Sarkozy chce stůj co stůj zaútočit na Sýrii, nicméně ta má podle všeho v rámci blízkovýchodních šachů na své straně Kurdy, včetně těch tureckých, irácký Kurdistán je na nejlepší cestě k nezávislosti a v Libyi se vláda hádá s prozatímní radou, zatímco světové koncerny už by rády libyjskou ropu…
Do čela pozorovatelské mise OSN, která má v Sýrii dohlížet na stále méně dodržované příměří, byl jmenován norský generál Robert Mood, nicméně než se počet jeho mužů v terénu navýší na plánovaných asi 300, ještě to podle všeho nějaký čas potrvá (první stovka by v Sýrii měla být do měsíce). Zdá se, že Francie ale už tak dlouho čekat nechce, protože prezident Sarkozy před druhým kolem prezidentských voleb, v nichž rozhodně není favoritem, nutně potřebuje ukázat svaly a na někom se „vybít“. Rozhodl se pro právě pro Sýrii. „Nemůžeme si dovolit, aby se nám současný režim vzpíral,“ prohlásil francouzský ministr zahraničí Alain Juppé, který podle všeho 5. května v Radě bezpečnosti OSN, v rámci projednávání zprávy Kofiho Annana o „stavu příměří“, bude navrhovat rovnou válku. Očekává se, že text Annanovy zprávy bude výsostně zpolitizovaný a podle všeho – s přihlédnutím k touze některých zemí na Sýrii zaútočit – vše bude zahaleno do vágně formulovaných frází, které by zahraniční intervenci umožnily. Koneckonců, válka Západu proti režimu v Damašku byla a je plánem B: mnozí už od počátku příměří označovali za „neúspěšné“ a Francie odsuzovala porušování příměří ze strany režimu Bašára Asada ještě předtím, než příměří vůbec vstoupilo v platnost.
S intervencí a užitím libyjského modelu ovšem nesouhlasí Rusko s Čínou, a tak zřejmě OSN žádnou válku proti Sýrii neposvětí. Situace se tím ale nijak nezklidní. Asad možná letos n jaře zvítězil v jedné bitvě, když na čas vyhnal saláfistickou Svobodnou syrskou armádu (FSA) z Homsu, že by se tím ale jakkoli přiblížil vítězství nad rebely se říci nedá. Naopak, povstání se už dávno proměnilo v plnohodnotný a ze zahraničí financovaný ozbrojený boj, který někteří analytici popisují jako „neomudžáhidskou strategii“. Boj proti této síle je vcelku marný, jak se přesvědčují třeba Američané (nebo dříve sověti) v Afghánistánu. Tuniský „arabskojarní“ prezident Monsíf Marzúkí už proto Asadovi poradil, aby z čela země odešel sám, „protože se tak stane stejně, dřív nebo později“. „Měl bys i s rodinou odjet ze země naživu. Pokud odejdeš v důsledku smrti, bude to znamenat, že poneseš odpovědnost za další tisíce lidských životů. A krve už bylo prolito dost.“ Marzúkí rovněž oslovil Rusko, Čínu a Írán, spojence syrského režimu: „Měly by pochopit, že dny toho muže jsou sečtené, a to i v případě, že ho budou dál bránit. Měly by ho naopak popostrčit k odchodu, aby předal moc svému zástupci.“
Nicméně, existují i jiné pohledy. Staré klišé praví, že zatímco USA na Blízkém východě hrají poker, Írán hraje šachy. A Asad podle všeho také hraje šachy, navíc s podporou íránských „šachistů“ v zádech. Může přitom kalkulovat s možností, že by se konflikt ze Sýrie přelil například do sousedního Turecka, člena NATO, kde by některé náboženské minority mohly vyjádřit podporu Asadovi a jakoukoli mezinárodní intervenci proti Damašku tak zkomplikovat. Ještě větším problémem by pak mohly být úzké vazby Damašku s Stranou kurdských pracujících (PKK), jejíž bojovníci mohou Ankaře kdykoli připomenout, že i jí hrozí plnohodnotná povstalecká válka. Právě snaha neutralizovat PKK je možná jedním z důvodů, proč se turecký premiér Recep Erdogan aktuálně snaží se sblížit s iráckými Kurdy, ale je otázka, zda by to mělo nějaký reálný vliv na PKK nebo Kurdy ze Sýrie.
Co se na kurdské „frontě“ mezitím opravdu hýbe, jsou nicméně vztahy irácké Kurdské regionální vlády (KRG) s Tureckem v zádech s iráckým premiérem Núrím Málikím. Kurdský prezident Masúd Barzání v projevu v Irbílu popsal, co vše iráckým Kurdům od Bagdádu hrozí, přičemž vyjádřil naději, že sbližování KRG s americkým ropným koncernem ExxonMobil může Kurdy ochránit před oslabováním jejich autonomie nebo i před případným vojenským konfliktem. Ve finále pak Barzání konstatoval, že by irácká vláda neměla od USA dostat stíhačky F-16, protože by je Málikí nasadil proti kurdskému severu. Barzání o amerických dodávkách stíhaček Bagdádu mluvil už několikrát, přičemž prohlásil, že jediný důvod, proč Málikí ještě nezaútočil proti Kurdům, je relativní rovnováha sil mezi armádou Bagdádu a ozbrojenými silami KRG. Právě stíhačky F-16 by tuto rovnováhu značně narušily ve prospěch Málikího, který coby správný diktátor aktuálně zastává funkce premiéra, ministra obrany, ministra vnitra, ministra národní bezpečnosti a k tomu si přibral i post náčelníka generálního štábu.
Nově nyní Barzání ještě přitlačil a varoval Bagdád, aby jeho šíitské vedení nabídlo podíl na moci i svým politickým oponentům, jinak poloautonomní Kurdistán začne usilovat o plnou nezávislost na Iráku. Vše musí být vyřešeno do letošního září, kdy by se v Kirkúku mělo konat dlouho zakazované referendum o budoucím statutu této oblasti.
Prodlužování konfliktu v Sýrii tak nejenže dává zcela novou tvář „arabskému jaru“, ale ve finále může skončit překreslováním map Blízkého východu, kde mohou vzniknout nové státy a ty stávající se mohou zmenšovat. Hranice těch stávajících přitom kreslily koloniální mocnosti a hranice těch nových se ironií osudu budou kreslit za aktivní účasti a podpory týchž sil.
Když jsme u těch mocností, ruský ropný koncern Lukoil slavnostně zahájil těžbu na iráckém ropném poli West Qurna-2. V roce by 2013 by odtud už chtěl čerpat 150 tisíc barelů denně.
Jo a ještě podotek k Sýrii: Nedávno se palcových titulků dostalo zprávě o německé lodi, která údajně vezla zbraně syrskému režimu. Jakási opoziční organizace Syrské revoluční námořní síly dokonce hrozila, že loď potopí. Nyní se ukázalo, že na palubě žádné zbraně nebyly a loď může pokračovat v plavbě.
Zahraniční ropné koncerny se slétají i na ropu libyjskou. Na čtyřdenní konferenci nazvané Oil & Gas Libya 2012 si naftaři z celého světa vyměnili názory a expertízy na její dobývání, těžbu, zpracování v zemi, která stála balancuje na pokraji občanské války. Libyjská, Západem dosazená Prozatímní národní rada (NTC) mezitím oznámila, že rozhodovat o tom, kdo jaký kontrakt dostane, začne po červnových volbách do parlamentu. „Potřebujeme stabilní prostředí… bezpečnost. Potřebujeme také zodpovědět otázky ohledně budoucí role mezinárodních ropných firem,“ prohlásil na konferenci Jean-Daniel Blasco z francouzského Totalu. „Jaký bude vztah mezi ministerstvem ropného průmyslu a Národní ropnou společností? Kdy budou vydána další povolení k průzkumu?“
Odpověď na tyto otázky nebude snadná, protože v Libyi dál vládne chaos. Abdal Rahmán Kíb, premiér vlády, kterou jmenovala NTC, se do členů NTC ostře opřel s tím, že prý sabotují úsilí vlády uspořádat parlamentní volby v dohodnutém termínu. „V tomto historickém okamžiku nás členové NTC svazují a dokonce hrozí i hlasováním o nedůvěře,“ prohlásil Kíb. „Blokují tím naše snahy plnit odkaz Revoluce 17. února, hlavně uspořádání voleb v termínu.“ Nedůvěra, která vůči Kíbově vládě panuje, přitom vychází z faktu, že násilí v zemi místy dosahuje takřka předrevolučních úrovní, kabinet nebyl s to zvládnout výplaty účastníkům povstání a k tomu ještě ministři obrany, zdravotnictví a vnitra se až po uši topí v korupčních skandálech.
Mimochodem, do voleb už se přihlásilo několik desítek politických stran – ze zákona totiž k registraci strany stačí, aby měla 250 zakládajících členů a u politických sdružení je povinná dokonce jen stovka členů. NTC do toho nově zakázala působnost politických stran založených na náboženském, regionálním nebo klanovém principu. Ve dvousetčlenném parlamentu je dopředu 120 míst vyhrazeno pro nezávislé kandidáty, politické strany se poperou o zbylých 80 míst.
Podle údajů OSN je v Libyi stále bez střechy nad hlavou a vyhnáno ze svých domovů na 70 tisíc lidí, většinou z Misuráty a Syrty, stejně jako z Tavorgy a pohoří Nafúsa.
A stručně: Křeč palestinské samosprávy pokračuje. Nově nařídila poskytovatelům internetu zablokovat přístup na zpravodajské servery, které kritizují palestinského prezidenta Mahmúda Abbáse, oznámila palestinská agentura Ma´an. Zablokováno tak bylo osm zpravodajských serverů informujících ze Západního břehu Jordánu.
Adil Imám, jeden z nejoblíbenějších egyptských herců, dostal u soudu tři měsíce těžkých prací a pokutu v přepočtu 170 dolarů za to, že ve svých rolích urážel islám. Herec se odvolal. Bizarní.
