Co najdete v pondělí v nových Literárkách číslo 34?



Ad Jiří Rak: Epochální panovník

Sociolog Václav Bělohradský se v novém vydání Literárních novin vrací k článku historika Jiřího Raka ke 180. výročí narození císaře Františka Josefa I. Mimo jiné píše:

Sympatickou úvahu o císaři Františku Josefovi I. Jiřího Raka charakterizuje „nostalgický tón", typický pro tuto „postnacionální dobu", podobně se o něm často psalo třeba i v Terstu nebo Slovinsku. Všechny státy vzniklé na troskách Rakouska byly totiž horší než nadnárodní Rakousko, protože zůstaly mnohonárodní, ale na menší ploše se šance na federalizaci prudce zmenšily a naopak rostla úzkost z druhých. Rakousko se rozpadalo do jen „menších Rakousek"; a platí, že čím menší stát, tím větší poptávka po národní identitě, tím intenzivnější nenávist k těm, které identitu narušují už jen svou přítomností. Miluji metaforu Franze Werfela, najdeme ji v závěru jeho úvodu k souboru povídek Ze soumraku jednoho světa z roku 1937. Zatímco v USA se národy mísí v nesmlouvavém tempu věku páry a elektřiny v „melting pot tavícím tyglíku", v němž k přetavení různých národů na jeden americký národ stačí jedna generace, Rakousko bylo humus, do něhož národy padaly pomalu jako podzimní listí, potřebovaly dlouhý (hřbitovní?) podzim, aby půda, obohacená tím tlejícím listím, vydala své plody. Rakousko se ale dlouhého podzimu národů nedočkalo, první světová válka přeorala rakouský humus, po ní národní démoni jako zombie dobyli politickou moc. Jednou z výhod Rakouska prý bylo, že „mnoho géniů tu bylo často považováno za hlupáky, ale nikdy „hlupák za génia". To po válce přestalo platit."

 

PraviceTM. Just vote it.

Proč se mladá generace vzhlédla v TOP 09? Tuto otázku si ve své eseji pokládá jednadvacetiletý student žurnalistiky a politologie Jan Vávra:

Pravice je cool. Levice platí v České republice za sprosté slovo. Jak jdou dohromady s neoliberalismem hodnoty narcismu, spotřebitelské svobody a konzumerismu? Vlastnit starý mobil, nemít profil na Facebooku a volit levici: Je tohle návod na to, jak se stát mezi mladou generací desperátem?

Jan Jandourek v Reflexu č. 21/2010 vylíčil generaci českých prvovoličů jako „jedince, kteří jsou individualističtější, kritičtější a více zaměřeni na prosazení sebe samých. Nechtějí se moc přizpůsobovat, příliš pomáhat druhým a netíhnou tolik ke kamarádství. Co je ve škole zajímá? Cizí jazyky. Asi vědí proč."

Hlasování tomu nakonec odpovídalo: nejvíc hlasů od prvovoličů získala TOP 09 (28,6 %), celkově pro aktuální vládní koalici hlasovalo přes 60 % lidí mezi 18 a 21 lety. Mediálně živená doktrína antikomunismu snadno ve výsledku působí jako rovnice ve tvaru „komunismus = levice = fronty na banány = staré zašlé časy" (dále přiživovaná ještě častým označením sociálních demokratů jako socialistů). Mladí lidé mají ideální příležitost jednoznačně se vymezit proti starým časům a občasným záchvatům nostalgie starších generací. Vymezit se, protestovat - dělat to samé, co mladí voliči na Západě (kteří se ale naopak přiklánějí k levici). I kdyby měli bojovat proti mrtvému nepříteli, jak je českou tradicí, a svou hlavní politickou pozornost věnovat Paroubkově bradavici. Standardní střet generací, chtělo by se říci. Hlavně přemluvit bábu. Na ničem jiném nezáleží.

 

Válka jako mezní situace

Sedmý ročník Fresh Film Festu uvádí v české premiéře vítězný dokument z letošního Sundance festivalu, Restrepo. Po šestinásobném držiteli Oscara, snímku Smrt čeká všude, je to další oceněný film, reflektující aktuální válečné konflikty. Roste v kinematografii nová vlna válečných filmů? ptá se filmová publicistka Kamila Boháčková a pokračuje:

Restrepo je název americké vojenské základny v afghánském „údolí smrti", jak se přezdívá údolí Korengal na severovýchodě Afghánistánu, místu nejtužších bojů americké armády s hnutím Tálibán. Patnáct zbylých amerických vojáků Druhé čety pojmenovalo svou základnu po svém lékaři Juanu Doc Restrepovi, který ve válce padl. Základnu si vybrali za svůj čtrnáctiměsíční cíl i debutující dokumentaristé Tim Hetherington a Sebastian Junger. Jejich stejnojmenný celovečerní dokument Restrepo z roku 2010 sleduje vojáky této základny od jejího založení v roce 2007 až po rozpuštění v roce 2009.

Kamera neopouští údolí, neobjevují se žádné rozhovory s generály či diplomaty, ani se zástupci Tálibánu. Cílem snímku naopak bylo sugerovat pocit reality, jako bychom na základně byli s vojáky coby diváci i my. Film rozehrává situace vojenské solidarity a odvahy, chvíle nudy, strachu i nesmyslnosti a chaosu, v němž američtí vojáci omylem zabijí i nevinné civilisty. Pro britského fotografa a držitele čtyř ocenění World Press Photo, Tima Hetheringtona, a amerického válečného reportéra a spisovatele Sebastiana Jungera, který o této základně chystá svou další knihu, je válka v Afghánistánu obecně značně zpolitizovaná. Svým dokumentem prý naopak chtěli přiblížit vlastní zkušenost boje obyčejných vojáků a zprostředkovat válku takovou, jaká byla.

fim_respekto

Záběr z filmu Restrepo

Repro: Fresh Film Fest

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 20 Srpen 2010 15:11 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB