A souhrn pro dnešek: Írán je z jaderných rozhovorů se Západem stále nadšenější, Izrael prý zintenzivnil tajné operace ve světě, Turecko je ve slovním klinči s Irákem.
Po pátečních masových protestech na Tahríru, na němž na nejméně osmi (!) pódiích rozmístěných po celém náměstí různé politické proudy – studentskými revolucionáři z Hnutí 6. dubna počínaje a saláfisty konče – jasně odmítli zasahování vojenské junty do demokratizačního procesu, má Káhira nové žhavé téma k diskusi. V neděli se totiž rozšířily zvěsti, že egyptská zestátněná plynárenská firma Natural Gas Holding Company s konečnou platností zastavila dodávky zemního plynu do Izraele.
Stalo se tak poté, co plynovod vyletěl do vzduchu nejméně po čtrnácté. Teorií, kdo ve skutečnosti za explozemi stojí, je mnoho, nicméně s největší pravděpodobností za útoky stojí sinajští beduíni, kteří požadují podíl z obchodu, který se vede přes jejich území. Na druhou stranu nicméně v egyptské veřejnosti od loňské lednové revoluce převládá naprostý nesouhlas s prodejem plynu do Izraele. Ostatně diktátor Husní Mubarak, jeho synek a původně zamýšlený nástupce Gamál i někdejší ministr ropného průmyslu Sámih Fahmí stojí u soudu mimo jiné i za prodej plynu do Izraele. (K dokreslení aktuálních nálad vůči Izraeli, které se v plné síle projevily loni při útoku na izraelskou ambasádu v Káhiře nebo se odrážejí v různých průzkumech, může posloužit i to, že Egyptská fotbalová asociace vyhlásila bojkot firmě Adidas kvůli tomu, že sponzoruje jeruzalémský maraton, bez ohledu, že tím asociace přijde o 1,7 milionu eur ročně.)
Zpátky k plynu. Zpráva o ukončení dodávek přichází jen pár dní po mohutném požáru rafinérie v Suezu, po němž se výrazně omezily domácí dodávky ropy i plynu. Ukončení dodávek – zatím vysvětlované tím, že Izrael za plyn údajně neplatil už od roku 2010 – si může vojenská junta v očích egyptské ulice zásadním způsobem vylepšit image, což je před květnovými prezidentskými volbami mistrovský strategický tah (a Izrael je v tom tak nějak nevinně). Konflikt s Muslimským bratrstvem o to, kdo bude po létě vládnout Egyptu, se tím jen vyostřuje.
Izraelští činitelé mezitím ale nad ukončení dodávek vyjadřují „velké obavy“. Egyptský zemní plyn pokrýval něco přes 40 procent izraelské spotřeby a je klíčový pro výrobu elektrické energie v Izraeli. Izraelská energetická společnost EMG zastavení dodávek ostře odsoudila, přičemž podle některých politiků, včetně vůdce strany Kadima Šaula Mofaze nebo ministra financí Juvala Steinitze, je to „neskrývané porušení mírové smlouvy“, které si „žádá americkou odpověď“, přičemž Steinitz dodal, že je to i nebezpečný precedent ohrožující bilaterální vztahy mezi Izraelem a Egyptem. Izraelští diplomaté i egyptští činitelé nicméně politický podtext odmítají a vše považují jen za obchodní spor, který se vztahy mezi oběma zeměmi nemá nic společného. S mírovou smlouvou z roku 1979 plyn nemá opravdu nic společného, protože kontrakt byl dojednán mezi soukromou egyptskou firmou a Izraelem až v roce 2005 a nové podmínky – umožňující Gamálovi Mubarakovi a jeho partnerům v čele státu ponechávat si značnou část z příjmů pro vlastní potřebu -- byly dojednány následně v roce 2009.
A poslední poznámka k tématu: A co Jordánsko, kam týž plynovod dodává egyptský plyn také a které na dodávkách závisí snad z 80 procent?
A ještě ad plyn z druhé strany. Izrael je sice v současnosti na egyptském zemním plynu závislý, nicméně během zhruba čtyř let už by všechno mohlo být jinak. Izraelská vláda v prosinci 2010 oznámila, že v pobřežních vodách bylo objeveno obří naleziště (dostalo název Leviathan). Ministr infrastruktury Uzi Landau tehdy mluvil o „nejvýznamnější energetické zprávě od vzniku státu Izrael“. Naleziště je tak velké, že by se Izrael mohl stát vývozcem plynu, a to už v dohledné době. Největší zisk z toho budou mít soukromé subjekty – jmenovitě izraelský miliardář Jicchak Tshuva, hlavní akcionář Delek Group, která má na nalezišti bezmála čtvrtinový podíl. Tshuva a další firmy nyní údajně už dojednávají kontrakt na dodávky zemního plynu pro elektrárny a další podniky v celkové hodnotě čtyř miliard dolarů.
Vláda Benjamina Netanjahua ale mezitím ustavila tzv. Sheshinského komisi a ta pro změnu doporučila zásadní navýšení míry zdanění zisků z příbřežní těžby, a to ze 30 procent na 52 až 62 procent. To Tshuvu a další investory rozzuřilo, a tak není divu, že ministr Steinitz, který Sheshinského komisi podporuje, je nyní tolik znepokojen ukončením dodávek plynu z Egypta – mimochodem, prodávaného roky za cenu hluboce pod tou tržní. Bez konkurence z Egypta totiž izraelské koncerny, které si zajistily těžební práva na Leviathanu, jen posílí své „vyjednávací“ pozice. (A aby to nebylo málo zamotané, Libanon vznáší nárok, že část Leviathanu leží v jeho vodách.)
Pokud jsou zprávy Washington Postu o tom, že jednání o íránském jaderném programu je dávno vyřešené a veřejné výstupy jsou jen součástí hry, pak se zdá, že Íránci vypadávají z role a nemohou v sobě dál držet radost. Šéf vlivné náboženské Rady dohližitelů ajatolláh Ahmad Džannatí nedávné rozhovory v Istanbulu označil za „úspěch a pokrok“, přičemž jako by předpověděl, že Západ je připraven akceptovat íránský program obohacování uranu pro civilní účely coby „právo Íránu“.
Ministr zahraničí Alí Akbar Sálehí se zdá býti stejným optimistou, protože prohlásil, že Írán je „připraven finalizovat všechny otázky co nejrychleji a bez problémů“.. Podle všeho tím má na mysli jednání, která se budou konat 23. května v Bagdádu.
Džannatí přitom varoval Západ, aby neprohluboval sankce proti Íránu během rozhovorů, neboť by tím mohl celý proces zhatit.
Benjamin Netanjahu – také podle role? – znovu ostře odsoudil rozhovory s Íránem a odmítl i bagdádské pokračování rozhovorů. Netanjahuův postoj je vcelku nečekaný, protože od ještě před pár týdny se zdálo, že rozhovory s Íránem jsou dopředu odsouzeny k neúspěchu, což mělo posloužit jako záminka k dalším sankcím. Pokud rozhovory nezkrachují, zničí spoustu plánů. Izraelská strana nyní dokonce Obamu viní z toho, že chce rozhovory s Íránem protahovat až do listopadových prezidentských voleb v USA. Někdejší Obamův poradce pro otázky národní bezpečnosti generál James Jones nicméně tvrdí, že se Obama „nemá za co omlouvat“ a připomíná, že Izraelci už od Obamovy administrativy dostali bezpečnostních ujištění už spoustu.
Vrchní velitel izraelské armády generál Benny Gantz do toho naznačil, že Izrael dramaticky navýšil počet tajných operací proti „nepřátelským zemím“ po celém světě. „Asi byste prakticky nenašli místo, kde by se někde ve světě zrovna něco neodehrávalo,“ prohlásil. „Eskaluji tento druh zvláštních operací.“ Gantzovo prohlášení je v přímém rozporu s březnovou zprávou Mossadu, podle níž intenzita izraelských tajných operací ve světě naopak dramaticky poklesla.
Pokračuje slovní přestřelka mezi Irákem a Tureckem. Irácký diktátor Núrí Málikí v pátek označil Turecko za „nepřátelský stát“ a obvinil premiéra Recepa Erdogana z podněcování sektářství v Iráku. Reagoval tak na Erdoganovo prohlášení, podle něhož Málikího „sebestředný způsob vlády… vážně znervózňuje šíitské skupiny, Barzáního i irácké skupiny.“ Aniž bych se chtěla Erdogana zastávat, jeho komentář jen shrnoval dojem, který získal při setkání s šéfem skoro autonomního iráckého Kurdistánu Masúdem Barzáním.
(BTW: Vztahy Kurdistánu s centrální vládou v Bagdádu se vyostřily počátkem dubna, kdy Kurdové na vzájemné spory zareagovali zastavením všech ropných dodávek z Kurdistánu do Iráku. Spory to nejsou nové, nicméně aktuálně se nabízí i vyhlídka na to, že tvrdý postoj Málikího vlády může nakonec vést i k pokusu o odtržení Kurdistánu. Spojené státy se pokoušení tlačit Barzáního, aby s Málikím znovu začal mluvit, protože rozpad Iráku by byl pro Obamovu administrativu před volbami ostudným. Je přitom zvláštní, že zatímco Turecko vystupuje jako hlavní odpůrce kurdských snah o nezávislost v celém regionu, zdá se, že s vedením iráckého Kurdistánu udržuje vcelku dobré vztahy.)
Turecký premiér Erdogan mezitím na Málikího výpad odpověděl tím, že se šéf iráckého státu snaží jen „ukázat“.
