Dnešní přehled: Západní diplomaté popisují Syrskou národní radu jako nedůvěryhodný binec, ale přesto ji uznávají jako „jedinou představitelku syrského lidu“, v Iráku se upevňuje nová diktatura…
Druhá konference „Přátel Sýrie“, která se konala v Istanbulu, v mnohém připomínala tu první, z Tunisu. Podle dostupných zpráv všichni zúčastnění znovu hýřili nápady, co dál, konkrétních závěrů ale bylo pomálu. Podle CNN je na vině to, že na konferenci „chyběl plán B“. Ministryně zahraničí USA Hillary Clintonová neskrývala frustraci nad tím, že opoziční Syrská národní rada (SNC) není s to nabídnout vizi postasadovské Sýrie, kterou by mohli podpořit všichni Syřané. USA přitom na SNC vyvíjely silný tlak, aby právě v Istanbulu takovou vizi předložila. Mnozí činitelé vlády USA přitom SNC popisují stručně: „Binec“. Evropští a arabští diplomaté jsou podle CNN ve svých charakteristikách uvážlivější, ale vůči absenci vedení, organizačních schopností a idejí v řadách SNC jsou stejně kritičtí. „Řeknou vám cokoli, záleží jen na tom, s kým zrovna v ten který den mluvíte,“ popsal lidi ze SNC vysoký americký činitel. „Je velmi těžké přemýšlet o tom, co dělat dál, když nemáte žádnou důvěryhodnou alternativu.“
Tím spíš, že SNC složená převážně ze syrských exulantů nedokáže prokázat, že má podporu v samotné Sýrii. Američané proto vidí paralelu s válkou v Iráku, kdy se USA plně spolehly na Irácký národní kongres vedený Ahmadem Šalabím, který se později ukázal jako zcela nespolehlivý a zkorumpovaný. Jakmile Bagdád padl a strana Baas byla rozpuštěna, rychle se stalo zřejmým, že INC nemá v Iráku žádnou podporu, na níž by se dalo stavět, a Američanům nezbylo, než řídit zemi sami.
„USA doufají, že se na exulanty mohou spolehnout. SNC je ujišťuje, že ano, ale jejich činy a vzájemné boje ukazují, že nikoli,“ podotýká k situaci Joshua Landis, expert na Sýrii z Oklahomské univerzity. „Obamova vláda se obává, že SNC zkolabuje zevnitř nebo ji převezmou lidé ze Sýrie, kteří mají lepší napojení na tamní situaci. Obamova administrativa nechce následovat Bushovu administrativu, která podpořila Irácký národní kongres, než zjistila, že nemá žádný vliv na iráckou společnost.“
Vzhledem k výše řečenému tak konference „Přátel Sýrie“ přinesla hlavně podivnosti. Čelní představitel SNC Burhán Ghalijún znovu požadoval mezinárodní vojenskou intervenci, aby se „neprodlužovala katastrofa“, nicméně do toho se nikdo nehrne, Francie a Turecko proto alespoň vyjádřily připravenost uznat SNC coby „legitimní představitelku všeho syrského lidu“ (byť turecký premiér Erdogan druhým dechem ujistil, že se nechce žádné zemi míchat do vnitřních záležitostí). Hillary Clintonová zase na tiskové konferenci prohlásila, že mírová jednání vyslance OSN Kofiho Annana nemohou trvat příliš dlouho, a zdůraznila, že musí být Asadovi stanoveno ultimatum, do kdy má rozhovory zahájit. Pominula přitom fakt, že Asad s mírovými rozhovory souhlasil, ale nemá s kým by pohovořil, protože rebelové i SNC představu o vyřešení konfliktu prostřednictvím jednání odmítli. Ministryně nicméně beztak prohlásila, že Asad „musí jít“, tedy bez ohledu na absenci „plánu B“, čímž naznačila, že Washington vnímá nápad s mírovými rozhovory jen jako jeden z nástrojů pro změnu režimu v Damašku. Podobnou strategii USA uplatňují vůči Íránu – rozhovory s Teheránem byly prozatím vždy nastaveny tak, aby k ničemu nevedly (osvědčený je požadavek „Dokažte, že něco – konkrétně vojenský jaderný program – nemáte!“), což následně ospravedlnilo vyhlášení sankcí.
Jasněji je po istanbulském jednání snad jen v otázce mezinárodního financování saláfistické Syrské svobodné armády (FSA), protože ropné monarchie z Perského zálivu souhlasily, že založí mnohamilionový fond, z něhož budou vousatým džihádistům z FSA vypláceny „mzdy“. A na fond a samotné vyplácení budou dohlížet lidé ze SNC. Jeden z činitelů SNC už fond označil za „hrnec zlata“, který prý Asadův režim podkope. Vidina mezd má prý přimět více příslušníků syrské vládní armády, aby přeběhli na stranu FSA, a slib praví, že budou vypláceni bez ohledu na to, na jaké straně a jak až dosud bojovali. Jak pravidelná výplata mezd bude, není ale úplně jisté, protože nápad původně podpořilo mnoho členů Ligy arabských států, nicméně po sérii vojenských porážek FSA placení do fondu podle všeho zbylo jen na Saúdské Arábii a Kataru, a to se ani neví, kolik peněz z fondu zůstane v kapsách členů SNC, kteří na to vše mají „dohlížet“.
FSA přitom o zahraniční pomoc žádá už dlouho, v poslední době si stěžuje, že její porážky jdou hlavně na vrub toho, že nemá dostatek střeliva. Většinu bojovníků FSA tvoří přeběhlíci ze syrské armády, kteří často utekli i se svou zbraní a vesměs jen s tolika náboji, kolik jich zrovna ve zbrani měli.
A když už byla řeč o Iráku, The Independent přinesl povídání s chlapíkem, jehož lži o iráckých zbraních hromadného ničení vedly k válce a okupaci, která stála život oficiálně 100 tisíc lidí, podle propočtů odborného magazínu Lancet 650 tisíc lidí a další odhady mluví až o bezmála milionu obětí.
Irácký přeběhlík Rafid Ahmed Alwan al-Janabi, kdysi označovaný krycím jménem Curveball, se dnes usmívá, když přiznává, že si vše vymyslel. „Hlavním účelem bylo svrhnout tyrana v Iráku, protože čím déle by diktátor zůstával u moci, tím více by irácký lid trpěl útiskem.“ Janabi proto nakreslil náčrtky údajných mobilních biologických laboratoří a jeho smyšlenky pak tehdejší ministr zahraničí USA Colin Powell v únoru 2003 v Radě bezpečnosti OSN vydával za „fakta a závěry založené na pevných zpravodajských informacích“.
Dál je ten příběh dostatečně známý, tak skočím do irácké přítomnosti, podle Janabiho logiky do „Iráku bez tyrana“. Zdemokratizovaný Irák aktuálně přijímá zákon o „informačně technologických zločinech“, jeden ze čtyř zákonů, které drasticky omezují osobní svobody. Pátý zákon z této řady, týkající se novinářů, byl přijat už loni v létě. Nový zákon počítá až s doživotím za použití počítačů nebo internetu ke „kompromitování“ „jednoty“ státu, za šíření „myšlenek, které narušují veřejný pořádek“ nebo za „pašování, šíření nebo podporu užívání drog“, což v praxi znamená, že zakázané je o tomto tématu byť jen blogovat. Zákon o novinářích zase trestá porušení vágně formulovaných fenoménů typu „národní zájem“, „veřejný pořádek“, „veřejná morálka“ a podobně.
Vláda Núrího Málikího se mezitím brutálně vypořádává i s politickými odpůrci, tak nějak až v saddámovském duchu, přičemž nejvýznamnějším terčem režimu se stal viceprezident Tárik Hášemí. Ten se nějaký čas skrýval na kurdských územích, nyní uprchl do Kataru.
Zkrátka, svržení tyrana se povedlo. Ať žijí tyrani noví.
A na závěr tři poznámky týkající se Izraele. V Tunisku se konala demonstrace, jejíž účastníci požadovali kriminalizaci styků s Izraelem, v Egyptě má Izrael problém najít místo pro ambasádu, protože nikdo nechce Izraelcům prodat či pronajmout pozemek či budovu, a desítky britských divadelníků a filmařů protestují proti účasti Izraelského národního divadla Habima na blížícím se shakespearovském festivalu, přičemž argumentují „ostudnými“ aktivitami divadla souvisejícími s ilegálními židovskými osadami.
