Případ agenta Chrudimského



 

Dušan Hamší a jeho manželka HanaČeská literatura druhé poloviny dvacátého století, to nejsou jen prorežimní autoři angažovaných děl na straně jedné – a zakázaní nebo exiloví spisovatelé na straně druhé. Někde mezi je i pomyslná šedá zóna. Sem patřil i Dušan Hamšík (na snímku s manželkou Hanou).

 

 

Článek ze seriálu Spisovatelé a doba. Další články:

Wachtel Andrew Baruch: Po komunismu stále důležití? Role spisovatelů ve východní Evropě

Pražská kavárna

 

V tzv. šedé zóně byli autoři, kteří sice psát mohli, jenže státem ovládaná nakladatelství jejich práce vydávala jen velmi neochotně, a tak občas publikovali v samizdatu. Pád do šedé zóny se stal osudným právě spisovateli Dušanu Hamšíkovi.

 

 

Vzkazy mezi řádky

Rodák z Trenčína (*1930) už před maturitou spolupracoval s deníkem Mladá fronta. Do roku 1967 prošel postupně redakcemi Rudé zástavy, Květů, Obrany lidu a Československého vojáka a stihl napsat několik knih. Dvě byly zásadní: Bomba pro Heydricha z roku 1963, kterou připravil s Jiřím Pražákem a ve které otevřel téma nacismu. Na rozdíl od jednoduchého odsouzení této epochy, tehdy běžného, se detailně zabýval mechanismy vzestupu nacionálního socialismu, jeho vlády a pádu. „Chtěl pochopit okouzlení Němců nacismem. Na počátku šedesátých let se konala řada procesů s válečnými zločinci. Připomněly lidem hrůzy války. Před soudy ale nestály nějaké stvůry, jen obyčejní lidé, kteří se dopouštěli nepochopitelných zločinů. To nejspíš Hamšíka zaujalo,“ soudí literární historik Eduard Burget. Jiný důvod, proč se Hamšík zabýval nacismem, uvádí jeho syn Ivan: „V šedesátých letech se začaly otevírat archivy. Tátovi při studiu historických písemností došla podobnost mezi nacistickou a komunistickou totalitou. Varování před ní se pokoušel zašifrovat mezi řádky svých knih.“

 

 

Do čela Literárek

Po úspěchu heydrichovské monografie napsal Hamšík nevelkou, obsahově ale zásadní knížku Genius průměrnosti (1967) o Adolfu Hitlerovi. Pečlivou prací s prameny, schopností vytěžit i zdánlivě bezvýznamné informace a snahou pochopit, co nacistické vůdce vedlo k jejich jednání, ukazoval Hamšík, jak kvalitní a čtivá může být literatura faktu. „Uměl trpělivě pročítat tisíce stran dokumentů, dokázal to téma takzvaně vysedět,“ vysvětluje Burget. Po Hitlerovi začal Hamšík sbírat materiál pro knihu o Heinrichu Himmlerovi.

 

V roce 1967 se ale konal IV. sjezd Svazu spisovatelů, kde řada Hamšíkových kolegů vystoupila s kritickými projevy, po nichž následovaly stranické tresty a odebrání týdeníku Literární noviny spisovatelskému svazu. Hamšík začal v reakci na to psát knížku o sjezdu. Začátkem roku 1968 byl navíc jmenován šéfredaktorem obnoveného týdeníku s novým názvem Literární listy. Podle Ivana Klímy to ale neznamenalo, že by Hamšík byl nejprogresivnějším spisovatelem: „Věděli jsme, že jde o člověka dlouhodobě spjatého s armádou – a bude asi přijatelný pro komunistické představitele, zatímco my v redakci si budeme moci psát podle svého. Tak to i bylo, Hamšík rozhodně nebyl hnacím motorem redakce.“ Ke konci dubna 1968 Hamšík z Literárek odešel kvůli sporům s Antonínem Jaroslavem Liehmem a začal přednášet budoucím žurnalistům. V létě 1968 dokončil knížku o spisovatelském sjezdu; vyjít měla v září 1968. Srpnová okupace způsobila, že útlá publikace s názvem Spisovatelé a moc vyšla v třítisícovém nákladu až v roce 1969 za zcela jiné politické situace.

 

 

Když Hamšík psal pro Dietla

Hamšík za tuto knížku a několik měsíců v čele Literárních listů tvrdě zaplatil. Během roku 1970 byl vyloučen z KSČ, zbaven místa vysokoškolského profesora a Státní bezpečnost na něho založila spis jako na „nepřátelskou osobu“. Jen průkazka Svazu spisovatelů mu umožnila přežívat ve svobodném povolání a nebýt stíhán pro příživnictví. „Lidé se ptají, jaké to bylo, být zakázaný. Myslí, že přišel dopis: Vážený soudruhu Hamšíku, ode dneška jste zakázaný spisovatel. Tak to nebylo, otci to nikdy nikdo oficiálně neřekl,“ vzpomíná Hamšíkův syn. Jeho otec se jen z náznaků od kolegů novinářů a od redaktorů nakladatelství dozvídal, že „teď ještě ne, ještě s tou knížkou počkejte“ nebo „teď musíme vydat něco jiného, pak možná něco od vás“.

 

Knížku o Himmlerovi měl Hamšík napsánu už roku 1971, kdy dal rukopis přečíst normalizačnímu ministrovi kultury Miroslavu Brůžkovi. Ten mu doporučil, aby knížku vydal pod jménem někoho jiného (tato praxe byla tedy evidentně známa i nejvyšším představitelům režimu), což Hamšík odmítl. Peníze na obživu si vydělával tím, že pomáhal studentům se sháněním pramenů pro psaní diplomových prací (některé práce možná sám psal), příležitostně dělal korektora, pod jménem „pokrývačů“ psal různé články. Málo se ví, že skutečným autorem vzpomínek legendárního brankáře Ivo Viktora (Můj dres číslo 1) není Jaroslav Dietl, uvedený v knize, ale Dušan Hamšík. Pod jiným jménem napsal také doslovy ke knížkám Oty Filipa. Dlouhodobě spolupracoval s režisérem Karlem Kachyňou (scénáře k filmům Smrt krásných srnců, Zlatí úhoři, seriál Vlak dětství a naděje) a s dramatikem Jaroslavem Dietlem, pro kterého prováděl rešeršní práce. „Dietl se k nám choval velkoryse. Myslím, že tátovi dával víc peněz, než kolik za jeho práci dostal,“ vzpomíná syn Ivan.

 

 

Himmler po čtrnácti letech

O Hamšíkově těžkém přežívání Státní bezpečnost věděla. V roce 1971 jej sledovala na chatě, roku 1974 mu odposlouchávala telefon. Vadilo jí, že Hamšík se scházel se „zakázanými“ spisovateli (Klímou, Vaculíkem a dalšími), že přepisoval svazky Edice Petlice a že v samizdatu vydal knížku o Himmlerovi (1975). Byly to ale zbytečné obavy: pro Hamšíka samizdat nebyl náhradou za normální publikování. Navíc se necítil ani názorově spřízněn třeba právě s Ivanem Klímou, s nímž pravidelně chodil na mariáš k Dietlovi. Odmítl nabídky na vydání knih v „západním“ Německu, stejně jako možnost přednášet na univerzitě ve Frankfurtu. Nepodepsal ani Chartu 77, když mu ji Ivan Klíma nabídl.

 

„Nebyl typ pro disent nebo pro exil. Možná i proto udělal kompromisy, kterých později litoval,“ soudí Hamšíkův syn. Oním kompromisem myslí léto roku 1978, kdy se Hamšík po několikaletém tlaku a bez možnosti obživy ve svém oboru zavázal spolupracovat se Státní bezpečností pod krycím jménem Chrudimský. Doufal, že bude opět moci vydávat knížky, myslel hlavně na tu o Himmlerovi. Cesta k ní ale byla dlouhá. Hamšíka upozornili, že nejprve musí napsat „něco angažovaného“. Chtěl psát o stavbě metra, nakonec ale roku 1983 vychází reportážní próza Havárie na sklonku dne. Neotřelým způsobem v ní přiblížil řetězovou havárii na naší první dálnici. Až v dubnu 1985 přijala Mladá fronta do tisku Hamšíkova Himmlera. Knížka Druhý muž třetí říše vychází v roce 1986. Autor se ale vydání nedočkal – 22. listopadu 1985 dobrovolně končí život po předávkování léky.

 

 

Spisovatel, kterého semlela doba

Důvodů k sebevraždě bylo asi víc. Hamšík byl pod stálým tlakem Státní bezpečnosti (od roku 1978 jí předal 108 zpráv, jen tři z nich ale napsal z vlastní iniciativy, ostatní si vyžádala Státní bezpečnost). Měl vleklé rodinné problémy, které se podepsaly na jeho zdraví. Prodělal infarkt, trpěl silnými bolestmi zad. Podle spisovatele Jaroslava Putíka se domníval, že má rakovinu. Hamšíka zasáhlo i úmrtí dlouholetého přítele a v podstatě živitele rodiny Jaroslava Dietla.

 

Smrtí Dušana Hamšíka přišla česká literatura o mimořádnou osobnost. V jeho pozůstalosti zbylo množství námětů, které chtěl zpracovat včetně životopisu Edvarda Beneše nebo scénáře filmu o Lidicích. Zemřel usmýkán poměry a okolnostmi – a jeho smrt je výpovědí ani ne tak o jeho slabosti, ale především o atmosféře, jaká panovala ve státě ovládaném komunistickou stranou a Státní bezpečností. O kvalitě jeho knížek svědčí, že vyšly i po roce 1990.

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 16 Leden 2018 09:24 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB