Zapomeňte na Ukrajinu, je to vše jen byznys

Email Tisk PDF

Plynový veletoč mění vztahy Unie vůči Rusku, odhaluje skutečné zájmy Německa a dalších unijních lídrů a tím i jejich vnímání ostatních členských států EU.



 

 

 

Jako by se ukrajinská krize pomalu uzavírala. Berlín po nedělním setkání „normandské čtyřky“ srší takřka optimismem – mluví o „významném pokroku“, „méně konfrontačním ovzduší“, „průlomu v některých kritických otázkách“ nebo o „nutnosti konsolidovat a zajišťovat“ vše dosažené.

Tento vývoj přitom očividně souvisí s Východní ekonomickým fórem, které se konalo 4. září ve Vladivostoku a na němž Rusko se svými evropskými partnery uzavřelo hned tři zásadní smlouvy. Dospělo se k dohodě o vlastnických podílech v plynovodu Nord Stream 2, který z Ruska povede kolem Ukrajiny rovnou do Německa. K tomu přibyla dohoda mezi Gazpromem a rakouskou OMV o vstupu do sibiřských ropných nalezišť, za což výměnou Gazprom získá podíl v evropských projektech OMV, a do třetice byla podepsána smlouva mezi Gazpromem a německým Winstershallem, což je dceřiná firma koncernu BASF, v jejímž rámci Němci opětovně získají podíly v ropných polích na Sibiři a výměnou je ruský návrat do projektů v Severním moři a plné ovládnutí plynového hubu v Německu (s největšími podzemními skladovacími kapacitami v západní Evropě).

Proti projektu Nord Stream 2 se už ozvalo Polsko, které bude plynovody „obejito“ i s jeho národními (potažmo americkými) zájmy. Česká republika zase nechápe, jak je něco takového možné v době, kdy Brusel celou Evropu už přes rok a půl nutí k protiruským sankcím, a Slovensko mluví rovnou o „zradě“: „Dělají z nás idioty,“ konstatoval očividné slovenský premiér Róbert Fico. Faktem je, že až dosud ruský plyn tranzitoval přes Ukrajinu, Slovensko, Českou republiku a fakticky končil v Německu. Nord Stream 2 do budoucna, tedy počínaje rokem 2019, změní pořadí – na počátku řetězce bude Německo, pak Česká republika a na konci se ocitne Slovensko, které tak (na rozdíl od ČR) přijde o významné příjmy z tranzitních poplatků.

Ve výsledku jsme tedy svědky například toho, že západní firmy v čele s těmi německými už zcela ignorují protiruské sankce, neboť nejspíš „vědí“, že se jim za to nic nestane a co víc, že sankce už beztak nebudou trvat dlouho. Nebo že všechna ta prohlášení o nutnosti snížit energetickou závislost na Rusku byla jen pustá slovní cvičení, protože vzájemná závislost Ruska a Evropy se naopak prohlubuje. Nebo že Rusko při vší své orientaci na Čínu dál považuje evropský trh za veledůležitý a lukrativní, nemluvě o významu strategického spojení s Německem. Nebo že veškeré bruselské pokusy omezovat rozmach Gazpromu na unijním území, jako tomu bylo třeba v případě projektu South Stream, už budou brzy minulostí, když si to hlavní evropské země typu Německa či Francie budou přát. Aktuální půlroční prodloužení sankcí proti konkrétním Rusům a ruským organizacím má podle všeho Unii jen pomoci alibisticky uchovat veřejnou tvář: „Zhodnocení situace“ prý „nepotvrdilo existenci důvodů pro přehodnocení sankčního režimu“.

Z celého obrázku už zcela vypadává Ukrajina. Estonský prezident Toomas Ilves má za to, že Evropa na Ukrajinu zapomněla kvůli imigrační krizi, ale přesnější bude spíš titulek v americkém Newsweeku, „Zapomeňte na Ukrajinu. Je to jen obvyklý byznys mezi Evropou a Ruskem.“ S plynovody Nord Stream 2 tak Ukrajina přijde o zásadní příjmy, ale zároveň i o možnost zavíráním kohoutků vydírat tu Rusko, ondy Evropu. EU sice po dohodě s Ruskem poskytla Kyjevu půl miliardy eur z peněz svých daňových poplatníků na nákup ruského plynu na zimní sezónu, ale je to podle všeho jen slabé gesto, protože je to málo, tvrdí Gazprom. Kyjev ještě minulý týden připouštěl, že na zimu nemá dost zásob, nyní proklamuje opak. Nejspíš tedy rozhodnou až první mrazy. Mimochodem, v rámci plynového veletoče zkrátka přichází i (v Sýrii „nespolupracující“) Turecko, kde Gazprom – oficiálně kvůli tamní „politické krizi“ -- zastavil projekt Blue Stream.

 

Čas hraje proti Kyjevu

Z hlediska počátku konce ukrajinské krize je stejně důležitý i vývoj v Donbasu. V zásadě současně s megapodpisovou akcí ve Vladivostoku byl z čela „rebelského“ doněckého parlamentu „takřka jednohlasně“ odstraněn (a na krátko i zatčen) Andrej Purgin, který patřil k radikálnímu křídlu „doněckých“ a usiloval o připojení Donbasu k Rusku. A to – bez ohledu na všeobecné mínění západního mainstreamu – Kreml opakovaně odmítá. S Purginem ve funkci bylo naplňování podmínek Minské dohody velmi problematické, a tak ho vystřídal Denis Pušilin, muž sice údajně blízký Moskvě, ale zároveň schopný vést případný přímý dialog s Kyjevem a uspořádat v Donbasu „nerebelské“ volby podle ukrajinských zákonů. Jinými slovy, „extremista“ Purgin byl vystřídán v době, kdy boje na východoukrajinské frontě poprvé po 16 měsících utichají, což vytváří předpoklady pro další politický postup v rámci Minsku 2 a bere Kyjevu argumenty proti přímým rozhovorů s „rebely“. „Normandská čtyřka“ by se měla na úrovni hlav států sejít 2. října v Paříži a lze očekávat, že bude Německo, Francie i Rusko po Ukrajině chtít vidět také nějaké výsledky.

Je ovšem příznačné, že kyjevský prezident Petro Porošenko, v nadšení z toho, že konečně zavládlo příměří, sice oznámil zahájení rozsáhlé demobilizace, ale současně požádal Spojené státy o další zbraně. USA totiž nejsou součástí „normandského“ jednání, nejsou vázány jeho dohodami a mají pod kontrolou prakticky veškeré rozdělení moci v Kyjevě. Není jasné, do jaké míry v otázce ukrajinské krize převládnou washingtonští „jestřábi“ nad tamními „holubicemi“, ale o víkendu na Ukrajinu přijela „jestřábí“ náměstkyně ministra zahraničí USA Victoria Nulandová, aby ujistila „kyjevské“, že je pro ně Rusko dál největší hrozbou a slíbila „případné“ další navýšení – dosud spíše pokulhávající -- americké finanční pomoci. Hlavním cílem třídenního pobytu Nulandové ale bylo nejspíš zkontrolovat stav „našich“ před možná rozhodující fází řešení krize. Není jasné, zda do amerických plánů zapadá i případná nominace „osvědčeného“ Michaila Saakašviliho na post ukrajinského premiéra, ale sám Porošenko už má podle všeho asertivního Gruzína (naposledy přirovnal ukrajinskou ekonomiku k úrovni afrického Gabonu a celou Ukrajinu k akciové společnosti několika oligarchů) plné zuby a prohlásil, že by jistě byl dobrým premiérem, ale „v Gruzii“.

Přesto lze předpokládat, že bez ohledu na shodu „normandského formátu“ a na rychlé sbližování Ruska s hlavními státy EU, zůstane kyjevské vedení pod silným vlivem USA pro případné další „zadržování ruského vlivu“. Takříkajíc „na pak“. Je ale otázkou, jak dlouho může taková strategie fungovat, protože i neoliberální moskevské Carnegieho centrum upozorňuje, že čas pracuje proti Kyjevu – nedostatek peněz, politická nestabilita, všeobjímající korupce, nulová bojová morálka armády, nulová důvěra občanů ve vládu a další instituce státu… Jen prostá snaha udržet u moci vybrané figurky tak Spojeným státům nemusí přinést vůbec nic.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 16 Září 2015 08:36 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz