Chvála setkávání – Jaroslav Med (19. 4. 1932 – 14. 2. 2018)



 

Med Jaroslav foto prstdc youtubeJdu po chodbě Katolické teologické fakulty v Praze. Je ticho. Jen občas zazní z poslucháren nějaké vážné, naléhavé slovo. Slyším kroky a typické zakašlání. Je mi jasné, jako ostatně už tolikrát, že tohle setkání bude krásné. Zpoza rohu se objevuje postava starého muže s bílým plnovousem a tváří jako z Pourratových románů, která vás přiměje k úsměvu. Než ho stačím pozdravit, je tu jeho hlasité a nezapomenutelné: „Nazdárek! Jak je?“ A pak už se scénář opakuje. „Dobrý den, pane doktore, jak se máte?“ S úsměvem malého chlapce odpovídá: „Ale, stojí to za starou bačkoru.“ 

 

 

 

I když nekouřím, zve mě jako pokaždé k sobě do kabinetu, nabízí cigaretu, a když se ubezpečí, že opravdu nekouřím, zeptá se, jestli si může zapálit, otevře okno, sedne si a je – šťastný. Na stole leží pár knih, nové časopisy, několik dopisů, zápisník, brýle, krabička cigaret, klíče od auta. Čas tu plyne úplně jinak. Někdy sedíme dvacet minut, jindy třebas dvě hodiny. 

 

Žádná chvíle s ním nebyla promarněná. Nemluvil do větru. Miloval život, zajímal se o všechno, co se kolem něho děje. S nakažlivou vášní komentoval nové vydání Jakuba Demla stejně jako probíhající mistrovství světa ve fotbale. Byl naprosto nezištný, přátelský, nezáludný a ochotný v čemkoli pomoci, což jsou vlastnosti, s nimiž se člověk žijící v církvi a na akademické půdě už tak často nesetkává. Literární historik, pedagog, spisovatel, báječný vypravěč, křesťan, manžel, otec a pro spoustu lidí skvělý kamarád Jaroslav Med. Nechce se říkat, že byl, protože jeho dílo žije a přetrvá. A on v něm.

 

Kam přišel, strhával na sebe pozornost už jen tím, jak vypadal a jak lehce dokázal prolomit mlčení a bariéry mezi lidmi. Hovořil bez ornamentů a říkal, co si myslí, a i když mu bylo ouvej, smál se. Jeho příběhy z dětství, ze studií, ze setkání s Bohuslavem Reynkem a křesťansky orientovanou literaturou a kulturou Florianova vydavatelského okruhu, vzpomínky z 50. let i z doby normalizace, kdy – jak říkával – učil dělnickou mládež číst a psát, v sobě měly něco poláčkovsky veselého, třebaže se občas jednalo o život žitý na hraně. Ty historky vyprávěl Jaroslav Med mnoha lidem, a tak řada z nich žije svým vlastním životem. Některé zapsal do svých vzpomínek a literárních studií, o některých později mluvil v rozhlasu, v televizi a při nesčetných literárních setkáních. Vždycky se ptal po tom, co je nového, co kdo dělá a čím mu může pomoci. Jeho zájem o člověka, studenta byl v hloubce toho slova kněžský. Ať už vás pozval k sobě domů, nebo jste spolu šli městem, chtěl vědět, jak se máte. Jistě i díky tomu, co po roce 1948 a 1968 prožíval a co překonával svou pevnou vírou a četbou vyděděných autorů, byl citlivý k osudům druhých lidí. Také pro tuhle bratrskou blízkost a solidaritu bude připomínán.

 

Po roce 1989 to byl on, kdo šel ve stopách Bedřicha Fučíka či Miloše Dvořáka a kdo seznamoval čtenáře, např. na stránkách Katolického týdeníku, s autory, kteří byli čtyřicet let na indexu zvláště pro svůj světonázor a křesťanskou víru. Na jeho hodiny chodili bohemisté i studenti mnoha jiných oborů včetně technických. Na mé přátele z oboru srovnávací vědy literární působily jeho přednášky jako z jiného světa. Nikoho z ničeho nezkoušel a jen nerad známkoval. Byl neuvěřitelně velkorysý. Jeho očekávání vůči studentům a diplomantům byla realistická. V jádru chtěl patrně jediné – aby lidé, k nimž hovoří, nakonec přece jen otevřeli některou z knih, o níž dokázal, ať už to byl Dyk, Reynek, Březina, Zeyer, Deml, Kafka, Durych, Bernanos, Joyce, Chesterton, Čep, Mauriac, Renč, Claudel, Zahradníček, Jammes, Diviš, Péguy, Slavík, Bloy nebo Kameník, hovořit i několik hodin v kuse.

 

Zdá se mi, že by doktor Jaroslav Med nechtěl, aby se nad jeho odchodem plakalo. Věřil, že se vrací domů. Vším, co dělal, svědčil o Bohu, a byl tak autentickým, laskavým apoštolem jeho vykupitelského příběhu. Co vím, šetřil s velkými náboženskými slovy a v duchovním ohledu byl spíš introvertní až plachý. Přesto svými literárními poutěmi a ponory ovlivnil několik generací studentů. Nikdy nezapomněl na Havlíčkův Brod, na Petrkov a vždy moc hezky mluvil o své ženě Mileně. Pro mě osobně je spolu s filosofem Karlem Vránou symbolem porevoluční obnovené katolické teologie. Považoval bych za samozřejmé, kdyby některá z knihoven, kam rád chodil, nesla jeho jméno. 

 

To, co jste si předsevzal, jste naplnil vrchovatě, „pomoci vnímavému čtenáři při hledání těch kvalit v moderní české literatuře, jimiž prosvítá, tu více, tu méně, jas Boží jsoucnosti a touha zjevovat věci neviditelné skrze věci viditelné.“ Děkuji za všechno, pane doktore Jaroslave Mede, a díky za naše setkávání.

 

 

Autor je křesťanský teolog a publicista.

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 18 Duben 2018 07:17 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB