Minská dohoda ukázala, že Rusko má navrch

Email Tisk PDF

Pokud někdo požaduje získat zpět separatistická území za jakoukoli cenu, tak dohodu považuje za nevýhodnou. Pokud má za to, že „špatný mír“ je lepší než válka s obrovským počtem obětí, a že s Donbasem a Ruskem je stále ještě možné navázat dialog, pak je pro něj dohoda vcelku přijatelným počátkem tohoto procesu.



Komentářů a reakcí na čtvrteční „mírovou“ dohodu z Minsku přibývá geometrickou řadou. Zastánci názoru, že dojednané podmínky jsou pro Ukrajinu výhodné, poukazují třeba na to, že si Kyjev uchoval možnost pokračovat v západním směřování, další soudí, že ke konečné porážce Ruska musí Ukrajina teprve zesílit, ale za současných podmínek je dohoda jejím triumfem, a obecně se pak ale tak nějak předpokládá, že vlastně všechno mohlo pro Kyjev dopadnout mnohem hůř. Koneckonců, územní zisky rebelů nejsou závratné, Rusko opakovaně – stejně jako v první minské dohodě – jasně uvedlo, že Donbas nechce a region coby součást Ukrajiny nezpochybňují ani lídři „lidových“ republik, jejichž oficiální názvy se v textu dohody ani neobjevily.

Nicméně, rozšířenějším je názor, že v Minsku na body jasně zvítězilo Rusko. Podmínky pro příměří oproti loňské dohodě citelně přitvrdily, objevil se bod o nové ústavě, s jejímž přijetím je svázán návrat státní hranice pod kontrolu Kyjeva, a k tomu všemu v textu dohody není Rusko zmíněno ani slovem, a tak oficiálně ani není stranou tamního konfliktu. Text mlčí dokonce také o ruské anexi Krymu, což ovšem mluvčí amerického ministerstva zahraničí Jen Psakiová vcelku taktně „přešla“. Například jeden ze čtrnácti místopředsedů Evropského parlamentu Ryzsard Czarnecki má proto za to, že Merkelová s Hollandem „obětovali Ukrajinu“ výměnou za ekonomické zájmy svých zemí, podle dalšího Poláka v Bruselu, Jacka Saryusze Wolského, dohoda stvrdila „ruskou okupaci Ukrajiny“, tradičně se přidal i John McCain, zatímco například známý ruský kritik Kremlu Andrej Illarionov soudí, že Putin dostal skoro vše, o co si řekl, zatímco veškeré povinnosti padly na Kyjev, a co víc, za splnění těchto povinností se zaručily Německo s Francií. A k tomu se Kyjev se rozhodoval i pod jiným tlakem Západu – miliardová finanční pomoc od Mezinárodního měnového fondu nezbytná pro minimální přežití státu se „objevila“ opravdu až ve chvíli, kdy byla mírová dohoda na dosah. A co víc, není zatím zřejmé, kdy je MMF připraven poslat do Kyjeva první balík peněz, spekuluje se o týdnech i měsících, po něž by tedy měla ukrajinská „proamerická armáda“ (slovy CNN) příměří opravdu dodržovat, protože Západ není ochotný sypat miliardy do černé díry.    

Jak ale oba hodnotící proudy shrnuje ukrajinský list Vesti, ve skutečnosti pohled na dohodu závisí na konkrétních postojích konkrétních lidí. „Pokud někdo požaduje získat zpět separatistická území za jakoukoli cenu, tak dohodu považuje za nevýhodnou. Pokud má za to, že „špatný mír“ je lepší než válka s obrovským počtem obětí, a že s Donbasem a Ruskem je stále ještě možné navázat dialog, pak je pro něj dohoda vcelku přijatelným počátkem tohoto procesu.“

 

Obranná slova

Faktem je, že pohled na text dohody vyvolává silný pocit, že Rusko má v ukrajinské krizi navrch. Poznámka ke smlouvě ohledně budoucnosti východních regionů Ukrajiny, která by měla být zpečetěna do konce letošního roku, se přitom zdá být tím nejdůležitějším ruským ziskem Pokud totiž bude tento bod prostřednictvím reformy ústavy naplněn, Ukrajina se podle všeho jednou provždy ocitne mimo NATO, což byl vždy hlavní požadavek Kremlu. A ústavní reforma zároveň podmiňuje pro opětné ovládnutí hranic, což ve výsledku určuje „pravidla hry“ na principu „všechno, nebo nic“.

Nejspíš si to uvědomují i západní účastníci minského summitu -- kancléřka Angela Merkelová po dohodě na míru soudí, že netřeba odvolávat další (už odsouhlasené, ale spíše už jen kosmetické) protiruské sankce, Francie soudí, že Rusku (stále ještě) netřeba dodávat objednané vrtulníkové lodě. To vše lze považovat za pochopitelný pokus potlačit kapitulační dojem, když ale Petro Porošenko zkouší popřít samotný text dohody a mluví o nutnosti tlaku na Rusko, aby dodržovalo podmínky smlouvy – byť jsou skoro všechny na ukrajinské straně hřiště – je to sice rovněž pokus potlačit kapitulační dojem, ovšem kombinovaný s beznadějí. Názor kyjevského ministerstva zahraničí, podle něhož za neúspěch dohody bude zodpovědné jen Rusko, pak navíc může jen zkomplikovat snahu EU obnovit jednání s Ruskem o dodávkách zlevněného plynu Ukrajině, aniž by Kyjev splatil Rusku své dluhy ve výši tří miliard dolarů.

Na druhé straně jsou Porošenkova velká slova vcelku pochopitelná, neboť se dohodou dostal mezi kyjevské mlýnské kameny, z nichž některé jsou pořádně nacionalistické a odmítají jakékoli ústupky rebelům i Rusku – a dohoda není přitom nic jiného než seznamem právě ústupků. Kyjevský lídr tak připouští očividné, tedy, že k míru je ještě daleko: jeho premiér Arsenij Jaceňuk tvrdí, že „nevěří smlouvám ani papírům, neboť Ukrajina potřebuje zbraně“, šéf parlamentu Vladimir Hrojsman vylučuje federalizaci země a k tomu Kyjev na jedné straně slibuje dodržet všechny body dohody, ale zároveň odmítá udělit milost lídrům donbaských rebelů, což ovšem tutéž – pouhý den starou – dohodu jasně porušuje. Jinými slovy, pokud by se USA rozhodly mírovou dohodu torpédovat, v kyjevském vícehlasu, který bude v nadcházejících dnech nejspíš jen sílit, spojenců najdou dostatek. Zdá se ale, že tato varianta není na pořadu dne, neboť nebezpečnost důsledků dodávek zbraní radikálům na Ukrajině si uvědomuje i značná část amerického politického establishmentu. Ukrajina se proměnila v horký brambor, který Washington svou neúčastí v celém procesu přehodil Evropě. Jeho kibicování na tom nic nemění.  

 

Dva se smáli

O půlnoci ze soboty na neděli kyjevského času by mělo vstoupit v platnost zastavení palby a měly by od linie dotyku začít být stahovány tanky, děla či raketové systémy. Do té doby mají obě strany konfliktu „čas“ vylepšit si své postavení a podle dostupných zpráv mají v tomto směru jasně navrch rebelové, kteří si chtěli vyvzdorovat ještě delší odklad počátku příměří. Kyjev sice obklíčení tisíců svých vojáků u Debalceva oficiálně popírá, nicméně současně na základě první, tedy zářijové minské dohody argumentuje, že by oblast měla zůstat v kyjevských rukou, což nenapovídá že by měl situaci pod kontrolou. Velitel žoldnéřského praporu Donbas (a poslanec) Semjon Semenčenko viní generály z Kyjeva, že o situaci lžou, a tak hrozí další debakl, jako u Ilovajsku. Některé analýzy navíc naznačují, že dohoda je naformulována tak, že Kyjevu hrozí, že snadno přijde i o Mariuopol, zatímco smlouvě nedůvěřují ani další žoldnéřské prapory (a podle nepotvrzených zpráv vypovídají poslušnost Kyjevu a sjednocují se pod velením Pravého sektoru). Neonacisté z Pravého sektoru přitom oficiálně oznámili, že příměří dodržovat nebudou. Jak zareaguje Západ? Převezme zodpovědnost za "svou" Ukrajinu?

Důvodů ke skepsi ohledně nové minské smlouvy je tedy víc než dost, nicméně úhelným kamenem se aktuálně zdá otázka, jestli část kyjevských elit bude natolik silná a prosadí autonomii východním regionům. Vývoj na Ukrajině tedy bude – bez ohledu na stále ještě pokračující boje -- v zásadě záviset „pouze“ a „jen“ na reformě ústavy.

Minská dohoda číslo 2 svou dikcí fakticky ukázala, že Rusko je připraveno si uhájit své národní zájmy na Ukrajině, a že lídři Německa a Francie to už pochopili – a smířili se s tím. Dokáže to Porošenko? A dostane vůbec šanci to zkusit?

A proč se Putin s Lukašenkem v Minsku usmívají, zatímco Merkelová, Hollande a Porošenko nikoli?

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 13 Únor 2015 17:19 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz