Ukrajina: Mír na čestné slovo



Neuvěřitelných 16 hodin trval summit Německa, Francie, Ruska a Ukrajiny v běloruském Minsku, jehož účastníci se pokoušeli najít řešení ukrajinské krize. Už jen samotný fakt, že nikdo z nich neodjel, dával jasně najevo, že se domluvit chtějí, což je z hlediska míru/války na Ukrajině a potažmo v Evropě to nejzásadnější.



 

Je přitom zřejmé, že všichni zúčastnění do Minsku dorazili s vlastními motivy. Kyjev potřebuje mír, neboť právě tím Mezinárodní měnový fond podmiňoval své miliardové půjčky (a souběžně s jednáním v Minsku už bylo potvrzeno, že Ukrajině během čtyř let dostane 40 miliard dolarů, přičemž 17,5 miliardy z toho dodá MMF, ale Kyjev by od něj rád hned 25 miliard). A Kyjev potřebuje mír i proto, že aktuální obklíčení tisíců ukrajinských vojáků u Debalceva je pro něj kritické – další vojenskou katastrofu jako u Ilovajsku už by tváří tvář radikálům nemusela vláda ustát.

Německo s Francií zase potřebují odvrátit americké zbrojní dodávky Ukrajině, což už by podle všeho byla jedna z posledních fází před plnohodnotnou válkou s Ruskem, byť v „lepším případě“ by se Ukrajina proměnila jen v další hrůzný chaos typu Iráku či Sýrie, a to rovnou na hranicích EU. A Rusko si už potřebovalo uvolnit ruce na své západní hranici, stabilizovat ji a zbavit se problému tamních „lidových republik“, o jejichž připojení beztak nemělo zájem, a nad tím vším se zbavit i západních sankcí.

Při všech těchto motivech Angela Merkelová, Francois Hollande, Vladimir Putin a Petro Porošenko dospěli k nejdůležitější dohodě: palba na ukrajinské frontě bude – za dohledu generálních štábů Ukrajiny a Ruska -- zastavena o půlnoci ze 14. na 15. února, přičemž obě strany stáhnou těžkou vojenskou techniku do vzdálenosti 50 až 140 kilometrů – pro Kyjev je odsun počítán od současné frontové linie, pro rebely od hranice z loňského září, tedy z doby prvního minského protokolu.

Smlouva, kterou Putin nazval „něco jako komplex opatření směřujících k implementaci minských dohod“ a terou podepsali účastníci "třístranné kontaktní skupiny", předpokládá mimo jiné všeobecný respekt k ukrajinské svrchovanosti, odsun „všech zahraničních jednotek, techniky a žoldnéřů“ pod dohledem OBSE (zatímco Rusko svá vojska na Ukrajině popírá, není jasné, zda se tento bod vztahuje i na americké vojáky, kteří mají cvičit ty ukrajinské k boji proti Rusku), odzbrojení všech ilegálních ukrajinských ozbrojených (žoldnéřských) skupin, což slibuje i Porošenko, byť není jasné, jak je chce nechat zmizet“, zvláštní status pro Donbas – coby výsledek ještě letos provedené „decentralizační“ ústavní reformy -- pak má počítat s vlastními volbami, amnestií, právem používání ruštiny a s příhraniční „spoluprací s regionu Ruské federace“, právem jmenovat soudce… Takto formulovanou dohodu nakonec podepsali i lídři „lidových“ republik Doněcka a Luhanska, byť Kyjev s nimi odmítl jednat a navíc zprvu požadovali, aby hranice autonomního Donbasu vedla podél hranice Doněckého regionu jako takového. Do něj by pak spadalo i Debalcevo, kde rebelové drží aktuálně v obklíčení několik tisíc ukrajinských vojáků. Minská dohoda nyní předpokládá, že se ukrajinští vojáci vzdají.

Vedle toho byl v Minsku přijat i druhý dokument – bez podpisů, jen slovně se v jeho rámci lídři Francie, Německa, Ruska a Ukrajiny zavázali, že budou celý proces „podporovat“. Berlín a Paříž nyní budou chtít získat pro dohodu i zbytek EU, a to ještě na čtvrtečním bruselském summitu Unie. „Hlavní je, že jsme se dohodli na zastavení palby,“ shrnul německý ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier. „Jednání žádný průlom nepřinesla, ale odvedla nás od spirály vedoucí k válce.“

Ve snaze uchovat si tvář Petro Porošenko sice tvrdí, že v Minsku „nepřijal jediný kompromis“, ale není jasné, zda tím může uspokojit své radikálněji naladěné spoluobčany, pro něž je i autonomie Donbasu „příliš“. Už jen fakt, že ruská strana si v průběhu noci pochvalovala, že rozhovory jdou „lépe než super“, zatímco Němci si stěžovali, že je to „složité“ (a totéž pak opakoval i Kyjev), napovídá, že Porošenko bude v nejbližších dnech především bránit sám sebe.

Dosažení dohody je obecně pozitivní krok, ale ve skutečnosti to zároveň jen počátek složitého procesu s mnoha neznámými. A k tomu samozřejmě platí, že pouhý tichý souhlas Baracka Obamy s mírem na Ukrajině neznamená, že by se normalizovaly vztahy s Ruskem, naopak, napjatý souboj o to, zda svět bude mít jednoho nebo více hegemonů, bude pokračovat a lze počítat s dalšími „ukrajinskými“ krizemi po celém světě. A když k tomu přičteme, že Obama vlastně dodávky zbraní Ukrajině jen odložil, aby dal šanci mírovým jednáním, pokud ale bez ohledu na dohodu mír na Ukrajině nenastane – a narušit ho může fakticky kdokoli -- vše může nabrat ještě dramatický obrat.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 12 Únor 2015 12:11 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB