Putin, Maďarsko a Kypr

Email Tisk PDF

Zatímco Rusko demonstruje, že není v izolaci, stojí před Spojenými státy obtížný úkol přimět euroatlantické „řady“ znovu se vzorově zařadit.



 

 

 

Kyperský prezident Nicos Anastasiades minulý týden v Moskvě podepsal smlouvu, podle níž nyní může ruské válečné námořnictvo využívat kyperských přístavů. Není to sice žádný vojenský pakt a Rusko díky tomu nebude mít na Kypru trvalé základny, ale význam dohody je přesto nepřehlédnutelný. Získává tím totiž zázemí ve Středozemním moři, kde až dosud mělo základnu jen v syrském Tartúsu, což znamená, že nově bude moci ruská Černomořská flotila ve Středozemí operovat v mnohem volněji. Dohoda navíc prohlubuje ruskou vojenskou spolupráci se státem NATO, na jehož území má dvě vojenské základny také Velká Británie. Britský velvyslanec na Kypru už také tamní vládě bez okolků „připomněl“, že spolupráce s Ruskem není v souladu se společnou politikou EU vůči Rusku. (Mimochodem, Kypr zajišťuje zásobovací a technické zázemí také francouzskému letectvu, a to na základně Paphos na západě ostrova, a tamních přístavů využívá také německé námořnictvo. Právě služby základny v Paphos budou podle Anastasiada Rusku nabídnuty rovněž.)

Politické důsledky sbližování obou zemí ty vojenské ovšem jasně předčí. Kypr je sice členem EU, ale má zásadní důvody, proč si vazby na Kreml neohrožovat. Kolem 80 procent zahraničních investic na Kypru pochází z Ruska, Kreml Kypru půjčkou dvou a půl miliardy eur výrazně pomohl v době jeho finančního kolapsu (a nyní byla splatnost odložena z roku 2016 na období let 2018 až 2021 při snížení úroku ze 4,5 procenta na 2,5 procenta), z čehož je jasné, jak velký význam Kreml vztahům s Kyprem přikládá. A Kypr se odvděčil náležitě – prezident Anastasiades vyloučil další sankce proti Rusku s tím, že ukrajinský konflikt je třeba řešit výhradně diplomaticky. „Nejsme v konfliktu s Evropskou unií,“ prohlásil. „Každý členský stát EU má právo svobodně vyjádřit svůj názor. Není to zakázané. Kypr je proti sankcím vůči Rusku. A nejsme jediní, kdo v EU takový postoj zaujímá. Sankce odmítá celá skupina zemí.“ Ostatně, proti sankcím se aktuálně a znovu postavila také česká vláda.

 

Plynový matrix

Ve hře jsou při tom všem samozřejmě i energetické zdroje. V kyperských vodách byla objevena rozsáhlá naleziště zemního plynu, které „sousedí“ s nalezišti ve vodách Sýrie a překrývají se s nalezišti, které si nárokuje Izrael a Libanon. Kyperský energetický sektor až dosud ovládají americké firmy, přičemž Washington podle všeho v dodávkách kyperského plynu do Evropy spatřuje jednu z cest, jak snížit energetickou závislost starého kontinentu na Rusku. Nejpřirozenější cestou by byl plynovod přes Turecko, s nímž ale nemá Kypr od roku 1974 diplomatické vztahy, a Spojené státy obě země tlačí k jejich normalizaci. Kyperská veřejnost nicméně dodnes nepřijala tureckou okupaci severu ostrova, a tak jsou neochotně vedené rozhovory neustále ve slepé uličce. Za této situace se coby energetický partner Kypru „hlásí“ Rusko. S Tureckem má dobré vztahy a „věnovalo“ mu plynovod do Evropy, který nahradí původní projekt South Stream, čímž vstoupilo do matrixu středomořských energetických zdrojů a vztahů: Nicos Anastasiades nyní na ostrov ruské koncerny de facto pozval.    

Nejistota nicméně panuje kolem nového ruského zákona, jehož cílem má být návrat ruských firem z daňových rájů zpět do Ruska. Na Kypru je registrováno na 150 tisíc ruských společností, které využívají rusko-kyperské dohody o dvojím zdanění k tomu, aby se vyhnuly placení vyšších daní v Rusku. Zákon nicméně firmám umožňuje navýšení kapitálu na Kypru natolik, aby se z čistě formální registrace proměnily ve společnosti na ostrově skutečně sídlící a fungující. Není zatím jasné, jak se ruské koncerny rozhodnou, ale kyperské podnikatelské kruhy doufají, že ve spolupráci s kyperskou vládou si alespoň některé z nich zvolí Kypr za své skutečné sídlo.  

 

Rozkol v EU

Kypr přitom není jediným členským státem EU (a samozřejmě i NATO), s nímž se Vladimir Putin v posledních dvou týdnech „sbližoval“. Stejně významná byla i jeho cesta do Budapešti. Západní politici i mainstream často zdůrazňují snahu Kremlu „rozbít jednotu EU“ a třeba nejmenovaný diplomatický zdroj ve Washington Post vysvětlil, na jakém základě se tak děje: „Rusové se soustředí na slabé státy. Maďarsko a Bulharsko zoufale potřebují energie, Řecko zase peníze. To vše patří do ruského plánu.“

Faktem je, že poté, co Rusko kvůli neustálým námitkám z Bruselu zrušilo projekt South Streamu a do budoucna vyloučilo Ukrajinu coby tranzitní stát, přes nějž by měl zemní plyn do Evropy proudit, ocitlo se Maďarsko (z 80 procent závislé právě na ruských energiích) v problémech. Budapešť okamžitě zahájila přípravy k napojení na „turecký“ plynovod a premiér Viktor Orbán s Putinem v principu dojednal prodloužení dodávek ruského plynu. Okázalý nacionalista Orbán se pak pochlubil, že tím ušetřil tři miliardy dolarů, které by Gazpromu Budapešť musela do konce letošního roku vyplatit coby penále za neodebraný plyn. Výměnou za to ale slíbil, že Maďarsko ukončí reversní dodávky plynu Ukrajině.

Na problémy může ale v Bruselu narazit dostavba dvou bloků jaderné elektrárny v maďarském Pakši, kterou Budapešť svěřil ruskému Rosatomu. EU při uzavření prvotní smlouvy před dvěma lety proti projektu za 12 miliard dolarů nic nenamítala, nyní ho ale podle Financial Times může „vetovat nebo vyhlásit pokuty“. A Viktor Orbán, který se pustil do ostrého sporu s USA, stejně jako kyperský prezident kritizuje i Evropskou unii a snahu izolovat Rusko: „Bez spolupráce s Ruskem svých cílů nedosáhneme,“ tvrdí s tím, že stejný názor mají také Česká republika, Slovensko nebo protiruskými sankcemi stále stíhanější Rakousko. „Rozkol v EU je hluboký a je strategického rázu,“ míní maďarský premiér. Důležitý bod přitom zdůrazňuje Gábor Stier: vztahy Maďarska s Ruskem nejsou ideologického charakteru, ale čistě pragmatické… Výsledkem může být navíc i faktické zrušení ruského embarga na dovoz maďarských potravin, přičemž o podobnou „výjimku“ nyní žádá také Řecko. Moskva mezitím varuje, že po nynější krizi se na ruský trh bude moci vrátit jen 20 až 30 procent dřívějších dodavatelů z členských zemí EU.

Krátce před Putinem byla v Budapešti Angela Merkelová a pronesla některé kritické připomínky k politickému vývoji v Maďarsku, zatímco Putinova návštěva byla v ostrém kontrastu „deklarací přátelství“ -- podle Putina dnes mezi oběma zeměmi „neexistují neřešitelné problémy“. To vše v době, kdy by EU tolik potřebovala vykázat jednotu vůči Rusku. Místo toho raději odvolává další – nehlasovatelné – sankce a spokojí se s tím, že stávající protiruské sankce v březnu ještě nezruší.

 

„Zrádná“ Francie

Nicméně, zajištění energetických dodávek není tím jediným motivem pro snahy některých členských států EU normalizovat či dokonce prohlubovat vztahy s Ruskem. Dalším je hrozba „velké války“ Západu proti Rusku, která po bok střední Evropy staví už i Německo a Francii, proti nimž na „straně války“ vystupují Británie, Polsko a Pobaltí. Šéf americké diplomacie John Kerry se sice snaží „ujišťovat všechny, že v otázce Ukrajiny neexistuje mezi USA a evropskými spojenci rozpor“, francouzský prezident Francois Hollande ale mluví o „silné autonomii“ pro Donbas a tlačí Kyjev k dodržování dohody Minsk II, jeho předchůdce ve funkci Nicolas Sarkozy konstatuje, že „spolu s Ruskem patříme do stejné civilizace“, a že „zájmy Američanů ve vztahu k Rusům nejsou zájmy Evropy a Ruska“. Sarkozy by se rád vrátil do vysoké politiky a politické body nabírá mimo jiné právě na vztahu k Rusku: „Krym si zvolil Rusko a neměli bychom ho za to vinit.“ Je ironií osudu, že na „Rusku“ se aktuálně a zcela výjimečně shoduje většina francouzské politické scény. Zakladatel krajně pravicové Národní fronty Jean-Marie Le Pen loni v prosinci zdůraznil, že Francie a Rusko mají „společné zájmy“, a jeho dcera Marine, která hodlá kandidovat v prezidentských volbách v roce 2017, považuje chování většiny evropských politiků v ukrajinské krizi za důkaz, že jsou to jen „slouhové USA“. Svým voličům předkládá vizi Evropy „od Atlantiku po Ural“ a představy o Panevropské unii podporují i další. Putin má sympatie mnoha evropských nacionalistických hnutí a agentura AP shrnuje, že z 25 pravicových stran, které tvoří čtvrtinu Evropského parlamentu, jich Rusko otevřeně podporuje nejméně patnáct.

Jednota EU (a současně i NATO) se přitom tříští i kvůli samotné Ukrajině. Stát, který byl po více než dvacet let a po jedné „oranžové revoluci“ vždy považován za baštu korupce, oligarchů a mafií, byl sice nakrátko mediálně proměněn v baštu demokracie a takřka lídra svobodného světa, mnozí západní politici i nadnárodní finanční instituce si ale stále hlasitěji všímají, že kyjevská vláda nejenže nenaplňuje slibované reformy, ale nebojuje ani s korupcí, místo čehož se utápí ve vnitropolitických soubojích a o co největší kus státu k rozkradení. Neschopnost prezidenta Petra Porošenka vládnout nebo alespoň vnímat realitu dnes už nelze příliš zastírat. Jaký smysl má takovému „státu“ – mimochodem, vyztuženému už skoro stovkou bývalých politiků gruzínské vlády (Interpolem hledaného) Michaila Saakašviliho -- pomáhat?

Spojené státy a Evropská unie se sice stále snaží ukazovat známky jednoty, například v podobě nápadu s energetickou unií (kritika už tuto ideu stihla „zničit“ dřív, než se dostane k ratifikaci jednotlivým členům), a další podobné pokusy budou nejspíš ještě lopotnější. Kreml se zcela jistě cíleně snaží vrážet klíny do EU i NATO, ale hlavním problémem jsou vnitřní rozpory v obou společenstvích. Tím spíš, že se Putinovo Rusko zhostilo globalizační role, která byla dlouho doménou Spojených států, a nedávné Putinový cesty třeba do Indie nebo Egypta jasně ukazují, že Rusko není v defenzívě a netáhne ho ke dnu ani ukrajinská krize.

 

V čem je problém?

Před Spojenými státy stojí obtížný (a řešitelný vůbec?) úkol přimět „euroatlantické řady“ znovu vzorově mašírovat a získat si „srdce a mysli“ milionů lidí v Evropě. John Kerry už proto požádal Kongres o navýšení výdajů na propagandu a „šíření demokracie“ ve světě, protože nedostatek peněz je prý tím hlavním důvodem, proč se Západu aktuálně tolik nedaří. USA prý nemají „ekvivalent Russia Today, který by byl v ruštině. Oni (Rusové) na to utrácejí spoustu peněz,“ konstatuje Kerry. Faktem nicméně je, že Hlas Ameriky, Svobodná Evropa a další americké vysílání do zahraničí dostává roční dotace 721 milionů dolarů, BBC World Service 375 milionů dolarů a Russia Today pro srovnání 225 milionů. Bez ohledu na to nyní ministerstvo zahraničí USA žádá dodatečné dvě miliardy dolarů na „podporu“ demokracie a lidských práv ve světě, a obzvláště v zemích hraničících s Ruskem, jako na Ukrajině, v Moldově, Bělorusku a podobně.

Co když ale důvod tolik skloňovaného triumfu ruské propagandy není ve skutečnosti v penězích? „Mám za to, že problém spočívá v tom, že USA mají neomezený rozpočet na reklamu, ale produkt, který prodávají, není v zámoří moc atraktivní,“ míní Daniel McAdams z Institutu Rona Paula. „Lidé už jsou unaveni americkým intervencionismem, jsou unaveni americkou snahou o výjimečnost, jsou unaveni americkým bombardováním jejich zemí – pokud jste Somálec, opravdu vás nezajímá, co vysílá rádio z USA, přejete si jen to, aby vás USA už přestaly bombardovat. Ale je potřeba zmínit, že rozpočet (amerického vysílání do zahraničí) je jen špičkou ledovce, když přijde řeč na to, jak americká vláda ovlivňuje média v zámoří. Je tu nejspíš dalších 100 milionů v rámci přímé podpory tak zvanému nezávislému zpravodajství, a to jsou různé novinové a vysílací společnosti, které drží americkou linii, i když nejsou na USA přímo navázány.“

 

PS. Lotyšská televize se zeptala svých diváků, zda pociťují zesílenou ruskou propagandu, a 82 procent odpovědělo, že to není propaganda, ale pravda. Kyjev mezitím zahájil informační válku proti Rusku vytvořením „informační armády“, která je ale tak bizarní, že ji ukrajinské sociální sítě měly za „propagandistický útok“ Kremlu. Ministr pravdy Jurij Stec musel ukrajinské „gaučové válečníky“ ujistit, že to není hoax a že to opravdu myslí vážně…

PPS.

Ruský institut strategických studií vytvořil "index nepřátelství" zahraničních médií vůči Rusku v roce 2014; Česká republika obsadila v žebříčku 7. místo, za Polskem a před Švýcarskem. 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 03 Březen 2015 15:16 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz