Svéráz ruské národní povahy

Email Tisk PDF
Nedávné události typu svržení vlády na Ukrajině, odtržení Krymu a jeho rozhodnutí připojit se k Ruské federaci, následná vojenská kampaň proti civilistům na východní Ukrajině, západní sankce proti Rusku, a v poslední době útok na rubl, vyvolaly v ruské společnosti určitý fázový posun, který je na Západě chápán velmi špatně, pokud vůbec. Toto nepochopení staví Evropu do výrazné nevýhody z hlediska schopnosti vyjednat konec krize.



Zatímco před těmito událostmi měli Rusové sklon vnímat se jako „další evropská země“, nyní si vzpomněli, že jsou odlišnou civilizací s jinými civilizačními kořeny (spíš byzantskými než římskými), která se jednou či dvakrát za století stávala předmětem koordinované západní snahy ji zničit, ať už je řeč o Švédsku, Polsku, Francii, Německu nebo kombinaci uvedených. To specifickým způsobem podmínilo ruskou povahu, což – při špatném pochopení – může vést ke katastrofě pro Evropu i celý svět.

Pokud si myslíte, že Byzanc měla na Rusko jen menší kulturní vliv, není tomu tak; její vliv byl ve skutečnosti klíčový. Přišel spolu s ortodoxním křesťanstvím, nejprve přes Krym (rodiště křesťanství v Rusku) a potom přes ruskou metropoli Kyjev (týž Kyjev, který je dnes hlavním městem Ukrajiny) a umožnil Rusku přeskočit celé tisíciletí kulturního vývoje. Tyto vlivy zahrnují nepřehlednou a těžkopádnou byrokracii ruské státní správy, která Západ (co miluje transparentnost, byť hlavně u těch druhých) denervuje, spolu s mnoha dalšími věcmi. Rusové Moskvu často rádi označují za třetí Řím – po skutečném Římu a Konstantinopoli -- a to tvrzení není až tak prázdné. To ale neznamená, že by ruská civilizace byla jakýmsi derivátem; ano, podařilo se jí absorbovat celé klasické dědictví, na které pohlíželo výrazně východními brýlemi, ale obrovský severní prostor tento odkaz změnil v cosi radikálně jiné.

To téma jako celek je velmi složité, a tak se zaměřím jen na čtyři faktory, které považuji za zásadní pro pochopení transformací, jichž jsme v současnosti svědky.

 

1. Reakce na útok

Západní státy se zrodily v prostředí s omezenými zdroji a neúprosným tlakem populace, což do značné míry určuje, jakým způsobem budou reagovat, když se stanou terčem útoku. Během poměrně dlouhé doby, po níž byla centrální moc slabá, se konflikty řešily krvavou cestou a dokonce i menší postrčení od bývalého přítele aktéry okamžitě proměnilo v soupeře, kteří tasili své meče. Důvodem byl fakt, že v daném prostředí byla obhajoba území klíčem k přežití.

Naopak Rusko se jako národ rozprostírá na skoro nekonečném území, byť většinou s rozptýlenými zdroji. Zároveň čerpalo ze štědrosti obchodní cesty, která vedla od Vikingů k Řekům a byla tak aktivní, že arabští geografové věřili v existenci úžiny, která spletí řek a cest spojovala Černé moře s Baltským. V tomto prostředí bylo důležité vyhýbat se konfliktům, a lidem, kteří tasí při každém křivém pohledu, by se v něm dobře nevedlo.

Objevila se proto velmi odlišná strategie řešení konfliktů, která přetrvala dodnes. Když Rusa urazíš nebo mu nějak uškodíš, není pravděpodobné, že by se strhla rvačka (byť se právě to děje při demonstrativních bitkách na veřejnosti nebo při očekávaném vyřizování účtů násilím). Častěji vás ale Rus místo toho prostě pošle do pekla a nebude chtít mít s vámi už nič společného. Pokud situaci komplikuje fyzická blízkost, bude Rus zvažovat přesun, a to jakýmkoli směrem, ale hlavně od vás. V běžném hovoru to má podobu jednoslabičného výkřiku „Пшёл“, což jednoduše souvisí s „послать“ (poslat). V prostředí s takřka nekonečným množstvím volné země, na níž se lze usadit, tato strategie dává dokonalý smysl. Rusové žijí jako usedlíci, ale když se mají přemístit, chovají se jako nomádi, jejichž hlavním způsobem řešení konfliktů je dobrovolná relokace.

Tato reakce na křivdu je jakýmsi permanentním aspektem ruské kultury a Západ, který mu nerozumí, pak může jen stěží dosáhnout svých požadovaných výsledků. Pro lidi ze Západu se dá urážka řešit omluvou, něčím jako „I am sorry!“ Pro Rusa je to ale do určité míry jen hluk, obzvláště v případě, že omluvu vyslovil někdo, kdo měl jít do pekla. Slovní omluva, kterou neprovází nic hmatatelného, je jedním z pravidel slušnosti, která jsou pro Rusy tak trochu přepychem. Ještě před několika dekádami standardní omluva zněla „извиняюсь“. Dnes je Rusko je mnohem zdvořilejší, ale základní kulturní vzory přetrvávají.

Zatímco čistě slovní ospravedlnění jsou bezcenná, hmatatelná náprava škod nikoli. Dát věci do pořádku může zahrnovat, že se rozloučíte se vzácným majetkem, přijdete s novým a významným závazkem nebo oznámíte důležitou změnu směru. Klíčem je udělat všem a to nejen slovně, protože za určitým bodem mohou slova situaci už jen zhoršovat, a výzvu „jdi do pekla“ může doplnit méně sympatická fáze „dovolte mi, abych vám tam ukázal cestu“.

 

2. Postup proti nájezdníkům

Rusko má dlouhou historii invazí ze všech stran, ale především ze Západu, díky čemuž ruská kultura dospěla k určitému způsobu myšlení, které je z vnějšku těžko uchopitelné. V první řadě je třeba si uvědomit, že když Rusové odrážejí invazi (a jako invazi kvalifikuje, když CIA spolu s ministerstvem zahraničí USA spravuje Ukrajinu prostřednictvím ukrajinských nacistů), nebojují o území, alespoň ne přímo. Spíš bojují o Rusko jako o koncept. A koncept praví, že Rusko bylo napadené mnohokrát, ale nikdy nebylo dobyté. V ruském myšlení dobýt Rusko znamená zabít takřka všechny Rusy – a jak rádi říkají, „Všechny nás nezabijou“ (Нас всех не убьёшь). Počty obyvatel lze postupem času obnovit (na konci 2.světové války jich ubylo 22 milionů), ale jakmile ztratí koncept, ztratí ho navždy. Pro lidi ze Západu může znít jako nonsens, když Rusové o své zemi mluví jako o „kraji princů, básníků a světců“, ale to je právě onen stav mysli. Rusko nemá dějiny, samo je dějinami.

A protože Rusové bojují spíš za koncept, než za konkrétní kus ruského území, jsou vždy nejdříve ze všeho ochotní ustoupit. Když Napoleon vtrhl do Ruska, našel zemi, kterou ustupující Rusové spálili. Došel nakonec až do Moskvy, ale i ta skončila v plamenech. Na čas se tam utábořil, ale nakonec si uvědomil, že už toho víc udělat nemůže (měl snad zaútočit na Sibiř?), a tak nakonec opustil i svou ustupující, vyhladovělou a promrzlou armádu a nechal své muže na pospas osudu. Když ustupoval, vyvstal do popředí další aspekt ruského kulturního dědictví: každý rolník z každé vesnice, jejíž území bylo při ruském ústupu spáleno, stál v čele ruského odporu, který francouzským vojákům přidělával starosti.

I německá invaze za druhé světové války zprvu byla s to postupovat velmi rychle, přičemž obsadila značné území, zatímco Rusové stejně rychle ustupovali a evakuovali obyvatelstvo, stěhovali celé továrny a další instituce na Sibiř, rodiny přesídlovali do vnitrozemí. Pak se německý postup zastavil, obrátil a nakonec se proměnil v debakl. Standardní model se zopakoval, zatímco ruská armáda podlamovala vůli útočníků a většina místních obyvatel, kteří se ocitli pod okupací, odepřela spolupráci, organizovala se do partyzánských oddílů působila ustupujícímu vetřelci ty největší možné škody.

Další ruská adaptace v postoji vůči útočníkům spoléhá na ruské klima, které vykoná svou práci. Na vesnici se lidé běžně zbavují havěti tím, že prostě přestanou topit; během několika dní v mínus čtyřiceti pojdou všichni švábi, ploštice, vši, hnidy, myši a potkani. Funguje to i na okupanty. Rusko je nejsevernější zemí světa. Kanada sice leží více ne sever, ale většina jejích obyvatel žije podél jižní hranice a žádné větší město neleží za polárním kruhem, zatímco Rusko má taková velká města hned dvě. Život v Rusku v některých ohledech připomíná život ve vesmíru nebo na otevřeném moři: není možný bez vzájemné podpory. Ruská zima se prostě nedá přežít bez spolupráce místních obyvatel, a tak vše, co stačí udělat, když ničí vetřelce, je odmítnout spolupráci. A pokud máte za to, že si okupant může spolupráci zajistit tím, že postřílí několik místních, aby vystrašil ostatní, vraťte se k bodu 1.

 

3. Postup vůči zahraničním mocnostem

Rusku patří takřka celá severní část euroasijského kontinentu, což představuje asi šestinu suchozemského povrchu. Na poměry planety Země je to dost. Není to žádná odchylka nebo to historická náhoda: po celou dobu svých dějin Rusové usilovali o zajištění své kolektivní bezpečnosti tím, že získávali co největší možné území. Pokud přemýšlíte, co je k tomu vedlo, vraťte se ke kapitole Postup proti nájezdníkům.

A pokud si myslíte, že se cizí mocnosti opakovaně pokoušely napadnout a dobýt Rusko, aby získaly přístup k obrovským přírodním zdrojům, pak se mýlíte: přístup totiž existoval vždy, stačilo si o něj říci. Rusové obvykle neodmítají prodávat své přírodní zdroje, dokonce ani potenciálním nepřátelům. Jenže nepřátelé se obvykle chtěli napojit na ruské zdroje zadarmo. Pro ně je ruská existence nepříjemností, které se pokoušeli zbavit násilím.

Dosáhli ovšem jen to, že po jejich neúspěchu jim samotným vzrostla cena. Je to jednoduchá úvaha: cizinci chtějí ruské zdroje; na jejich obranu Rusko potřebuje silný, centralizovaný stát s velkou a silnou armádou; ergo, cizinci by měli platit a podporovat tak ruský stát a armádu. Ve výsledku tak většina finančních potřeb ruského státu pochází z vývozních tarifů, obzvláště z vývozu ropy a zemního plynu, a nikoli ze zdaňování ruského obyvatelstva. Koneckonců, ruské obyvatelstvo platilo vysokou daň v bojích proti pravidelným invazím, tak proč ho zatěžovat daněmi ještě víc? Znamená to, že ruský stát je stát celní, který používá cla a tarify k získávání prostředků od nepřátel, kteří by ho byli s to zničit, a zároveň tyto prostředky používá ke své obraně. Vzhledem k tomu, že náhrada za ruské suroviny neexistuje, platí, že čím nepřátelštěji se okolní svět k Rusku bude chovat, tím více peněz vyplatí na národní obranu Ruska.

Tato politika je ale uplatňována vůči cizím mocnostem, nikoli cizím lidem. Během staletí Rusko absorbovalo mnoho přistěhovalců z Německa za třicetileté války nebo z Francie po tamní revoluci. Novější přívaly lidí přicházely z Vietnamu, Koreje, Číny a Střední Asie. Loni Rusko přijalo víc přistěhovalců než jakákoli jiná země s výjimkou Spojených států. Kromě toho Rusko bez větších těžkostí absorbovalo také bezmála milion lidí z válkou zmítané Ukrajiny. Rusko je národ přistěhovalců víc, než mnoho ostatních, a je to větší tavící kotel, než USA.

 

4. Díky, ale máme vlastní

Další zajímavý kulturní rys spočívá v tom, že Rusové vždy cítili potřebu ve všem excelovat, od baletu a krasobruslení přes hokej a fotbal až po lety do vesmíru a produkci mikročipů. Můžete si myslet, že šampaňské má ochrannou známku coby francouzský výrobek, ale naposledy o Silvestru jsem se přesvědčil, že Советское шампанское (Sovětské šampaňské) se stále prodává rychlostí blesku, a to nejen v Rusku, ale i v ruských obchodech v USA, protože – chápejte -- francouzské věci mohou být pěkné, ale nechutnají dostatečně rusky. Pro takřka cokoli, na co si vzpomenete, existuje ruská verze, kterou Rusové mají za lepší a někdy k tomu i rovnou tvrdí, že ji vynalezli (například rádio tak vynalezl Popov a ne Marconi). Existují samozřejmě výjimky (třeba tropické ovoce), které jsou akceptovatelné za předpokladu, že pocházejí od „bratrského národa“, jakým je třeba Kuba. Tento model fungoval už za sovětských dob a zdá se, že do určité míry přetrvává dodnes.

V době následné „stagnace“ v éře Brežněva, Andropova a Gorbačova, kdy ruská inovativnost opravdu stagnovala současně se vším ostatním, Rusko vůči Západu technologicky (nikoli však kulturně) ztratilo půdu pod nohama. Po rozpadu Sovětského svazu Rusové zatoužili po západním dovozu, což bylo zcela přirozené, neboť Rusko samo v té době skoro nic nevyrábělo. V 90. letech pak přišla éra západních manažerů, kteří zavalili Rusko levným dovozem s dlouhodobým cílem zničit domácí průmysl a ruskou výrobu, proměnit Ruska jen ve vývozce surovin, který bude bezbranný vůči embargu a snadno donutitelný ke ztrátě suverenity. Byla by to nevojenská invaze, proti níž by bylo Rusko bezbranné.

Tento proces zašel vcelku daleko, než se v něm objevilo několik trhlin. Zaprvé, ruská výroba a nehydrokarbonový vývoz se vzpamatovaly a během dekády vzrostly hned několikrát. Nárůst se týkal i exportu obilí, zbraní a high-tech produkce. Za druhé, Rusko ve světě našlo dost lepších, levnějších a přátelštějších obchodních partnerů, nicméně i tak jeho obchod se Západem, konkrétně s EU, není v žádném případě bezvýznamný. Za třetí, ruský obranný průmysl byl s to si udržet své standardy a nezávislost na dovozu. (Totéž lze jen těžko říci o zbrojních firmách na Západě, které jsou závislé na ruském exportu titanu).

A v současnosti pro západní manažery nastala dokonalá bouře: rubl se částečně znehodnotil v reakci na nižší ceny ropy, což vytlačuje dovoz a pomáhá domácím výrobcům; sankce podkopaly důvěru Ruska ve spolehlivost Západu coby dodavatele; a konflikt na Krymu posílil důvěru Rusů v jejich vlastní schopnosti. Ruská vláda se chopila příležitosti zastat se společností, které mohou okamžitě nahrazovat dovoz ze Západu jinými cestami. Ruská centrální banka byla pověřena jejich financováním za úrokové sazby, které nahrazování dovozu činí ještě atraktivnějším.

Někteří lidé porovnávají současné období s tím, kdy ropa klesla naposledy -- na 10 dolarů za barel -- což do určité míry urychlilo rozpad SSSR. Tato analogie je ale špatná. Tehdy SSSR ekonomicky stagnoval a závisel na západních dodávkách obilí, bez nichž by nedokázal nakrmit lidi. Rozpad bol vedený bezradným a manipulovaným Gorbačovem -- mírotvůrcem, kapitulantem a frázistou světového formátu, jehož žena milovala nákupy v Londýně. Ruský lid jím pohrdal. Dnes Rusko ožívá coby jeden z největších světových vývozců obilí, v čele má vzdorného prezidenta Putina, který si užívá více než osmdesátiprocentní podpory veřejnosti. Porovnáváním SSSR před kolapsem s dnešním Ruskem komentátoři a analytici tak jen předvádějí svou nevědomost.

 

Závěry

Tato pasáž se píše takřka sama. Je to recept na katastrofu, takže body budu jako recept také psát.

1. Vezměte národ, který na útok reaguje tím, že vás pošle do pekla, odmítne vás a nebude s vámi chtít mít nic společné, radši než aby bojoval. Uvědomte si, že je to národ, jehož přírodní zdroje jsou nezbytné, abyste měli světlo a vaše domy byly vytápěné, abyste mohli vyrábět dopravní letadla, vojenské stíhačky a mnoho dalších věcí. Mějte na paměti, že čtvrtina žárovek v USA se rozsvítí díky ruskému jadernému palivu, zatímco odstavení Evropy od ruského plynu by znamenalo katastrofu prvního stupně.

2. Vyvolejte v nich pocit, že jsou napadení ustavením vlády, která je vůči nim nepřátelská, a to na území, které považují za součást své historické vlasti. Jedinou skutečně neruskou částí Ukrajiny je Halič, která se oddělila před mnoha staletími, Rusové vám klidně řeknou, ať si ji „do pekla vezmete s sebou“. Pokud máte své neonacisty rádi, nechte si je. A mějte na paměti, jak si Rusové zvykli vypořádat se s útočníky: vyženou je mrazem.

3. Uvalte na Rusko ekonomické a finanční sankce. S hrůzou v očích sledujte, jak vaši vývozci přicházejí o zisky a ruská odvetná akce zablokuje vývoz zemědělských produktů. Pamatujte, že je to země, která prožila dlouhý řetězec útoků a tradičně se spoléhá na nepřátelské státy, které financují ruskou obranu proti samotným nepřátelům. Pokud tak neučiní, sáhnou k jiným způsobům, jako třeba ke zmíněné zimě. „Žádný plyn pro státy NATO“ zní jako chytlavý slogan. Doufejte a modlete se, aby se v Moskvě nezalíbil.

4. Zaútočte na jejich národní menu, která ztratí čásť své hodnoty, a totéž udělejte s cenami ropy. Představte si, jak se ruští úředníci smějí celou cestu do centrální banky, když nižší kurz rublu znamená naplnění státního rozpočtu navzdory nižší ceně ropy. Sledujte s hrůzou, jak vaši exportéři krachují, protože se už nedokážou prosadit na ruském trhu. Mějte na paměti, že Rusko nemá státní dluh, který by stál za řeč, je řízeno se zanedbatelným rozpočtovým deficitem, má velké devizové rezervy a dostatek rezerv zlata. Vzpomeňte si na své banky, které ruským podnikům napůjčovaly stovky miliard dolarů, těm podnikům, kterým jste právě uvalením sankcí zamítli přístup ke svému bankovnímu systému. Doufejte a modlete se, aby Rusko nezmrazilo splácení dluhů na západním břehu, až přijdou další sankce, protože to by vaše banky vyhodilo do vzduchu.

5. Zděšeně sledujte, jak Rusko podepisuje dohody o vývozu zemního plynu, na nichž se podílejí všichni, kromě vás. Až se tak stane, zbude na vás dost plynu? Zdá se ale, že to už není ruská starost, protože jste je urazili, a protože jsou tací, jací jsou, vás poslali do pekla (nezapomeňte si s sebou vzít tu Halič). Teď budou obchodovat se státy, které jsou víc přátelské.

6. Zděšeně sledujte Rusko, jak aktivně hledá způsoby, jak se vymanit z obchodních vztahů s vámi, hledá dodavatele v jiných částech světa nebo organizuje výrobu, která nahradí dovoz.

A teď přichází překvapení, obecně podceňované, eufemisticky řečeno. Rusko právě nabídlo EU dohodu. V případě, že se odmítne podílet na Transatlantickém partnerství obchodu a investic (TTIP) s USA, může se připojit k Celní unii s Ruskem. Proč umrznout sám, když může umrznout Washington? Byla by to odškodnění za dosavadní útočné chování EU, které by Rusko přijalo. Je to nanejvýš velkorysá nabídka. A její přijetí by dokázalo mnohé: uznání faktu, že EU pro Rusko nepředstavuje žádnou vojenskou ani ekonomickou hrozbu; faktu, že evropské země jsou velmi roztomilé, malé a milé, vyrábějí chutné sýry a klobásky; pochopení faktu, že současná úroda národních politiků je neschopná, zavázaná Washingtonu a je třeba vyvinout velký tlak, aby se zjistilo, kde stojí skutečné zájmy jejich národů... Přijme EU takovou nabídku, nebo přijme Halič za nového člena a „umrzne“?

 

 

 

Dmytry Orlov je americký spisovatel a publicista ruského původu.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Neděle, 18 Leden 2015 21:23 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz