Úvahy o samizdatu (seriál Spisovatelé a doba)

Email Tisk PDF

Charta 77 logoPojem samizdat, kdysi tajemný a nebezpečný, v generačně obměněné kulturní veřejnosti pětadvacet let po pádu komunistického režimu víceméně zdomácněl. Nejčastěji se přitom užívá ve svém obecném historickém významu: zahrnujeme pod něj texty, které kdysi bývávaly opisovány na psacím stroji a rozšiřovány s obavami z možné (často uskutečněné) represe. V běžné komunikaci však nebývá čas na jemná historická upřesnění.

 

 

 

Dobu samizdatu z pohledu spisovatele nám mohou přiblížit dvě samizdatové autorky Eva Kantůrková a Otta Bednářová:

Eva Kantůrková: Podobizny z Mojí galerie (Jana Černá, Jiří Lederer, Karel Trinkewitz, Václav Černý)

Otta Bednářová: Jak jsme hledali obrazy. Prózy a jiné texty z let 1968–1988

 

 

Občas si můžeme povšimnout, že se pojem samizdat uvádí též v souvislosti se strojopisy z protektorátního období, což lze ovšem učinit jen s jistou nadsázkou. Dokonce ani pro opisy z 50. a 60. let není slovo samizdat z mnoha důvodů tím nejvhodnějším a nejpřesnějším označením. Počet čtenářů takových rozmnožených rukopisů (či nemnoha edičních řad) totiž obvykle nepřesahoval úzký okruh konkrétní autorské skupiny – na rozdíl od mnoha edic normalizačního období, které se v polních podmínkách snažily naplňovat pravidla standardní nakladatelské činnosti (onoho „izdatělstva“, jehož zkratka tvoří podstatnou část slova samizdat) a jejichž čtenářsky nejžádanější tituly se dále opisovaly a šířily zcela mimo kontrolu autorů či prvních vydavatelů.

 

 

Pojem samizdat – užívání a chápání

Slovo samotné pak mezi mnoha autory a vydavateli starších generací vzhledem ke svému ruskojazyčnému původu naráželo (a dodnes naráží) na emotivní odpor, přestože může být užíváno nejen neutrálně, ale též s lehkou ironií či alespoň s vědomím jistého hořkého paradoxu (obvykle se totiž z ruštiny přejímaly spíše výrazy typu „věrchuška“ či „bumážka“, které náležely ke slovníku komunistické moci, nikoli účastníků protikomunistické rezistence).

 

Ačkoli se v češtině po listopadu 1989 masivně zabydlují výrazy přejímané z jiného jazyka a všechny věrchušky a bumážky dávno upadly v zapomnění, pojem samizdat odolal a překonal hranice své původní historické definice. Nejprve se ho nakrátko zmocnili spisovatelé, kteří se na prahu 90. let cítili eliminováni zásadně změněnou vydavatelskou politikou tradičních nakladatelství. Před listopadem mnozí z nich patřili k okruhu preferovaných a po převratu by se rádi viděli v rolích literárních mučedníků, jimž státní zvůle přidělí nanejvýš psací stroj a kopíráky. Brzy se však ukázalo, že i na politické periferii je možné založit skutečné nakladatelství, popř. že i odtud se lze prosadit v některém již existujícím. Z výrazu samizdat se tak začala postupně vytrácet historická i politická příznakovost.

 

V prostředí současného kulturního života se jako samizdatové nejčastěji označují tvůrčí aktivity, které jdou programově proti hlavnímu proudu a které záměrně rezignují na širší čtenářský dosah, popřípadě jsou přímo cíleny do specifických komunitních prostředí. Své „samizdatové“ časopisy i sborníky vydávají nyní solitéři i skupiny, za samizdaty se tu a tam prohlašují osobní „zápisníky“ stejně jako fanziny. A mýlil by se ten, kdo by se domníval, že podobný druh prezentace slouží výhradně začínajícím umělcům. Za „nový samizdat“ například označuje svůj osobní webový časopis i Jiří Suchý. S pojmem „moderní samizdat“ už dnes publicisté spojují běžné „vlastní náklady“, a to jak tištěné, tak elektronické, vydávané dokonce i v tradičně demokratických zemích, které skutečný samizdat nikdy nepoznaly. Žádnému z autorů či vydavatelů však nehrozí jakékoli mocenské represe, což je ten nejpodstatnější rys, který odlišuje „nový moderní“ samizdat od starého nemoderního. Ostatně vydavatelé, kteří se cítí být odpovědni své historické paměti, původní pojem raději modifikují („polosamizdat“, „semi-samizdat“, „post-samizdat“ apod.).

 

 

Definice

Jenomže problém s pojmem samizdat nevyřešíme ani tím, že ho jednoduše vrátíme do historických kolejí a omezíme hledání jeho významu na 70. a 80. léta, kdy se v českém prostředí zabydlel. Ostatně ani odborníci na slovo vzatí se v jeho definici neshodnou. Různost výkladů vyplývá z potřeby odlišit takové formy „rozmnožených strojopisů“, jejichž vydavatelé pojímali svou činnost jako koncepční a po ediční i výtvarné stránce pokud možno profesionální (Edice Petlice, Expedice, Kvart, Krameriova expedice aj.), od nahodile a anonymně pořizovaných opisů, fotokopií apod. Někdo proto nazývá koncepční vydavatelskou práci samizdatem a příležitostné opisy „divokým samizdatem“, jiní považují za samizdat právě ono živelné zázemí „paralelní písemné kultury“ a produkci strojopisných nakladatelství raději označují jako „nezávislé písemnictví“, „ineditní vydávání“ apod.

 

 

Záměry tvůrců

Jiným komplikujícím faktorem jsou často velmi odlišné postoje a záměry tvůrců a vydavatelů. Uvnitř literárního samizdatu existovaly beletristické edice, záměrně udržující kontinuitu s tvorbou 60. let, ale také undergroundový samizdat, distancující se nejen od režimu, ale i od jakékoli životní konformity, jejíž představitelé byli z tohoto úhlu pohledu k vidění nejen mezi většinovou společností, ale i uvnitř disentu. Existoval politický samizdat, náboženský samizdat, ale například též trampský samizdat a našli bychom mnohá další podobná adjektiva. Jednotlivé edice či vydané tituly jsou naprosto různorodé a často zcela neslučitelné. Spojuje je „pouze“ absence vnější svobody a tolerance, jíž byli jejich vydavatelé i čtenáři po dobu totalitních režimů vystaveni.

 

Alespoň letmo bychom měli vzít v potaz i pochopitelnou snahu mnoha autorů, kteří nebyli za minulého režimu ocejchováni přímo jako jeho nepřátelé (ale ani jako jeho přátelé), o publikační kontakt s co nejpočetnější čtenářskou obcí. Knihy Jazzové sekce asi nelze považovat za ryzí samizdat, nicméně právě vydavatelská činnost sekce vedla k jejímu zákazu a uvěznění členů jejího výboru. Na „klubovním“ principu byly šířeny i publikace vydávané Jonáš-klubem či Sekcí mladé hudby, na nichž možná režimu tolik nevadil obsah a snad ani jména autorů, jako spíš sám fakt organizované nezávislosti na oficiální kulturní politice. A když už jsme pojem „nezávislý“ vpustili do hry, bylo by namístě podotknout, že mnohé tituly (částečně) nezávislé kultury se autorům, editorům či prostě nadšencům podařilo propašovat pod vydavatelskou hlavičku institucí oficiálních (například tzv. tělovýchovné jednoty či organizace ochránců přírody), ba i naprosto „závislých“ (včetně SSM, Svazarmu apod.). Mimořádné zásluhy by měli badatelé, kteří by se pokusili tuto „šedou zónu“ vydavatelské činnosti doložit, popsat a prostřednictvím případových studií alespoň částečně vysvětlit.

 

Společným jmenovatelem všech neoficiálních vydavatelských záměrů a aktivit byl vzdor proti režimu, nebo alespoň proti jeho kulturní politice, vzdor politický, anebo „jen“ společenský, vzdor zásadní, otevřený, se vskutku vážnými riziky, anebo vzdor opatrný a kličkující (který mimochodem rovněž nebyl bez rizika). Někdo se stal samizdatovým vydavatelem v důsledku vlastní volby, jiný v důsledku okolností. Někdo se pokoušel využít každé příležitosti, jak prorazit či alespoň jednorázově narušit totalitu státní vydavatelské politiky, jiný se zařídil v paralelním světě a do jakékoli konfrontace s oficiálními vydavatelskými podmínkami se ze zásady nepouštěl. Škála postojů i činností byla navzdory svazujícím podmínkám široká.

 

 

Dějiny a výzkum českého samizdatu

Dějiny českého samizdatu nezůstaly během uplynulého čtvrtstoletí stranou zájmu literární vědy a publicistiky. Existují podstatné analytické i syntetizující studie, existují knižní monografie, sborníky z konferencí a bibliografické soupisy, publikována byla pozoruhodná korespondence, zaznamenány jsou vzpomínky některých účastníků samizdatového provozu. Existuje knihovna Jiřího Gruntoráda Libri prohibiti, jež samizdatovou produkci shromažďuje a popisuje, a několik dalších institucí, které se zabývají podobnou činností. Vznikl televizní seriál Samizdat, rozsáhlý cyklus Fenomén underground a nadto několik dokumentárních filmů. Čas ovšem dál běží, pamětníci odcházejí a ztrácí se cenný materiál. Ke zkoumání samizdatových dějin by měl v příštích letech přispět též Ústav pro českou literaturu AV ČR, a to jednak bibliograficky (především by mělo jít o článkové bibliografie takto dosud nezpracovaných literárních časopisů a sborníků), jednak encyklopedicky. Historický výzkum však samozřejmě pokračuje i na jiných akademických a neakademických pracovištích. Samizdat jako součást nezávislé kultury patří totiž k nejzajímavějším a stále ještě nedostatečně probádaným fenoménům české kultury minulého století.

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB