Ukrajina se noří do fašismu (a Západ to přehlíží)

Email Tisk PDF

Ukrajinský fašismus je běsnící realitou. Neochota Západu uznat fakta možná otevírá prostor pro genocidu.



 

 

 

Jak interpretovat nedávné pochody ukrajinských ultranacionalistů ve dvou hlavních ukrajinských městech, Charkově a Kyjevě? Pro člověka zvenku tyto pochody vypadaly jako nacistické bakchanálie, které měly zastrašit nejen místní obyvatele, ale i vládu. Účastníci pochodů požadovali přiznání statusu národních hrdinů pro členy Ukrajinské povstalecké armády (UPA), která za druhé světové války nechvalně proslula vyvražďováním tisíců Židů a Poláků. Od západních médií by ale člověk na ono slovo začínající na N čekal marně. BBC zdrženlivě píše, že „nacionalisté požadovali, aby poslanci schválili zákon uznávající nacionalistickou skupinu z druhé světové války, která odporovala sovětským silám“. UPA, organizace zodpovědná za tisíce vražd, je popsána jako „opozice vůči sovětským silám“. Přehnaná citlivost BBC je pro západní pohled na násilí na Ukrajině typická: pokud nějaká skupina stála proti zlu Stalinova bolševismu, její kolaborace s nacismem je ignorována. Je to zvýhodnění antikomunismu na úkor všeho ostatního a navíc to umožňuje médiím trvat na tom, že „na Ukrajině nejsou žádní nacisté, je to všechno jen výmysl kremelské propagandy“.

Západní média neváhají poukazovat na ruský nacionalismus nebo kritizovat ruské skryté i otevřené pokusy zasahovat do situace na Ukrajině, ale jakmile má dojít na popis ukrajinského chaosu, jsou překvapivě krotká. Jistě, přiznávají sílící problémy ukrajinského obratu k demokracii, včetně aktivit násilnických skupin či stran typu Pravého sektoru, které se chlubí nacistickými symboly a nabízejí bizarní a rasistické názory. Tyto informace bývají ale rychle zmírňovány tvrzeními o marginálním významu těchto sil. Tyto skupiny ale ve skutečnosti tvoří jen špičku ledovce, který může moderní Ukrajinu zničit. 

Podstata onoho ledovce je jednoduchá: Ukrajina rychle postupuje k utvoření moderní fašistické společnosti. Může se pokoušet maskovat coby proevropská liberální demokracie, jako země ochotná vzdorovat ruské kontrole nebo sovětskému dědictví, ale za těmito ukrajinskými píárovými pokusy a západními dávkami studené války se nabízí pohled na hrozivou realitu. Patří k ní převládající diskurz, který se soustředí na mýtus o heroické Ukrajině, již je třeba obnovit a její nepřátele porazit. Patří k ní i vnucení tohoto mýtu všemu obyvatelstvu Ukrajiny, což vyvrcholilo v sérii násilných akcí genocidního charakteru, ať už je řeč o masakru z 2. května v Oděse, nebo nekončící dělostřelecké palbě proti civilistům na východě země. Ve skrytu přitom zůstává poznání, že nedávná ukrajinská politika nese dobře poznatelné znaky řady fašistických režimů.

Současní historici fašismu (Emilio Gentile, Roger Griffin, George Mause, Stanley Payne a Robert Paxton) ustavili obecné rysy fašistického fenoménu. Pro tyto vědce fašismus nutně nepředstavuje jeho nacistickou variantu s antisemitismem, žlutými hvězdami a koncentračními tábory. Ze všeho nejvíc je to totiž kulturní fenomén, „kulturní revoluce v nacionalistickém tónu“ (Comparative Fascist Studies, Routledge, 2010), v jejímž důsledku se společnost vydává na cestu mýtů. „Posvěcuje pozemní entitu – národ“ (Ventile, Totalitarian Movements and Political Religions, 2004); nově se dívá na jeho minulost a utváří utopickou budoucnost, která je nedosažitelná jen proto, že jí v cestě stojí nějaká skupina. Cílí rovněž na nezkušenost a odcizenost mládeže, jíž poskytuje pocit sounáležitosti, směru a „destruktivních emocí proti halucinačnímu nepříteli“ (Griffin, Radical Right, 1999). Podle Payneho Historie fašismu 1914-1945 (Londýn, 1997) musí společnost pro nastoupení cesty k fašismu vykázat řadu kulturních, politických, sociálních, ekonomických a mezinárodních prvků. Většina z nich už se na Ukrajině projevila: ať už je řeč o dříve existujících silných nacionalistických proudech, srovnatelně novém státu, politickém systému, který se podobá liberální demokracii, ale existoval jen pro jednu generaci, ekonomické krizi, politicky neutrální armádě, fragmentovaném nebo polarizovaném stranickém systému, pocitu ponížení (ztráta Krymu) a otevřeně proklamované hrozbě ze strany levice (včetně samozvaných lidových republik na východě Ukrajiny).

Jinými slovy, prvotní kulturní, politické a sociální podmínky pro fašismus na Ukrajině už krystalizují. Obzvláště je třeba zdůraznit následující: politické vize, jimiž se řídí mladé násilnické organizace typu Pravého sektoru a které za své přejímá stále více Ukrajinců, se točí kolem mýtu silné sjednocené Ukrajiny žijící současně v minulosti i budoucnosti. Patří do něj oslava mytických hrdinů, jakými byli lídři UPA Stepan Bandera a Roman Šuškevyč, kteří dnes mají inspirovat Ukrajinu k její slavné budoucnosti, zatímco nepřítel, konkrétně dnes Rusko, je tím, kdo Ukrajincům brání v dosažení jejich mytického ráje. V posledních dvaceti letech se i školský systém na Ukrajině, včetně výuky dějepisu, této zjednodušené mytologii podřídil.

Občanská válka na východě země znásobená ztrátou Krymu ukrajinské utopické myšlení jen posiluje. Mýtický nepřítel (Rusko) ukázal své tesáky, a to si naléhavě žádá sjednocení sil tzv. „svidomých“, což je nový a důležitý ukrajinský pojem popisující davové, politicky uvědomělé nacionalisty. Právě tito lidé dnes tvoří páteř Pravého sektoru a dalších vojenských organizací typu dobrovolnické Národní gardy, které stojí za těmi nejhrůznějšími násilnostmi, k nimž na Ukrajině dochází. Tolerováni médii, politiky i armádou nenarážejí „svidomye“ takřka na žádný odpor, a co víc, nedávno se lídr Národní gardy Stepan Poltorak stal ministrem obrany, čímž se jen stvrdil fakt, že to ultranacionalisté kontrolují armádu a ne naopak.    

Současní ukrajinští ideologové si jsou vědomi toho, že Západ by otevřenou etnickou nenávist toleroval jen stěží, a tak násilí páchané na obyvatelstvu, které odmítá sdílet utopické vize, buď popírá, nebo – když není popření možné – snaží se co nejvíce mlžit. Kyjev přitom nalezl velmi účinnou strategii, v jejímž rámci svou rusofobii vydává za sovětofobii, což je skvělý tah, který mu okamžitě zajistil podporu Pobaltí a východní Evropy, stejně jako studenoválečníků na Západě. Netřeba dodávat, že takřka všechna fašistická hnutí ve 20. století vydávala své genocidní násilí za boj proti komunismu, bolševismu nebo sovětismu. Mainstreamová média, která s nadšením odhalují rudimenty neonacismu v Rusku, pak odmítají uznat ukrajinskou antisovětskou rétoriku za kamuflovanou verzi nacistického „židobolševismu“.

Takže zatímco ukrajinští radikálové navenek útočí na Leninovy sochy, Stalinovu politiku a levicové strany, vespod se skrývá nenávist ke všemu ruskému. Jak jinak vysvětlit zápal proti Leninovi nebo Stalinovi, které ve východní Evropě nebo Rusku dnes bere vážně málokdo? Přirovnávání Stalinovy brutální zemědělské politiky ke genocidě Ukrajinců těmto ideologům umožňuje šířit mýtus o Ukrajině coby oběti v rukou nenáviděného souseda. Přitom se dozvídáme třeba, že „Oleh Odnoroženko, zástupce velitele praporu Azov, ukrajinskou válku popisuje jako konflikt „lidí evropské identity, kteří bojují proti sovětskosti“. Už jen srovnávání tak nesourodých konceptů, jakými jsou „evropanství“ a „Sověty“, obratně naznačuje, že sovětské je neevropské a barbarské. Boj proti Sovětům se pak stává projektem spíš civilizačním než genocidním. Před pár dny poslankyně ukrajinského parlamentu Irina Farionová v projevu k uctění hrdinství UPA prohlásila, že „ideály ukrajinských nacionalistů, kteří se za druhé světové války postavili na odpor Moskvě, by měly být platné pro celou Ukrajinu… že každý, kdo na Ukrajině nemá ukrajinskou duši, by měl být popraven… a Moskva vymazána z povrchu, neboť je nespravitelnou černou dírou evropské bezpečnosti.“

Ze západních publikací a překladů veřejné mínění na Západě nemůže pochopit míru nenávisti, která ovládla ukrajinský politický diskurz, ať už v masových médiích, blozích, textech na Facebooku či videích na YouTube. Ruský disident Alexej Sachnin, kterého Putin nechal zatknout, očividně není žádný fanda „kremelské propagandy“, ale přesto byl šokován, co při své nedávné návštěvě Ukrajiny viděl. Přirovnal situaci k sudu prachu těsně před výbuchem. Nepřátelství, které z Ukrajiny vychází, je tak silné, že se šíří už i v zahraničí; jako příklad může posloužit útok na fotografickou výstavu v galerii v newyorské čtvrti Chelsea.

Legitimizace fašismu, jeho průnik do mainstreamu pod pláštíkem války proti stalinismu a sovětskému dědictví – to vše se stává hlavní ideologií Ukrajiny, což ve výsledku vede, jak podotýká ukrajinský novinář Dmytro Manuilskii, k „legitimizaci fašistického diskurzu“. Ve skutečnosti tato legitimizace započala už za prezidenta Viktora Juščenka, který se radikálně pokoušel vrátit do ukrajinské duše nacionalistické mýty. Tento kulturní posun se dočkal odsouzení nejpozději v roce 2008, kdy ukrajinští historici Georgij Krjučkov a Dmytro Tabačnik v Charkově vydali sbírku esejí nazvanou Fašismus na Ukrajině: Hrozba nebo realita.

Zda ukrajinský mytický nacionalismus vyústí v nějakou velkou genocidu, není jasné, ale sotva lze pochybovat o tom, že fašistický diskurz, který se v posledních dvaceti letech uchytil, se bude jen zhoršovat, poháněný upadající ekonomikou, zničeným průmyslem na východě a propadající se měnou. A co víc, ukrajinská vláda je očividně nefunkční; obyčejní lidé požadují krev, v parlamentu dochází ke rvačkám, před ním dochází ke rvačkám, lynčující davy napadají politiky a bijí je. Ministr vnitra Arsen Avakov vyzval lid prostřednictvím Facebooku, aby s lynči přestal, protože to může poškodit reputaci Ukrajiny „v Evropě a dokonce i v Americe“. A někteří jeho čtenáři mu na to odpověděli, že pokud bude ministerstvo vnitra dál s „proruskou“ stranou jednat neefektivně, nezbývá jim než se uchylovat k násilí.

Avakov si přitom s americkou reakcí na bezpráví na Ukrajině nemusí dělat starosti. Okouzleni obratným ukrajinským píárem, který nenávist prodává v politických termínech, se američtí politici raději soustředí na Rusko a potřebu ho vyzvat na souboj. A tak bez ohledu na stále větší počet zpráv o sílícím etnickém napětí, bez ohledu na důkazy o znepokojivém vzestupu nacismu (viz třeba články Aleka Luhna, Maxe Blumenthala nebo Stephena Cohena) Bílý dům odmítá svou politiku měnit. V nedávném projevu na Harvardově univerzitě viceprezident Joe Biden trval na už důvěrně známém narativu, podle něhož události na Ukrajině souvisejí s americkou potřebou postavit se Rusku, při současném přehlížení ukrajinské reality. Pro Bidenovo vidění světa je jediným cílem usankcionovat Rusko k poslušnosti: „Znovu, bylo to pod americkým vedením a za důrazu prezidenta Spojených států, často s donucením Evropy, aby povstala a zasadila ekonomické údery ke způsobení ztrát. A výsledkem je… že se ruská ekonomika ocitá na pokraji recese… Putin si musí vybrat. Tyto asymetrické kroky proti jiné zemi nemohou být tolerovány.“ Zkrátka, Ukrajina ať se propadne, dokud budeme s to držet Rusko na uzdě.

Biden přitom předvádí vcelku konzistentní schéma americké zahraniční politiky, jíž je fixace na historického rivala bez ohledu na dopady současného chaosu. Stačí například vzpomenout Kambodžu. Když se vietnamská armáda rozhodla skoncovat s násilím Rudých Khmerů a podnikla invazi, USA Vietnam odsuzovaly a dál režim Rudých Khmerů podporovaly. Slovy historika Pierra Ryckmanse, který psal pod pseudonymem Simon Leys: „Po pádu Saigonu v roce 1975 Kissinger vyzval ministra zahraničí Thajska, aby Pol Potovi předal přátelské pozdravy od amerického lidu, přičemž dodal: ´Jistě, ti lidé jsou vraždící zločinci, ale to by naše dobré vztahy nemělo narušovat.´ Administrativa Jimmyho Cartera – pod vlivem Brzezinského a bez ohledu na rétoriku, která zdůrazňovala prezidentův zájem o lidská práva - držela přesně tutéž linii.“

Takový popis myopické americké politiky zadržování imaginárního nepřítele při současném přehlížení rozvíjející se genocidy se podle všeho dá vztáhnout i na popis ukrajinské krize. Máme tu nepravděpodobnou alianci vytvořenou k zadržení imaginární ruské hrozby; máme tu amerického prezidenta, jemuž „rétorický důraz na lidská práva“ stejně jako Carterovi vynesl Nobelovu cenu za mír, byť táž lidská práva odmítá, aby následoval slova všudypřítomného Brzezinského a dalších ideologů.

Jistě, historické analogie těžko cokoli prokazují, a tak zbývá naděje, že se Ukrajina ke genocidním rekordům z Kambodže nedostane. Přesto je ale jasné, že Ukrajina stále více vypadá jako země připravená pohltit sebe samu, zatímco západní roztleskávači budou svět dál poučovat o nutnosti zadržet Rusko a ignorovat přitom ebolu fašismu, který infikoval Ukrajinu skrz naskrz.

 

 

Autor je profesor slovanských jazyků na Brown University.

Převzato z Russia Insider

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 22 Říjen 2014 13:24 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz