizací, ale ani federací. Říká se, že je organizací sui generis, sama svého druhu. Má určité instituce, které jsou společné, federální. Komisaři by měli hájit zájmy evropské, ne té členské země, ze které přicházejí. Potom je zde úroveň mezivládní, Evropská rada, Rada ministrů, poradní výbory COREPER a všechny ty komise, které tam fungují.
Evropská integrace je proces, který skutečně jde od krize ke krizi. Těch krizí, ještě, než jsme tam přišli, bylo hodně. I když tahle wicked, poťouchlá krize, je asi nejvážnější.
V určité době se posiloval federální charakter Unie, jindy zase mezivládní. Myslím, že to není chyba a neznamená to, že se integrační proces rozpadá. Pokud hasíte krizi, nemůžete zahajovat dlouhé debaty o principech, ale je třeba jít a něco dělat. Ale nesmíme přitom zapomínat na občany, protože občané by nám to vrátili.

 

Jednu krizi jsme dosud nezmínili, Brexit. Myslíte, že k němu dojde?
Mám velmi silné obavy, protože Britové byli vždycky akward, semi-detached, zvláštní, odtažití. Mají hodně výjimek, říká se jim opt-out. Téměř si můžou vybírat, co ano, co ne. Vstupovali do EU později, v roce 1973, kdy už bylo Evropské společenství institucionálně ustaveno. Instituce měly za vzor francouzskou státní službu a Britové měli trochu problém tam proniknout.
Jenže Britové jsou úžasní diplomaté se staletými zkušenostmi, takže jim to netrvalo dlouho a do evropských institucí pronikli báječně. Mají na to systém, kdy jejich Civil Service College, institut státní správy, připravuje jejich úředníky tak, aby se dostali přes konkurzy. Pracují s nimi, dávají jim místa v britské státní službě. Takže mají všechny své lidi v Bruselu, kde pracují na nižších úrovních. Samozřejmě, ty vyšší mají všechny, protože tam jsou jmenováni.
Moje zkušenost v době Konventu i v době, kdy jsem pomáhala na různých úrovních vládě, ministerstvům, s evropskými institucemi, tak jsem viděla, jak Britové jsou perfektně připraveni, jaký dělají lobbing, mají své zájmy a jedou. Britové jsou tedy velmi efektivní v institucích, a když už jsou některé normy přijaty, Britové je aplikují bez problémů. Někdy i lépe než Francouzi a Němci. Avšak britská veřejnost a britský politický diskurz byl vždy ... ne nadšeně evropský, to vůbec ne.
Říká se, že za to hodně můžou média vlastněná Ruppertem Murdochem, která byla vždy velmi protievropská. Já si pamatuju, že v době, kdy se debatovalo o Evropské ústavě, Britové se začali bouřit, že evropské právo má být nadřazeno britskému. Ale to už je přece v Římských smlouvách, v Maastrichtské smlouvě. Economist psal: To máte, jako když celý život jíte párky, a pak se podíváte, co je v nich...
Kampaň před referendem o Brexitu však ještě pořádně nezačala. Jak bude vypadat, to teprve zjistíme. Ale je tu obava. Ti, kdo hájí pokračující členství, dokládají na číslech, jak je to výhodné, v exportu, importu, pro dva miliony Britů žijících v zemích Unie. Avšak tady bude boj o srdce. A to je ten problém.

 

Co znamená čestný titul Jean Monnet Chair Ad Personam, který máte na navštívence?
Je to titul, který udílí Evropská unie, vztahuje se k programu prohlubování znalostí o evropské integraci. Je to podpora center, kurzů, programů nebo jedinců. Udílí se tedy i vybraným profesorům, obsahuje závazek učit, ale zároveň dostáváte podporu na odborné aktivity, takže se můžete účastnit konferencí a připravit si nové kurzy. Ale já to beru, že to je i přihlášení se k určitému světonázoru. Že člověk má i odpovědnost.

 

Prof. PhDr. Lenka Rovná, CSc.,
Jean Monnet Chair Ad Personam, prorektorka Univerzity Karlovy pro evropské záležitosti, zástupkyně ředitele Institutu mezinárodních studií na Fakultě sociálních věd UK, garantka oboru Západoevropská studia. Roku 2002 zastupovala ČR v Konventu pro budoucnost Evropy. Je nositelkou francouzského státního vyznamenání Chevaliere de l´Ordre de national du Merite.

 

Autor rozhovoru je publicista.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 07 Duben 2016 09:15 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz