„Lidé v Oděse mají strach“

Email Tisk PDF

Před dvěma lety, 2. května 2014, v Oděse při střetech ukrajinských nacionalistů s ruskojazyčnými aktivisty zahynulo 48 etnických Rusů, dalších dvě stě jich bylo zraněno a na dvě desítky jich, dodnes bez jakékoli obžaloby, sedí v ukrajinských věznicích. Pachatelé nejsou potrestáni. Oděský rodák a ruský aktivista Alexandr Naumov byl u toho a na tehdejší masakr nabízí pohled, který v českých médií zaznívá jen výjimečně.

 

 

 

Jak se před dvěma lety tedy všechno odehrálo?

Dřív než „jak“ je podle mého dnes důležitější ptát se „proč“. Jihovýchod Ukrajiny odmítal neústavní změnu moci, a to natolik, že lidé, zprvu spontánně, vyráželi demonstrovat do ulic. Třeba v Oděse se takových akcí nakonec pravidelně účastnilo na třicet tisíc lidí.

 

Proč podle vás jihovýchod Ukrajiny odmítl převrat v Kyjevě? To tolik stál za svrženým prezidentem Viktorem Janukovyčem?

To ani ne, byl stejně zkorumpovaný, jako kdokoli jiný, ale prostě jsme nesouhlasili s neústavní změnou vlády. Se státním převratem, pokud bychom měli nazývat věci pravým jménem. Obyvatelé jihovýchodu za této situace požadovali federalizaci a vlna jejich protestů s každým dnem sílila. Vrcholu dosahovala koncem dubna, a lidé, kteří se v únoru chopili moci v Kyjevě, už věděli, že s tím musejí něco udělat. A tak připravili speciální operaci, jejíž důsledky jsme pak viděli 2. května v Oděse. Právě tím zastrašili národní menšiny, které požadovaly rovná práva…

 

Koho tím myslíte?

Teď nemluvím jen o Rusech, ale třeba i o Rusínech, Besarábech, Maďarech… Řeč je o mnoha menšinách, které na Ukrajině historicky žily a žijí a chtěly mít právo mluvit svým jazykem, mít své dějiny, být na státní úrovni oficiálně uznávány. Je přitom ironií, že všechny tyto menšiny, samotné Ukrajince nevyjímaje, na Ukrajině vždy spojoval ruský jazyk, jímž se všichni mezi sebou domlouvali jako jazykem neutrálním, provozním. Ruština tam sloužila jako lingua franca.

A rozbuškou k vlně odporu se stala prohlášení nových vládců v Kyjevě, podle nichž právě ruština nikdy nebude na Ukrajině oficiální jazyk. Jak ale říkám, nepobouřilo to jen Rusy. Důsledky tohoto plánu pochopili i lidé z ostatních národností.

A právě k potlačení jejich nespokojenosti a k jejich zastrašení tehdy vláda konkrétně v Oděse, která vždy byla multikulturní a mnohonárodnostní, použila i oddíly fašistického Pravého sektoru či banderovské OUN-UPA.

 

Zastrašovat, potlačovat… nejsou to moc silná slova?

Ten postup měl plně racionální důvody. Na 25. května byly vypsány prezidentské volby a na říjen toho roku ještě volby parlamentní. Silná opozice -- obzvláště na ruskojazyčném jihovýchodě Ukrajiny -- by nové moci v Kyjevě neumožnila vyhrát. Naopak, Kyjevu reálně hrozilo, že by se na vlně protestů k moci dostali právě odpůrci převratu, a celý Majdan by pak vyšel vniveč. Jedním masakrem v Oděse tak trefili rovnou několik zajíců – potlačili protestní nálady a zastrašili představitele opozice a zástupce národnostních menšin, kteří požadovali svá práva. Současně tím vyprovokovali občanskou válku na jihovýchodě, v jejímž rámci ukrajinská armáda bojuje se svými vlastními občany.

 

Vraťme se tedy do Oděsy 2. května 2014…

Obecně se vždy mluví jen o tom, co se odehrálo v Domě odborů, protože to je ten nejtragičtější moment, ale ve skutečnosti vše začalo už dopoledne na Alexandrovském náměstí, kde se sešli aktivisté hnutí Antimajdan. Chtěli zabránit pochodu fotbalových hooligans, kteří přijeli z Charkova a Dněpropetrovska, a příslušníků neonacistického praporu Azov směřujícího na Kulikovo pole, kde jsme měli rozbité stany. Fotbaloví ultras a Azov se shromáždili v centru města, aby společně šli na zápas oděského Černomorce a charkovského Metallurgu. Antimajdan na policii nahlásil, že půjde souběžně s nimi, a to ve dvou městských čtvrtích, a zabrání tomu, kdyby Azov změnil trasu směrem ke Kulikovu poli.

Šel jsem tehdy v zástupu Antimajdanu a viděl jsem, jak jsme se nechali vyprovokovat. Přiběhlo pět hooligans, vykřiklo pár hesel, hodilo po nás několik kamenů a pak začali utíkat. Dav našich je začal pronásledovat a dostali se na Řecké náměstí. To je takový plácek uprostřed domů, z něhož vede jen pět úzkých uliček. Tam past sklapla. Ocitli jsme se v obklíčení a z těch pěti uliček na nás začali útočit.

Ze svého místa v davu jsem neviděl, co se přesně stalo na „linii dotyku“, ale najednou na nás přestali házet kameny a začali střílet. Lidé kolem mě padali, opravdu, v dešti kulek. Pomáhal jsem nakládat zraněné do sanitek; nejméně tři z místa odjížděly úplně nacpané těly, dva lidé mi zemřeli před očima. Potom začali najíždět hasičským vozem do policistů, kteří stále ještě stáli mezi oběma stranami, a jak policisté ustupovali, vytlačovali nás na Preobroženskou ulici, kde už čekal Azov. Části našich se podařilo uprchnout a vydali se bránit Kulikovo pole, kde jsme měli stany s pravoslavnými ikonami, osobními věcmi a tak podobně. Chránili je tehdy vlastně jen ženy a staří lidé, protože my ostatní jsme byli v centru. Mně se také podařilo utéct, ale mnozí takové štěstí neměli. Viděl jsem fotky kamarádů, kteří to nestihli a kterým sekyrami usekli nohy, zatímco policie jen přihlížela…

Dnes, s odstupem času, si uvědomuji, jak dokonale bylo vše připravené, jak organizovaně se střídaly útoky z té či oné strany. Naplánovali to lidé, kteří věděli, co dělají. Tím spíš, když se pak ukázalo, že velitelé policie, kteří nebyli považováni za zcela loajální nové moci, byli onoho 2. května odveleni na jakési školení, kde jim odebrali i mobilní telefony, a tak neměli vůbec možnost spojit se svými podřízenými a nezbylo jim než událostem jen přihlížet.  

 

Oficiální, kyjevská verze událostí mluví ale o tom, že v čele vaší akce byl jakýsi „lídr“ vyzbrojený střelnou zbraní, který celou řežbu vyprovokoval…

Ano, byl tam jeden takový a opravdu měl cosi jako samopal. A nejspíš také i střílel. Nicméně, tu jeho zbraň jsem viděl, a tak vím, že to byl samopal na gumové náboje. Kdyby měl skutečnou zbraň a kdyby měl opravdu dva zásobníky, jak tvrdí naši oponenti, tak mohl vystřílet řekněme padesát nábojů a minimálně polovinou z nich mohl na tu krátkou vzdálenost někoho zasáhnout a nejspíš i zabít. Z jejich strany ale žádná oběť nebyla.

Ale zpátky. Naši se na Kulikově poli rozhodli, že zkusí ochránit ikony a vlastně i sebe v nedalekém Domě odborů. Majdanovci se ale prolomili dovnitř a začali do prvního patra házet Molotovovy koktejly. Jakmile první patro vzplálo, lidé zamířili do vyšších pater, ale ne všichni to stihli, některé z nich majdanovci dobili přímo v hořící budově. Zahynul tam jeden můj kamarád. Naposledy jsme se viděli na Řeckém náměstí, kde ho kulka zasáhla do levé nohy. Ve tři čtvrtě na osm večer mi ještě po telefonu říkal, že zrovna s ostatními brání sál, v němž se ukrývají ženy, a v osm už telefon nezvedal. Takže někdy v těch patnácti minutách ho zabili.

Četl jsem později zprávu patologa, ale byla tak odbytá, že se o jeho zranění na noze ani nezmínila. Z toho lze vyvodit, že stejně na tom jsou z hlediska reality i další pitevní zprávy. Jejich hlavním cílem bylo nejspíš jen zakrýt realitu.

Nicméně, jak nacionalisté dobývali jednotlivá patra, někteří z našich před nimi utekli až na střechu, kde seděli do tří do rána, než je zachránila policie. A i když je potom odvážela v antonech, nacionalisté útočili na policejní auta, snažili se je převrátit, zapálit i s lidmi uvnitř…

 

Co následovalo?

Policie několik desítek lidí odvezla, nicméně – spolu s aktivisty zatčenými už v průběhu dne v centru města – jen do různých věznic v Oděse a jiných městech. Nesdělili jim žádná obvinění, jen je drželi za mřížemi a zraněným a popáleným ani nezajistili lékařskou pomoc. Ani příbuzným neposkytli jakékoli informace, třebas jen o tom, jestli jejich blízcí žijí nebo ne. Byla to fakt strašná doba plná šílené nejistoty. O dva dny později proto aktivisté násilím pronikli do věznice v Oděse a osvobodili je.

Lidé, které odvezli do jiných měst, ale takové štěstí neměli. Dodnes jsou ve vězení a stát se jim už dva roky snaží dokázat nějakou vinu, ale nic takového dokázat nemůže, protože to oni byli oběťmi. Ve vězení je tak stále kolem dvacítky lidí, jedna dívka za mřížemi dokonce porodila. A skuteční pachatelé, nacionalisté zahalení do ukrajinské vlajky, si chodí po Oděse a smějí se svým obětem i jejich rodinám do obličeje. Dnes už sice Kyjev oficiálně nacionalisty tolik nepodporuje, ale současně před nimi Oděsany ani nijak nebrání. A když nyní 2. května k uctění památky obětí do Oděsy přiletěl šéf parlamentního Opozičního bloku Jurij Bojko, nacionalisté ho ani nepustili z letiště. A vláda se dívala stranou.  

 

Mnohé komentáře i ukrajinských médií tvrdí, že kyjevská vláda proti nacionalistům nezasahuje, protože se jich ve skutečnosti sama obává. Je to prý síla, která je schopna dalšího puče.

Myslím, že se jich vláda až tolik nebojí, spíš jen zasáhnout nechce, protože i s jejich pomocí potlačuje opozici. A jen díky tomu – tedy s pomocí hypertrofovaného nacionalismu, který zastrašováním na oko sjednocuje Ukrajinu - se současná moc vůbec drží. A ono zastrašování se jim daří – v den druhého výročí masakru k Domu odborů sice přišly tisíce lidí, ale nebylo jich ani zdaleka tolik, kolik jich chodilo dříve. Lidé prostě mají strach.

 

Masakr v Oděse, stejně jako třeba válka na Donbasu, přinejmenším při pohledu ze strany odhalují nečekanou míru nenávisti na Ukrajině… Existovaly podle vás nějaké náznaky takto silně rozpolcené společnosti už dříve, řekněme třeba před pěti lety?

Já osobně jsem prozřel na Řeckém náměstí, když jsem sledoval, jak za denního světla v civilizovaném evropském státu na ulici střílejí do lidí a zabíjejí je. Předtím jsme spolu nějak žili a pracovali, neválčili jsme, ale pak přišel Majdan, na němž začalo nynější nacionalistické pobláznění. Celý stát ponořili do jednotné informační vlny, která všechny pohltila, alternativní informační zdroje byly zakázány, a to jak místní, tak třeba ruské, ale i mnohé jiné. Když pak určitá část lidí z televize, z rádia, internetu nebo i od známých, kteří se už bojí vystoupit z řady, slyší neustále ty samé informace, po nějaké, ale nepříliš dlouhé době jim uvěří. Nacionalistické ideje jsou obecně ty nejnižší, a proto se jimi také nejsnáze manipuluje. A tak vznikl obraz nepřítele a obraz hrdiny a Ukrajinci uvěřili, že nepřítelem je Rusko a vše, co s ním souvisí, zatímco jejich hrdinou je například Bandera, který podle jejich ideologie vždy bojoval za Ukrajinu.

A za obzvlášť důležité považuji to, že nepřítele dokázali dehumanizovat. Den po masakru jsem jel v městském autobuse a vedle mě stáli dva asi dvacetiletí kluci. Jeden se druhého ptal, jestli slyšel o tom, co se stalo v Domě odborů, a ten druhý jen mávl rukou, že nemá smysl o těch mrtvých přemýšlet, protože to přece nebyli lidé, ale jen „vaťáci“, jak Ukrajinci hanlivě říkají Rusům.

 

Tak, jak to popisujete, se situace ale zdá být – přinejmenším v Evropě 21. století - obecně neudržitelnou.

Je jasné, že současná moc na Ukrajině nemůže fungovat navždy. Síly, které ji vynesly nahoru, ji po nějaké době vystřídají méně radikálními a obecně přijatelnějšími lidmi, aby se zmírnila sílící sociální nespokojenost většiny obyvatel. Co ale budou dělat se všemi těmi, kdo už se nacionalismem nakazili? Že by počítali s nějakou variantou denacifikace?

 

Jak sám sebe vnímáte?

Jsem Rus. S Ukrajinou mě pojí jen státní občanství. Něco podobného platí pro stovky tisíc Moldavanů, Maďarů, Rusínů… Je přitom zajímavé, že v průzkumu z roku 2007 se 61 procent dotázaných na Ukrajině hlásilo k „ruskému světu“, tedy většina obyvatel necítila žádnou spojitost s „ukrajinstvím“, které se dnes oficiálně razí.

 

Pokud se ale považujete za Rusa, proč jste odjel do Polska, kde chcete i studovat, a ne třeba do Moskvy?

To je otázka principu. Pokud bych odjel do Ruska, tak bych tím přiznal porážku. Chci i nadále bojovat…

 

…a to z Ruska nejde?

Možná ano, ale ve srovnání s Evropou většina lidí v Rusku mnohem lépe chápe vše, co se na Ukrajině odehrálo, odehrává a ještě odehrávat bude. Ruská média si koneckonců běžně zvou do vysílání i nejrůznější ukrajinské činitele a politiky, aby tam vysvětlovali své postoje, a tak Rusové mohou vše posuzovat mnohem objektivněji. Pokud ale budu v Evropě, mám pocit, že bude mít moje snažení větší smysl než v Rusku. 

 

Čili chcete informovat Evropany o Ukrajině z pohledu ruskojazyčných Ukrajinců. U nás v České republice se něčemu takovému automaticky říká „ruská propaganda“.

To je ale vaše hloupost. Tím spíš, že právě lidé v Evropě by si měli uvědomit, že Ukrajina není nijak vzdálená. Dříve či později se všem těm fašizujícím bojůvkám zachce přijet do Evropy. A ti lidé kromě zabíjení a loupení nic moc jiného dělat neumějí.

 

Takže si myslíte, že bezvízový režim, jehož projednání EU aktuálně odsunula na červen, povede k masové migraci do Evropy a s ní se svezou i nacionalisté, kteří až dosud dva roky na Ukrajině jen bojovali?

Jsem si tím jistý, protože nic jiného jim už ani nezbývá. Podívejte se na fakta: na Ukrajině není práce, ekonomika fakticky stojí, mzdy jsou nízké, nájmy a ceny služeb naopak neustále prudce rostou, lidé jsou ožebračováni a život je stále těžší… Proč většina Ukrajinců podpořila Majdan? Protože jim Evropa slíbila bezvízový režim, což je pro většinu Ukrajinců synonymum pro práci na Západě a odpovídající evropské mzdy. Jistěže tomu tak ve skutečnosti není, ale lidé tomu věří. A je jisté, že jakmile se fašistickým bojovníkům nabídne možnost, při první příležitosti přijedou k vám. A budou dělat bohužel jen to, co se naučili za poslední dva roky, tedy loupit a zabíjet.

Zkrátka, myslím si, že pro vás Evropany je nyní velmi důležité pochopit, že to všechno v současnosti není až tak problém Ukrajiny a Ruska jako v první řadě vás samotných. Protože to vaše politické elity je k vám pozvaly, bez ohledu na váš názor.

 

Na toto nebezpečí někteří politici v Evropské unii upozorňují, nicméně je tu přece vláda v Kyjevě. Ta nemůže migrační hrozbě nějak zabránit?

Stát jako takový přestal na Ukrajině fungovat po převratu v únoru 2014. Čtyřiceti milionům Ukrajinců bylo tehdy názorně ukázáno, že někdy lze - nebo je dokonce třeba - dosahovat cílů neústavními a protiprávními prostředky, přičemž namísto trestů následují naopak odměny. Spousta lidí na Ukrajině si i díky tomu už mezitím zvykla na to, že zákony nefungují a že jediným jejich zákonem je kalašnikov. Ruský, ale pro danou situaci dobrý. A jestli před rokem 2014 mezi lidmi moc zbraní nebylo, tak dnes jich je spousta. Pistoli Makarov si můžete bez problémů koupit za dvě stě dolarů a stát už dávno ztratil svůj monopol na násilí. Nemá situaci pod kontrolou.

 

Jak podle vás bude vypadat Ukrajina řekněme za pět let?
Podle mého se v dohledné budoucnosti rozpadne. Tím, že bylo na piedestal v mnohonárodnostním státě pozvednuto výhradně ukrajinství, jiný výsledek nelze ani čekat. Zdá se, že už ani nejde o to udržet Ukrajinu coby funkční stát, protože se s pomocí některých východoevropských států a Pobaltí stává spíš jen projektem namířeným proti Rusku, který ale sám o sobě není životaschopný.

P.S.: Podle průzkumu z půli května by parlamentní volby na Ukrajině aktuálně vyhrál Opoziční blok, který zastupuje převážně ruskojazyčné občany Ukrajiny. Získal by 9,2 procenta hlasů. Za ním se umístila lvovská nacionalistická Svépomoc a na třetím místě Blok Petra Porošenka. Nízké preference jen potvrzují deziluzi ukrajinských občanů z politiky.



 

Alexandr Naumov (1985) 
je rodák z Oděsy, po vysoké škole pracoval v Privat bank, která patří ukrajinskému oligarchovi Ihoru Kolomojskému, posléze začal jako soukromý podnikatel vytvářet ikonostásy pro pravoslavné chrámy. Po masakru v Oděse podle svých slov odjel do zahraničí před pronásledováním ze strany Ukrajinské tajné služby (SBU). V současnosti žije, s dalším asi milionem občanů Ukrajiny, v Polsku.

 

Rozhovor je publikován v aktuálním čísle tištěných Literárek.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 31 Květen 2016 10:31 )  

banner Pidivadlo

Partneři