Bedřich Stehno: V poezii je síla lidskosti

 

Stehno Bedřich foto googlePřestali jsme rozlišovat, co je hodnota, a namísto toho jsme se naučili přijímat masovou kulturu, která je zbavená etických i estetických norem. Taková kultura proto ani poezii nepotřebuje, vytěsnila ji na samý okraj literatury, kultury a zájmu veřejnosti. Poezie se ocitla v izolaci, stala se obětí nejen peněz a masové kultury, ale svůj podíl na tom mají i média, nakladatelé, knihkupci a nakonec i čtenáři. Často jsme svědky velmi pomýleného chápání hodnotových kritérií, kdy se i grafomanství vydává za poezii.

 

 

 Čtěte: Třetí laureát Ceny Františka Hrubína

 

Právě o poezii a jejím smyslu jsem vedl rozhovor s básníkem Bedřichem Stehnem, kterému za básnickou sbírku Jadérka byla loňského roku 9. listopadu udělena Cena Františka Hrubína. Studovali jsme spolu na pedagogické fakultě a jsme přáteli už téměř šest desítek let, proto si v rozhovoru tykáme.

 

 

Svou prvotinu jsi vydal poměrně pozdě. Proč?

Vedle poezie mě životem provázela ještě jedna radost, jiný zápal. Měl jsem v sobě od dětství nějak zakódovanou náklonnost ke sportu. Na fotografiích z těch roků, kdy jsem byl malý, všude držím v rukách míč, opírám se o kolo, držím hokejku, stojím na lyžích. Od čtrnácti let závodně provozované různé sporty mi zabraly hodně času. Vždyť já hrál závodní tenis ještě v padesátce a malé tenisty trénuji dodnes. Nu a také, tak do pětačtyřicítky, jsem vedl, jak bych to řekl nějak kulantně, poněkud hektický osobní život. Ten tříštil soustředění a také odváděl od systematického psaní. Nijak zvlášť mě to tehdy netížilo. Psal jsem živelně, jak by řekl Bohumil Hrabal, pod dojmem chvil. Když dojmy byly, psal jsem, když zrovna nevřely, nepsal jsem. Dalo by se říci, že jak jsem žil, tak jsem psal. A ještě. Nejsem moc praktický a k vydání knížky člověk jistou praktičnost a ambicióznost potřebuje. Poslední příčinu v pozdním debutu spatřuji v čase a době. Na začátku sedmdesátých let jsem měl myslím na prvotinu. Ale v tehdejší společenské situaci jsem o vydání knihy nestál. Až někdy kolem roku osmdesát, zvolna se mi blížila čtyřicítka, jsem si začal uvědomovat, že se ocitám v čase, „kdy život náš je v půli se svou poutí“, a že toho za mou dosavadní poutí příliš není, a tak jsem vybral útlý svazek a pod názvem Kůže na zip jsem ho poslal, tentokrát ambiciózně a sebevědomě, protože šlo o reprezentativní nakladatelství, do Československého spisovatele.

 

 

Jak se dnes s odstupem let díváš na svou prvotinu Kůže na zip?

Jako na všech pět svých dalších sbírek. S láskou. Možná, že s ještě o trošku větší láskou. Byl jsem tehdy v nelehké životní situaci a ta moje první knížečka, když vyšla, když jsem ji držel poprvé v ruce, to byl pro mne pramínek očistné vody. Knížka měla štěstí. Odpovědným redaktorem, který jí pomáhal na svět, byl Jirka Žáček, ilustroval ji, tehdy ještě málo známý, Petr Sís a sklidila obrazně řečeno potlesk. U čtenářů i u kritiky. Dneska bych v ní tři čtyři básně nahradil jinými, ale knížku mám pořád rád. Jednou jsem na internetu narazil na vyznání čtenáře, který sestavil a sepsal svých jedenáct oblíbených básní. Mezi básněmi opravdu význačných českých a světových autorů se vyjímala k mému překvapení také jedna krátká báseň z mé Kůže na zip. Napsal jsem tomu neznámému, že být v takové jedenáctce, být součástí takového básnického mančaftu, je pro mne velká radost a čest.

 

 

Vzpomínáš na jména básníků, která uváděl? A která básnička to byla?

Za svou paměť na tuto příhodu nemohu s úplně čistým svědomím ručit, ale, nemýlím-li se, byl mezi těmi jedenácti básněmi Shakespearův sonet, jistě tam byla některá báseň Seifertova a Skácelova. Na další si opravdu už nevzpomínám. A má s názvem První sníh.

 

 

Kterých českých básníků si zvlášť vážíš?

Všech, kteří svou poezií obdarovali můj život. Někteří básníci mě obdarovali mnoha básněmi, jiní několika a jsou takoví, kteří mě obdarovali jen dvěma či třemi. Já si vážím toho neznámého středověkého pěvce a jeho něžně bolavého Dřevo se listím odiévá stejně jako Nezvala, vážím si rozsáhlé Seifertovy tvorby stejně jako několika básní Václava Hraběte, zasáhly mě pasáže z Máje jako mě zasáhly verše z Metliček a Dávného prosa a

Strom vprostřed hrudi (ukázka z básně)

„Něžná tvář a zdivočelé ňadro/ Nestyďme se/ když dívky otírají kůru bokem/ a muži v aleji pálí líh/ Já to znám/ mít kůži na zip/ a loupat hvězdy ještě vřelé/ jak pečený brambor vykopnutý z ohně/ I tahle pravda bolí jako kamínek mezi zuby z talíře čočky. Zatřásl jsem tím stromem / Padá něco/ a hledám na kolenou/ a přání mám obyčejné/Ještě alespoň několik jiter/páskem hodinek svírat pulsující tepnu/.

Naděje s bukovými křídly, proto si vážím Máchy a Skácela, obdarovaly mě svou hloubkou básně Vladimíra Holana, jako těm Holanovým formou i obsahem vzdálené básně Josefa Kainara, ironicky smutný Oldřich Wenzl napsal své rozpustilé básně, které jsem četl s potěšením, jako jsem četl Ortely a milosti jiného Oldřicha, Mikuláška, se stejnou rozkoší jsem si ve svých dvaceti pro sebe deklamoval vzpurné a prosté Radosti života Františka Gellnera, jako jsem si znovu a znovu šeptal Hrubínovo Živote, postůj a četl jeho Romanci pro křídlovku … a mohl bych pokračovat dál. A mám teď výčitky, že jsem tyto básníky jmenoval a jiné ne. A dovolím si dodat. Nerozlišoval jsem, jestli byl básník teista nebo ateista, realista či surrealista, měl-li světový názor takový či onaký. Stranil-li tomu lepšímu v člověku a tomu lepšímu v životě a uměl-li to napsat tak, že mě jeho báseň zasáhla, stal se mým básníkem.

 

 

A světoví básníci?

To je to samé. Třeba to jednostrunným lidem přijde divné, ale vážím si jednoduchých beatnických básní Japonce Nanaa, jako si vážím hluboce lidských básnických pasáží z Fausta, mám rád jemného a citlivého Sandra Pennu, jako mám rád brutálního a syrového Charlese Bukowského, Villonovy balady čtu s podobným chvěním jako odstavce z evangelií a tak dále a podobně. Dobré básně mě svým jemným stiskem zavedou do svého světa, a tomu se oddám.

 

 

Zažil jsi okamžik, kdy tě nějaká báseň zasáhla tak silně, že se tě zmocnila nadlouho, či na celý život?

V rukopisu svých krátkých próz, črt a zamyšlení mám takovou prózičku. Má název Modlitby. Je v ní tato část: … Když jsme byli těmi studenty českého jazyka a literatury, seděli jsme jedno jarní odpoledne v naší studentské hospodě, nevím, jestli ještě takové dnes existují. Na zahnědlé stěně zakouřené místnosti visely bambusové držáky s časopisy a novinami. Jeden z nás sundal z háčku časopis Květy. Pivo se na nás už trochu podepsalo a náš kamarád začal předčítat z Květů báseň sovětského básníka Rožděstvenského. Nikdo z nás k sovětským literátům nijakou zvláštní láskou neplál. Však také dotyčný recitátor začal deklamovat s patetickou parodickou dikcí. Než se dostal do půli básně. To jsme se již nesmáli. Je to už padesát let a já si celé půlstoletí tu jednoduchou, ale silnou a krásnou báseň dodnes pamatuji. Přečetl jsem za život tisíce básní, ale říci zpaměti a bezchybně bych dokázal snad něco kolem deseti. Ty se staly mými modlitbami. A jiných deset, nebo třeba jen tři, nebo dvě byly modlitbami zase pro někoho jiného. A pro dalšího to byly jiné. Řekl bych, že právě takové básně jsou nejlepší.

 

Ještě dodatek. Ona zmíněná báseň začíná veršem: Miluji život jako velký div. Hledal jsem ji ve výboru z tvorby tohoto básníka Píseň o bílém oblaku. Nenašel jsem ji tam. Co zasáhlo mne, se jiného nedotklo. Tak je.

 

 

Jak důležité jsou pro vznik básně emoce?

Myslím, že pro opravdu dobrou báseň je citový zážeh zásadní.

 

 

A co rozum a vůle?

Kdysi jsem četl takový literární aforismus. Říkal, že básník píše srdcem, ale nevadí, když mu rozum dělá údržbáře. A vůle? No výdrž, tu tedy básník docela potřebuje.

 

 

Básně píšeš volným veršem. Cítíš při psaní vnitřní rytmus či melodii řeči?

Aby ne. Slyším melodii slova, cítím rytmus verše. Ten vychází hlavně ze slovosledu. Orten: „Byl štědrý prosinec. Na zasněžené pláni/ s paletou v ruce kdosi stál…“, to jsou přece tóny nesené rytmem. Melodii a rytmus najdeme třeba i jen ve čtyřech slovech básně. Hrabě: Máš oči jako tabák, Sýs: Nadechni se. A leť. Píši volným veršem, ale rým se v mých básních objevuje. Často v závěru básně pro silnější vyznění. A v poslední mé knížce Jadérka je rým docela častý.

 

 

Co je ti impulzem k napsání básně? Slovo, metafora, myšlenka, pocit?

Podněty uvedené v otázce také. Ale nejvíc zážitek, třeba jen kratičký, z něho vzniklý pocit a z něho třeba záblesk pointy, nebo básnického obrazu a dál pak už je to jen psaní, škrtání, přepisování, znovu a ještě jednou, až ke konečnému tvaru. A druhý den tu báseň se zvědavostí položím před sebe a čtu a často vidím, že na některém místě musím jinak, někdy jen málo jinak, jindy úplně jinak, někdy stačí změnit spojku, vyškrtnout dva přívlastky. A za měsíc, nebo dřív, nebo o něco později, kdy tu báseň už čtu „cizíma očima“, se rozhodnu, že si ji buď nechám, nebo ji odložím, nebo zahodím.

 

 

Jaký máš vztah k experimentální poezii?

V mládí mě bavila. Bral jsem ji jako hru, trochu jako provokaci knihomolů. Přijímal jsem i tendence básní šokovat „opory společnosti“. Ono to k mládí patří. Tak to má být. Dneska se k takové poezii skoro už nevracím. Prostě ten Morgenstern, Field, ani ten Chlebnikov, ani Tzara, ani Hiršal, ani Havlovy Protokoly, už mě to nepřitahuje. Některé kousky jsou fajn, Apollinairovy a Seifertovy obrazové básničky jsou milé, ale ani ty nevyhledávám. Třeba je to škoda. Jako je škoda, že nám není pětadvacet.

 

 

Jaký je tvůj názor na společensky angažovanou poezii, kterou psali třeba Whitman, Brecht, Ferlinghetti, Bezruč, Wolker a jiní?

Když jsou ty básně napsané básníkem a ne veršotepeckým agitátorem, když jsou napsány básnickou řečí a nejsou to proslovy, když v nich nejsou fráze a klišé, když v nich nenajdu proklamativní zvolání a patetická slova, tak takové básně přijímám jako jiné. Zasáhnou-li mě, řeknu, dobrá báseň. Ferlinghettiho Svět je báječné místo k narození je parádní báseň. Prévertovy básně zacílené na pokrytectví vašnostů a jejich paniček a nafrněnost hodnostářů všeho druhu jsou bezvadné. A pokud někdo dneska mluví s pohrdáním o Bezručovi nebo Wolkerovi, nezbývá než dodat, že dogmatičtí tupci a jejich poskokové tu byli, jsou, a žel, i budou.

 

 

Co je to vlastně poezie?

Básníci umí, někteří lépe jiní méně lépe, poezii psát. A definují ji po svém. Holan – Ptala se tě mladá dívka: Co je to poezie? / Chtěl jsi jí říci: Také to, že jsi, ach ano, to, že jsi ... Bukowski – … dobrá báseň je bouchačka, když / tě gauneři tlačí ke zdi, / dobrá báseň je něco, s čím / se dají projít ulice / smrti … u dobré básně si potřeseš rukou / s Mozartem …

 

Pro mne je poezie touhou člověka vyjádřit slovy svou duši zasaženou v určité chvíli životem, jeho krásou, nebo bolestí.

 

Modlitbou se člověk obrací k Bohu, básní se přimyká k životu.

 

 

Dneska za několik tisíc korun si každý může vydat svou sbírku poezie. Dá se rozlišit, co je grafomanie a co je skutečná poezie?

Náhodný čtenář poezie jistě obtížně rozlišuje poezii opravdovou od výlevů grafomana. Teprve dlouhým setrváním s básněmi se čtenář stává nejen milujícím, ale také poučeným přítelem básní. Opravdu, to známé tvrzení, že čtenář veršů musí mít kus duše básníka, je pravdivé.

 

Grafomanie je faleš. A neumětelství. Mělká a hluchá slova, chudost řeči i ducha. Přesně vyjádřený odsudek grafomanie najdeme v Hamletovi: Co čtete, princi? – Slova, slova, slova.

 

 

Jaká je současná role básníka a poezie? Je básník ještě prorokem, hlasem národa a poezie živou vodou?

Básníci při své senzibilitě mohou k budoucnosti leccos říci. A myslím, že někteří i dneska říkají. Ale jako „hlas národa“ je neslyším. Ono také není snadné být hlasem národa, když někteří jeho příslušníci jsou schopni třímat při národní slavnosti transparent s nápisem: Nechceme národ. Poslání poezie je myslím pořád stejné. Jak za Homéra, tak za Shakespeara, jak za Machara a Dyka, tak za Nezvala a Seiferta, stejně jako za života každého opravdového básníka. Rozechvívat v člověku cit. Bránit lidskost a dobro, stranit lásce a životu. Stát na straně slabých a klamaných. Ti opravdoví básníci, a snad ještě nějací zbyli, tak jistě píší. Nejsou ale skoro vůbec slyšet. Básně nikdy nebyly masovým čtivem. Básníci a čtenáři poezie byli ve světě umění vždycky menšinou. Ale i v dobách, kdy se menšiny tak halasně nehájily jako dneska, se našli lidé, kteří vnímali krásu poezie a ctili sílu její lidskosti, a pečovali o ni. Neřekli poezii: postarej se sama o sebe.

 

 

Jaké jsou podle tebe důvody, že poezie byla společensky a mediálně degradována?

Tak, poezie je citu mocná, nikoliv zisku mocná. Ve společnosti, kterou řídí ruka trhu, společenské klima pro básníky a jejich tvorbu zrovna příznivé není. Mám na mysli především svízelné publikační možnosti dané značně omezeným počtem literárních časopisů, víceméně pochopitelný nezájem médií. Proč by také měla mít média zájem, když jim ruka trhu diriguje, že reklamy, plytké problémy celebrit, na jednu myšlenkovou nohu napadající duely politiků vynesou zájem většího počtu konzumentů a víc peněz než sebelepší báseň. Že komerční televize, běžná periodika dávno bez kulturních příloh, ve kterých kdysi dostávali prostor i začínající básníci, bulvár a komerční rozhlasové stanice, že tato média nemají o šíření dobré poezie zájem, nemůže překvapit. Že ho ale takřka nemá ani ten omezený počet kulturně literárních časopisů, tomu nerozumím. Konečně také ideologická probírka v lese české literatury a mezi jejími tvůrci české poezii neprospěla a neprospívá. Silné stromy přece zůstanou, chabé uschnou samy. Sekyr netřeba. Už jen proto, že všichni dobře víme, že když se kácí les, létají třísky. A tohle úsloví nic pěkného nesděluje.

 

 

Někteří intelektuálové či kulturní redaktoři považují poezii za přežilý literární žánr odsouzený k zániku. Je poezie opravdu zbytečná? Přežila se?

Poezii čte nejspíš méně lidí než dřív. Čas, kdy v Klubu přátel poezie vycházely na objednávky čtenářů tisíce a desetitisíce výtisků, čas, kdy básníci četli básně ve velkých sálech, ve světě i pod širým nebem, v divadlech poezie, čas, kdy učitelé běžně recitovali žákům básně a žáci je přednášeli na recitačních soutěžích, čas, kdy v pravé nedělní poledne po hlasu pražských zvonů z hlavní stanice Československého rozhlasu nejlepší čeští herci četli básně, ten vztah k poezii je pryč. Samozřejmě i život prvorepublikových nakladatelství, nakladatelů, redaktorů a básníků, výtvarníků, ta koexistence, o které čteme třeba v Seifertových Všech krásách světa, to se neobnovilo.

 

Co vlastně potřebuje čtenář poezie? Trochu ticha, duši otevřenou slovům, víru v ta slova a v ruce knihu dobrého autora. Mají to dnes lidé? Nechřadne obecně citovost? Přestože roste počet vysokoškolsky vzdělaných lidí, nezvyšuje se konvenčnost myšlení a jeho mělkost? Současný svět racionality, svět bohatství, komfortu na jedné straně a na druhé straně nedostatku a chudoby, doba naděje i vážných obav se jistě podepisují do myšlení a duší lidí. Budou se dál psát a číst básně? Pochybovali o tom i někteří mí žáci. Ptali se podobně. Řeknu, co jsem říkal jim. Myslím si, že dokud budou lidé mít potřebu sdělit druhým, co cítí, co milují, čím opovrhují, co zasáhlo jejich duši, budou to chtít, jako to chceme my, i zaznamenat. Bude-li jejich život citově a myšlenkově plný, budou hledat pravdivé a čisté slovo básně. Jestli zbude v lidech cit, bude poezie žít. Kolik jí bude a jaká bude, těžko předvídat. Kdoví. A třeba přijde doba, kdy lidé budou poezii velmi potřebovat. Aby v ní začali zase nacházet sebe.

 

 

Je nějaká metafora, slovo, které tě provází celý život?

Ano. Takových vět je několik. A slovo jedno. Našel jsem ho v románu Johna Steinbecka Na východ od ráje. Jestli si dobře vzpomínám, několik starých Číňanů v tom příběhu překládalo Bibli. Možná si tu situaci již nevybavuji přesně, ale slovo, pro které ti Číňané dva roky hledali správný výraz, si pamatuji od svých dvaceti let dodneška. To slovo zní: Timšel. Znamená: Můžeš. V románu myšlenkově vyznívá ve smyslu, že člověk v sobě může překonat zlo. Já si jeho význam rozšířil na všechny „věci života“.

 

 

Autor je básník a publicista.

 

Bedřich Stehno

(*13. února 1943 v Praze) po vysokoškolských studiích pracoval několik roků jako učitel. Na začátku 70. let byl z politických důvodů propuštěn a živil se jako silniční dělník, kulisák a pracovník střediska vrcholového sportu. V roce 1991 začal opět učit. Básnickou prvotinu Kůže na zip vydal poměrně opožděně v roce 1982 v nakladatelství Československý spisovatel. Ve stejném nakladatelství pak vyšly jeho básnické sbírky Hořké nápoje (1987), sbírce byla udělena cena nakladatelství, za tři roky poté sbírka Prsteny a steny. Další knihu jeho básní A střepy zase rozhoď vydalo nakladatelství BALT-EAST v roce 2010 a v roce 2013 následovala sbírka Někdo tady byl. V roce 2017 vyšly v nakladatelství Kmen jeho básnické miniatury pod názvem Jadérka. K vydání připravuje knihu povídek Láska chodí pěšky. Bedřich Stehno žije v Lysé nad Labem.

 

 

 

 

Bedřich Stehno: V poezii je síla lidskosti
AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 25 Duben 2018 06:42 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB