Ukrajina: Bude v úterý v Paříži dojednán Minsk III?

Email Tisk PDF

(foto twitter)Váhavé oslavy výročí Majdanu jen zdůrazňují, kolik velkých otazníků se nad Ukrajinou stále vznáší.



 

 

 

 

Měla to být parafráze lednového pochodu po teroristických útocích v Paříži, ale zatímco do francouzské metropole přijelo na padesát zahraničních delegací, do Kyjeva na nedělní výroční Pochod důstojnosti k uctění památky obětí z Majdanu dorazilo sedm hlav států: prezidenti Pobaltí, Slovenska, Moldovy, Německa a Polska (plus polský prezident EU), čili slovy oficiálního kyjevského prohlášení „lídři EU“. Srovnávat se nedala ani účast lidu, jemuž od března zdraží elektřina o dalších 40 procent: v bezmála třímilionovém Kyjevě podle některých ukrajinských médií přišlo 30 tisíc lidí, podle organizátorů 15 tisíc, podle kyjevské policie jen osm tisíc a třeba Euronews raději nehádaly vůbec.

Na rozdíl od pátečního shromáždění, na němž čtyřtisícový dav skandoval na prezidenta Porošenka „Hanba!“ (a hlava státu se za asistence dvou tisíc policistů držela od občanů v bezpečné vzdálenosti), se v neděli politici zdrželi projevů. Jen americký ministr zahraničí John Kerry svou zdravici na dálku uzavřel „Sláva Ukrajině!“, což bylo shodou okolností heslo banderovců. Policie s uspokojením konstatovala, že celá akce skončila bez narušení veřejného pořádku. (Přenos z páteční oficiální pietní akce je ZDE).

O to tragičtěji skončil nedělní Pochod důstojnosti v Charkově, jehož se ve městě s půldruhým milionem obyvatel zúčastnilo asi 500 lidí, kteří vedle ukrajinských nesli také prapory banderovské Svobody a neonacistického Pravého sektoru. Policie a tajná služba prý celou trasu čtyřikrát zkontrolovala, ale přesto se při průchodu po širokém bulváru ozvala exploze a podle posledních zpráv zahynuli tři lidé. Mezi oběťmi je i lídr charkovského Majdanu. (Následné vyšetřování prokázalo, že nálož byla podobná té, která v Charkově v půli ledna zranila 12 příslušníků Pravého sektoru před budovou jednoho z oblastních soudů.)

Ještě než policie stačila vydat první informace, ukrajinská tajná služba SBU oznámila, že v Charkově zabránila několika dalším teroristickým útokům. Premiér Arsenij Jaceňuk prohlásil, že to byl útok „lumpů na naši hrdost“, tajná služba prakticky nefunkčního státu vzápětí zadržela čtyři podezřelé, údajně příslušníky tzv. Charkovských partyzánů, načež šéf Státní rady národní bezpečnosti Oleksandr Turčynov oznámil, že prošli výcvikem v Rusku. „Charkovští partyzáni“ se sice už přihlásili k několika sabotážím v minulosti, nyní ale jakoukoli zodpovědnost odmítají s tím, že své „akce“ neprovádějí na místech, kde je mnoho lidí. Ukrajinští politologové nevylučují, že nedělní teroristický útok poslouží Kyjevu k tomu, aby se zbavil „málo zapáleného“ vedení města, čemuž napovídá fakt, že bezprostředně po explozi šéf Radikální strany Oleh Ljaško z podílu na atentátu obvinil charkovského primátora Hennadije Kernese… Květiny na místo útoku položilo několik set lidí.

 

Co s Porošenkem?

„Lídři EU“ v Kyjevě mezitím znovu volali po zpřísnění sankcí proti Rusku, premiér Jaceňuk pohrozil České republice ruskou agresí a John Kerry v sobotu z Londýna (ve shodně se svým hostitelem) rovněž vzkázal, že další ruské porušování minských dohod bude mít „důsledky“, neboť prezident Obama „v příštích dnech zhodnotí šance a učiní rozhodnutí“. Podle Kerryho výsledkem budou další sankce proti Rusku. Obamova administrativa i britská vláda jsou pod tlakem jestřábů a očividně musejí takové postoje zaujímat. Washington navíc nejspíš vnímá porážku ukrajinské armády u Debalceva i za svou vlastní prohru, a tak sílu ukazuje alespoň slovně. Velký prostor na manévrování totiž nezbývá, neboť i západní mainstream začíná otevřeně poukazovat na řádění demoralizované a nebojeschopné ukrajinské armády, nevěří Porošenkovi, že debakl u Debalceva byl zostuzením Ruska, upozorňuje, že Porošenko naopak neustále ztrácí mocenskou půdu pod nohama, nemluvě o tom, že si třeba i americké vedení uvědomuje, že případné zbrojní dodávky Kyjevu s velkou pravděpodobností beztak skončí v rukou rebelů. Na elánu nepřidává ani britský Sunday Times, podle jehož zdrojů zhruba polovina obětí z řad ukrajinských vojáků spadá na vrub špatnému vybavení a palbě svých spolubojovníků, New Yorker zase ve velké reportáži připomíná, že i po roce „demokratizace“ je Ukrajina tou samou zkorumpovanou a nefunkční zemí oligarchů, jimž ovšem s prohlubováním chaosu nově pomáhají odmítači vojenské služby (podle Foreign Policy se stali armádou sami o sobě) a žoldnéřské oddíly, které se už stihly proměnit v monstrum, nad nímž nemá nikdo kontrolu, připomíná VOX. (Mimochodem, povolávací rozkazy se prý v některých případech rozesílají cíleně, ve snaze zlikvidovat nepřátele či obchodní konkurenty…)

Prezidentův poradce sice Pravému sektoru hrozí, že stát proti jeho ozbrojencům zasáhne, ale zatím ve prospěch vlády hraje spíše fakt, že se prapory nejsou s to dohodnout na společném velení (proti generálnímu štábu), jemuž se zatím podřídilo „jen“ sedmnáct oddílů. Chaos nastal i ve vrchním velení žoldnéřských praporů – velitel Donbasu a poslanec Semjon Semenčenko se prý vzdal funkce (ve prospěch poslancování), pak vše odvolal, načež Národní garda jeho odvolání z vrchního velitelského postu potvrdila. Velí tedy Semenčenko něčemu, nebo ne? A co se třemi prapory Čečenců, kteří bojují na kyjevské straně? Mají něco společného s Čečenci, kteří v Debalcevu zaútočili na budovu policie a křičeli přitom Alláhu Akbar?  

(foto president.gov.ua)Když k tomu Newsweek cituje ředitele Ukrajinské helsinské unie pro lidská práva Arkadije Buščenka, podle něhož se Kyjev soustředí jen na lustrace a vyhazování soudců, aby ovládl justici a parlament, a tak „nová vláda a prezident ignorují vládu zákona stejně jako jejich předchůdci“, nabírá při pohledu na očividně unaveného Porošenka na aktuálnosti otázka „Kam s ním?“ Jeho politická i vojevůdcovská neschopnost aktuálně zdá se být totiž největším strategickým spojencem Kremlu. A sliby, že vrátí Krym Ukrajině jen potvrzují jeho dezorientaci.

 

Po Ukrajině Bělorusko?

Z Paříže po pátečních jednáních prezidenta Francoise Hollanda s kancléřkou Merkelovou zaznělo něco diametrálně odlišného než z Londýna: v úterý se uskuteční další rozhovory ministrů zahraničí v „normandském formátu“, tedy mezi Francií, Německem, Ruskem a Ukrajinou. Jinými slovy, v úterý by v Paříži mohl nastat Minsk III.

Co by mohl řešit? Poté, co rebelové (na rozdíl od Kyjeva) zahájili odsun těžkých zbraní od linie dotyku, se mohou soustředit třeba na fakt, že slabá pozice Petra Porošenka vůči „straně války“ Jaceňuka a Turčynova prakticky „vylučuje možnost naplnit ducha Majdanu“, jak konstatuje Die Welt, ale zároveň i splnit závazek Minsku II ohledně autonomie (a nejspíš i jakýchkoli jiných ústupků) Donbasu. A pokud Washington nebude „svého“ Jaceňuka k ústavním reformám tlačit, pravděpodobnost opětovného vzplanutí bojů je vysoká. A pokud boje opět vzplanou, je vzhledem k realitě na bojišti vysoce pravděpodobné, že rebelové ovládnou nejen celé území Doněckých a Luhanských oblastí, ale dostanou pod kontrolu i Mariupol (byť aktuálně zájem o toto významné město popírají) a posílí tak nejen životaschopnost svých „republik“, ale budou s ruskou pomocí s to na Kyjev tlačit hned na několika frontách.

Německo s Francií si rizika vyplývající z takového vývoje očividně uvědomují a jsou rozhodnuty velké válce zabránit. Vlastně se o to svým způsobem snaží od samého počátku ukrajinské krize – uvalováním sankcí proti Rusku se pokoušely vytvářet alternativu vojenskému řešení, které razily některé vrstvy amerického establishmentu. I tak ale EU „katastrofálně chybně vyhodnocovala“ ruské nálady před krizí a postoje během krize a jako náměsíčná se dostala tam, kam nechtěla, shrnuli nyní britští lordi. USA a Británie se mezitím omezují na velká slova, ale pokud nejsou připraveny vstoupit do války s Ruskem, u slov i zůstane. Koneckonců, Kerry v Londýně mluvil jen o sankcích a nikoli o dodávkách zbraní.  

Varování z Washingtonu, že Rusko svými akcemi na Ukrajině ohrožuje „moderní globální řád“ zní už jen propagandisticky, protože světový řád umřel nejpozději při bombardování Jugoslávie a jejím násilném rozvalu. A nový řád ještě nemá ani uchopitelné obrysy. Možná, pokud Bílý dům nechá jednat Merkelovou s Hollandem, bude možné k němu o pár kroků postoupit. Velká válka o Ukrajinu by se totiž týkala hlavně Evropy, nikoli USA. Pokud ale Německo „vede Evropu“, zatímco USA „vedou západní svět“, do jaké míry se kvůli Ukrajině začnou jejich cesty rozcházet?

Je přitom ale tragikomické, že po ukrajinském „dobrodružství“ hodlá EU v nastoupené linii pokračovat a přijmout do své náruče donedávna „posledního evropského diktátora“, běloruského Alexandra Lukašenka. A ten nenáviděný muž zavalený unijními i americkými sankcemi je zase připraven „zahájit konstruktivní dialog“ s NATO… A Spojené státy uvítaly také novou proevropskou vládu v Moldově a popřály jí rychlou cestu k evropské integraci.

 

P.S.: Ukrajinský ministr pravdy Jurij Stec považuje informační válku s Ruskem za prohranou, ještě na jaře ale přijde s koncepcí „informační bezpečnosti“ a během měsíce by měl začít vysílat propagandistický televizní kanál určený zahraničním divákům Ukrainian Tomorrow a po něm i specializovaný vojenský kanál, který dostane k dispozici ministerstvo obrany. Jurij Stec loni v prosinci, ještě coby poslanec, požadoval trest smrti zastřelením pro všechny, kdo by navrhovali snížení vojenských výdajů… Nyní už zahájil nábor příslušníků "informačních jednotek".

 

P.P.S.: V Kyjevě roste poptávka po luxusně zařízených bunkrech.

 

P.P.P.S.: V oděské zoo se bílé kobylce narodilo hříbátko. Prozatím mu říkají Safír v čokoládě, ale trvalé jméno mu dají děti až v létě na MDD.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 23 Únor 2015 20:05 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz