Salman Rushdie: Pravda, lži a literatura



 

Salman Rushdie foto youtube„Což pak třeštíš, třeštíš? Což není pravda pravdou?“ říká Falstaff princi Jindřichovi v Shakespearově hře Jindřich IV. v prvním dějství (angl.  nebo česky).

 

 

 

„Pravda není pravdou?“ Vtip spočívá v tom, že pochopitelně Falstav princi lže, až se mu od pusy práší a Jindřicha přitom představuje jako lháře.

 

V čase jako je současná doba, je realita brána útokem a zdá se, že Falstaffův dvojí přístup k pravdě je dnes mnoho velkým a silným vůdců vlastní.

 

Žil jsem ve třech zemích, na kterých mi dosud záleží – Indie, Velká Británie, USA a zde jsou lži často předkládány jako pravdivé skutečnosti, zatímco pravdivá skutečnost se naopak stává „fake news“. Zastávám názor, že „obránci“ reality stavějící hráze dezinformacím, dělají chybu, když horují po době, kdy byla pravda nesporná a byla všeobecně přijímána. Tvrdí, že se musíme vrátit k tomuto obecnému konsensu.

 

Ale pravdou je, že pravda, byla vždy spornou hodnotou. Když jsem v Cambridge studoval historii, učil jsem se, že určité věci jsou „základními fakty“ - jsou to nezpochybnitelné události, jako například bitva u Hastingsu, která se odehrála v roce 1066 nebo americká deklarace nezávislosti, která byla přijatá 4. července 1776.

Vytvoření daného historického faktu je ale výsledkem zvláštního významu, který je připisován určité události. Takovým historickým faktem je například Césarovo překročení Rubikonu. Sice mnozí lidé tuto řeku rovněž překročili, ale jejich čin se do historie nezapsal. Ale s postupem času dochází ke změně významu skutečnosti. Za britského impéria došlo v roce 1857 k vojenské vzpouře, známé jako Indická vzpoura, s tím že se jednalo o útok na zákonnou vládu. Tehdy to znamenalo, že „vzbouřenci“ – Indové nebyli v právu. Indičtí historici však dnes o této události nemluví jinak než o Indickém povstání. To ze skutečnosti vytváří zcela něco nového. Minulost se znova a znova transformuje podle současného chápání.

 

Berme v úvahu také to, že Západ měl v 19.století široký obecný koncensus na podstatu skutečnosti. Velcí spisovatelé té doby jako byli Gustave Flaubert, George Eliot (mužské pseudonym), Edith Whartonová a další mohli počítat s tím, že jejich čtenáři se obecně shodnou na charakteru skutečnosti a krása realistického románu byla postavená na tomto základu. Tato názorová shoda ale byla postavená na řadě výjimek – nepřijatelných okolností. Tím koncensem byla střední – bílá třída. Náhled na kolonizované národy nebo názory rasových menšin, jejichž svět byl zcela odlišný od buržoazní reality zobrazené v dílech, jako jsou „Věk nevinnosti" nebo „Middlemarch" nebo „Paní Bovaryová ", tento svět byl ve vyprávění vynecháván. Dále, velké společenské problémy byly marginalizovány. Například Jane Austenová se v celém svém díle téměř nezmínila o Napoleónských válkách a v rozsáhlém díle Charlese Dickensa naleznete o britské říši jen povrchní zmínku.

 

Nadešla potom doba, kdy postupně mnozí velcí spisovatelé se snaží o kronikový popis měnící se společnosti pomocí metody realistického románu – jak tvořil svá díla například Thomas Mann v románu „Buddenbrookovi“, nebo japonský spisovatel Džuničiró Tanizaki v knize „Sestry Makiokovy“. Postupně ale dochází k tomu, že se realistický román zdál být více a více problematickým. Přichází spisovatelé, jako jsou Franz Kafka, Ralph Ellison nebo Gabriel García Márquez, kteří tvoří zvláštní až neskutečné texty a podávají pravdu skrze očividnou nepravdu a vytvářejí nový druh reality - jakousi magii.

 

Během své literární kariéry jsem zastával názor, že za rozpad starého koncensu o skutečnosti a jejím obsahu je na vině naše skutečná realita a že svět lze nejlépe vysvětlit pomocí konfliktů a nekompatibilních narativů. V Kašmíru nebo na Blízkém východě vidíme v boji mezi progresivní Amerikou a Trumpistánem příklad takovéto nekompatibility - neslučitelnosti. Stejně tak si myslím, že náš konfliktní, polemický vztah ke skutečnosti má vliv a nutně se hluboce odráží v literatuře a nelze předstírat, jakoby neexistoval. Věřím, že vliv bohatého veřejného diskurzu má pozitivní vliv, obohacuje naši literaturu a navíc vytváří komplexnější chápání světa kolem nás.

 

Přes to všechno stojím, stejně jako my všichni proti obrovskému hlavolamu. Jak na jedné straně můžeme tvrdit, že moderní skutečnost je nezbytně vícerozměrná, rozdrobená až fragmentární a na druhé straně, že je něčím velmi zvláštním jako nepochopitelná série věcí, o kterých se nedá diskutovat a kterou musíme bránit před útoky a před něčím, co není takové povahy, jako je například vyhlášení Brexitu nebo zvolení Donalda Trumpa prezidentem? Jak bojovat také proti negativům, které sebou přináší internet? Je to paralelní universum, vedle kterého se nachází důležité informace, ale často vedle toho je odpad – smetí, které má přitom stejnou váhu autority, což je někdy pro lidi obtížné to od sebe oddělit. Jak vzdorovat erozi obecně přijatých „základních faktů“, vědeckých skutečností, důkazů, které jsou opřené o fakta, jako jsou například klimatické změny nebo očkování dětí? Jak bojovat s politickou demagogií, která se snaží dělat to, co je snahou autokratů u moci, kteří za každou cenu podrývají víru veřejnosti v dokázaná fakta? Voličům chtějí namluvit: „Nevěřte ničemu pouze mně, neboť já jsem pravda. Jak s tím naložit? Jaká je v tomto konkrétní role umění a zejména úkol pro literaturu?

 

Nebudu předstírat, že znám komplexní odpověď. Zastávám názor, že si musíme uvědomit, že pravda v lidské společnosti je výsledkem boje myšlenek a musíme se naučit v tomto boji vítězit. Demokracie ale vůbec není zdvořilá ani milá. Často se změní v dohadování jako na trhu. Musíme se ale zúčastnit boje myšlenek, abychom měli vůbec šanci vyhrát. Co se týče spisovatelů, musí obnovit víru čtenářů v pojednávající diskuzi založenou na zjevných faktech a autoři se musí věnovat především tomu, v čem byla vždy fikce nedostižitelná, a to je shoda autora a čtenáře na tom, co je skutečnost.

 

Nemám tím na mysli rekonstrukci úzkého koncensu z 19.století. Myslím tím širší, komplexní vizi společnosti, na kterou narážíme v moderní literatuře. Když čteme knihu, která se nám líbí, kterou si zamilujeme, souhlasíme zde s obrazem lidského života. Řekneme si, jasně, právě takoví jsme, tak se chováme k sobě navzájem, to je pravda. Zřejmě právě literatura nám může být nejvíce nápomocná. Spisovatelé mohou pracovat na tom, aby v době totální názorové neshody se lidé nakonec shodli ve vztahu k pravdě velké konstanty, kterou je lidská přirozenost. Začněme odtud!

 

V Německu po druhé světové válce autoři takzvané Trümmerliteratur neboli literatury trosek cítili potřebu k obnově jazyka, který byl otráven nacistickým jedem, byl stejně v rozvalinách jako jejich země. Pochopili, že skutečnost nebo pravda se musí znovu vybudovat, a to od základů na novém jazyce, stejně jako se budují nová města na zbořeništi. Jde o poučný příklad. Opět stojíme, i když z jiných důvodů uprostřed trosek pravdy. Pro nás spisovatele, novináře, filosofy to znamená, se věnovat obnovení víry čtenářů ve skutečnost a pravdu. Měly bychom to udělat pomocí nového jazyka a budovat vše od základů.

 

 

 

Přeložil Mirko Radušević

The Newyorker, Salman Rushdie: Truth and Lies in Literature

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 21 Červen 2018 07:06 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB