Kurdy v Německu sledují tisíce agentů turecké tajné služby


Kurdové na svém výročním shromáždění zveřejnili informaci, že v SRN působí více než šest tisíc agentů turecké tajné služby, kteří se zabývají špionáží proti německým občanům. A z vládních míst se ozývá hrobové ticho. Ve srovnání s českým honem na ruské agenty, kterých je prý několik set, paradoxní jev.

Oslava kurdského Nového roku na slavnostní recepci v berlínské budově zastupitelství spolkové země Severní Porýní-Vestfálsko. Foto: Sedat Mehder

 

Kolem 21. března, kdy podle evropského kalendáře začíná jaro, slaví Kurdové na celém světě svůj Nový rok – Newroz. Tradičně v horách, kde zapalují ohně na paměť mýtického kováře Kawy, který vysvobodil svůj lid z otroctví zlého tyrana. Tančí za doprovodu bubnů, klarinetů a dalších hudebních nástrojů. Ženy a muži tančí společně, ať se jedná o Kurdy muslimské, alevitské, křesťanské či jiné. Tančí a zpívají dlouhé hodiny, často až do rána.

Rejdiště „spojeneckých“ špionů

Mnoho Kurdů ale žije v exilu – a do hor Kurdistánu mají daleko. Mnozí do své vlasti ani nesmí. Zejména pokud je to Turecko nebo Írán. Ti pak pořádají shromáždění ve městech, kde žijí. V Německu to bylo tohoto roku ve Frankfurtu – zúčastnily se desetitisíce lidí. Kurdové se tradičně sdružují do komunit – obcí. Jedna z největších – Kurdská německá obec, která má ve svých řadách i mnoho politiků na různých úrovních, měla slavnostní recepci v berlínské budově zastupitelství spolkové země Severní Porýní – Vestfálsko.

K této recepci jsem byla pozvána i já, díky své práci a článkům, ve kterých se zabývám současnou situací Kurdů v původní vlasti i v exilu. O pozornosti, které se této komunitě v Německu dostává, svědčila řada významných hostů – od reprezentantů hostitelské země, tedy Porýní -Vestfálska, přes státního tajemníka braniborské vlády až po poslance Bundestagu. Krásný a vřelý projev měl tradičně bývalý starosta Hannoveru a člen poradního sboru KGD Herbert Schmalstieg (SPD). Přítomni byli i američtí a izraelští diplomaté.

Předseda Kurdské německé obce Ali Ertan Toprak ve svém projevu uvedl: „Německo je pro nás především zemí svobody. Sem jsem přišli, abychom mohli žít svobodně. Bohužel musíme se dívat, jak naše hostitelská země jen přihlíží tomu, co se děje v naší původní vlasti.“

Kurdové dobře cítí, že svoboda je ohrožena už i v Německu. To, před čím utekli, se k nim znovu blíží. Je to nejen šest tisíc agentů turecké tajné služby MIT, kteří podle nich v Německu působí a sledují všechny „nepřátele“ tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana. Sledují sociální sítě a mobilní telefony kohokoli. Hlásí chybující do Ankary a ti, jak otevřeně vyhlašuje turecký ministr vnitr Soylu, mohou být při návštěvě Turecka kdykoli zatčeni jako zrádci a teroristi.

Stejně jako za účast na protitureckých demonstracích, které se v Německu konaly loni, kdy turecká armáda vtrhla do Sýrie, do kantonu Afrín, obývaného převážně Kurdy. Jako záminku si Erdogan vzal ochranu hranic, což po něm opakovaly hlavy mnoha evropských států. Další demonstrace se pořádaly v zimě, kdy po telefonátu s americkým prezidentem Trumpem dostal Erdogan slib, že američtí vojáci se stáhnou ze Sýrie. A zveřejnil plán zaútočit na zbytek území, které v severní Sýrii spravuje kurdská samospráva.

Na hraně další války

Bylo by to opakování okupace a vraždění v Afrínu, jen v mnohem větším měřítku. Naštěstí i pod vlivem veřejného mínění musel Trump svůj názor změnit. V severní Sýrii je křehký mír – právě oficiálně, teď už skutečně – skončila válka proti tzv. Islámskému státu (ISIL). Poslední vesnice a pevnost Baghúz, kde se skrývalo neuvěřitelné množství džihádistů a jejich rodin, padla minulý týden.

Největší podíl na tom nepopiratelně mají jednotky Syrských demokratických sil (SDF), jejichž převážný počet tvoří kurské milice YPG/YPJ po jejichž boku bojují i Arabové a křesťanské milice. Na hranicích jsou však od zimy shromážděny jednotky především protureckých milic, různé odnože umírněných i neumírněných džihádistů, kteří jen čekají na pokyn vtrhnout do Rojavy a začít ji etnicky čistit, stejně jako to udělali v Afrínu.

Zatím mají stopku danou i tím, že ani Američané, ani Rusové útoku zelenou nedali. Na jihu Sýrie se zkonsolidovaly síly věrné syrskému prezidentovi Bašáru Asadovi, který se už dal slyšet, že žádná autonomie pro Kurdy nepřipadá v úvahu.

Mnoho řečníků o Afrínu na recepci hovořilo. Jako o obrovské ostudě celého západního světa, který tam prohrál svůj morální kredit mlčením a dokonce podporou turecké armády. Německo se velmi neslavně vrylo do obrazu ustupujících Kurdů a lidí na útěku svými tanky Leopard, které dobývaly město za městem a vesnici za vesnicí.

Spolu s leteckými údery, které Rusové Erdoganovi velkoryse dovolili. Bez leteckých útoků by Afrín nedobyl tak rychle, ba možná by ho nedobyl vůbec. Tento kanton, který byl po dobu syrské války útočištěm mnoha uprchlíků, je totiž obklopen horami, které, jak říká kurdské úsloví, jsou jejich jedinými přáteli.

Tohle by nikomu mimo NATO neprošlo

Všichni řečníci se také shodli na tom, že kterýkoli stát, který není členem NATO, by za podobné jednání a porušování mezinárodního práva už byl dávno pranýřován a neskončilo by to „jen“ sankcemi. Ale Erdogan také neustále beztrestně vyhrožuje Řecku a získává nesporný vliv na Balkáně, kde rostou mešity jak houby po dešti. Dokonce i pravoslavné Srbsko je ve sféře jeho vlivu natolik, že vydává požadované osoby, takto politické vězně, často opět Kurdy, do Turecka. Na recepci jsem mluvila s mužem, který utekl doslova na poslední chvíli. Nemluvě o únosech politických protivníků z území Albánie a Kosova.

Turečtí agenti ale nejen že hlásí osoby podezřelé z „terorismu“, k čemuž v podstatě stačí, že dotyčný je Kurd, ale zřejmě je na německém území dost i těch, kteří podle Erdoganova soukromého blacklistu vyhrožují různým lidem likvidací. Samozřejmě nejen Kurdům, ale všem kritikům tureckého režimu.

Mnozí tak musí chodit s ochrankou, jako například poslanec tureckého původu Cem Özdemir. Jak je možné, ptal se Herbert Schmalstieg, že v Německu je lidem vyhrožováno smrtí? Jak je možné, že Turecko je stále v NATO? Jak je možné, že Německo mu stále dodává zbraně? To se ptali politici, kteří nejsou ve vrchních patrech politiky.

Jakmile přišli ke slovu poslanci, žádnou jasnou řeč jsme neslyšeli. Snad jen pokus podat trestní oznámení na ty, kteří vyhrožují. Žádné přímé sliby, kromě poslankyně za Zelené, nepadly. Rozhodně ne od poslanců vládní koalice. Vždyť německá vláda je tak pozorná vůči svému partneru v NATO, že ministr zahraničí Heiko Maas v tweetu, kde oslavoval konec Islámského státu, vůbec nezmínil kurdské bojovníky!

Dvojí metr

Německo také přistoupilo na požadavek Turecka a zakázalo i na svém území viditelné odznaky Kurdské strany pracujících (PKK), a v Bavorsku dokonce trestně stíhá i za vyvěšování a sdílení vlajek Lidových ochranných jednotek YPG/YPJ, které měly lví podíl na porážce ISIL. Naproti tomu turečtí nacionalisté, Šedí vlci, se v Německu prohánějí bez problémů a zdraví se vesele zakázaným Vlčím pozdravem.

Se zakladatelem PKK Abullahem Öcalanem mají Kurdové problémy i mezi sebou. Na jedné straně jsou stoupenci tradičního uspořádání kurdské společnosti, kteří podporují stát Kurdistán, jenž byl po referendu vyhlášen částečným odtržením od Iráku. Na druhé straně jsou stoupenci konfederace v rámci původních čtyř zemí, kterou razil Öcalan, doživotně uvězněný v izolaci na ostrově Imrali.

Za ukončení této izolace drží hladovku nejen poslankyně Leyla Güven v Turecku, ale sedm tisíc dalších politických vězňů v Turecku a další v Evropě. Öcalan je horký brambor Kurdů – pro jedny, především mladší a radikálnější, je vzorem, pro druhé zrádcem ideje Velkého Kurdistánu.

Ozbrojené složky PKK spolu s YPG a americkou leteckou podporou ale pomohly v roce 2014 z obklíčení Jezídům, odsouzeným k pomalé smrti v horách severního Iráku. Těm, které příslušníci ISIL rovnou coby nevěřící nepovraždili nebo neodvlekli do otroctví. Státní sekretář braniborské vlády Andreas Büttner, který v Iráku u Jezídů byl a domluvil přesídlení asi stovky těžce traumatizovaných žen a dětí do spolkové země Braniborsko, kde dostanou náležitou péči, řekl, že když slyšel, kdo Jezídy tehdy zachránil, nemůže uvěřit tomu, co všechno je v Německu zakázané.

I zpěvák, který zpíval u slavnostního ohně Newrozu, i spisovatel Munzur Cen, který obdržel cenu za své dílo, psané v jednom z kurdských dialektů, žijí v Německu v exilu. Snad není nikoho významnějšího z kurdských umělců, kdo by neměl s tureckým režimem problémy. Vždyť i mému příteli, režiséru Kazimu Özovi, hrozí 15 let vězení.

Migrantský rasismus

Nejen Turecko ale ohrožuje většinou sekulární Kurdy. Kdysi vyznávali v Kurdistánu řadu náboženství, včetně pra-náboženství ohně, které stále vyznávají Jezídi. Kurdové byli zoroastriáni, křesťané, našlo zde útočiště spousta Židů. Pokud jsou muslimové, jsou často vlažní ve víře, asi stejně jako to máme my s katolictvím.

V šíitském Íránu jsou sunnitští Kurdové předmětem útlaku náboženského i národnostního, což většinou vede k tomu, že svou sunnitskou víru berou vážněji. Mnoho Kurdů, stoupenců levicových stran, jsou v podstatě ateisté. Ale i „sekulární muslimové“, nejen Kurdové, vnímají citlivě tlak ze strany konzervativních muslimských náboženských obcí na dodržování nejrůznějších předpisů, které často ani v koránu nejsou – zejména zahalování hlav žen a děvčátek, ale i indoktrinaci dětí ve školách a mešitách.

Skutečnost, kterou si německá společnost zakázala vnímat, oni vidí a bijí na poplach, což zase vede k výhrůžkám a pokusům o zastrašování. Oba moji přátelé, kteří jsou ve vedení Kurdské německé obce, čelí z tohoto důvodu častým hrozbám a své rodiny drží v přísné anonymitě. Mluví otevřeně o rasismu, který vychází z migrantské komunity, o sílícím antisemitismu a pozvolna dosahují toho, že jim je věnována pozornost.

Pokud je ještě čas. Smyčka náboženské a ideologické nesnášenlivosti se totiž stahuje nejen kolem nich, i na území, které jim poskytlo azyl. Ale i kolem nás všech, pokud neprolomíme tabu, že všichni migranti jsou uprchlíci před válkou. Obzvláště nyní, kdy už i německé úřady přiznávají, že mezi nimi je neznámý počet bojovníků IS.

Bylo to na slavnostní recepci cítit přímo hmatatelně. Obava, že už zase bude čas na útěk – ale kam vlastně?

Všestranný spojenec – od NATO po ISIL

Znovu jsem si přečetla dva roky starý článek na webu Welt.de Erdogan varuje EU – brzy nebude žádný Evropan na ulici v bezpečí. Prý pokud nezačneme dodržovat lidská práva a demokracii. Dnes je bohužel opět aktuální. Po atentátu v novozélandském Christchurchi Erdogan navazuje plynule na tyto výhrůžky a otevřeně štve proti Západu.

Videa z masakru pouští na svých předvolebních shromážděních – tedy své strany AKP. Před komunálními volbami, které se budou konat v neděli 31. března. Je s podivem, že z opozice má ještě kdo kandidovat – pozavíral totiž doslova stovky politiků a aktivistů opoziční prokurdské strany HDP. Včetně v loňských parlamentních volbách čerstvě zvolených poslanců.

Bratr vězněného předsedy této strany Suleyman Demirtas byl vzácným hostem na recepci KGD. Asi ještě někdo kandiduje, protože Erdogan vyhrožuje, že tam, kde nevyhraje AKP, dosadí nucenou správu. Jako to už udělal ve stovkách měst a vesnic severního tureckého Kurdistánu – zvolené starosty a starostky většinou rovnou zavřel. A tento diktátor, který pomocí zastrašování a věznění „vyhrál“ loni prezidentské volby, vyhrožuje Evropě, že musí dodržovat lidská práva muslimů a Turků – jinak běda nám!

Jenže, proč by nevyhrožoval, když mu všechno projde. Kdysi mimochodem měl pro Angelu Merkelovou plno nacistických přirovnání, ale pak se usmířili, hojně obchodovali nejen se zbraněmi a Erdogan byl loni v Berlíně přijat se všemi poctami.

Na kurdské slavnosti v Berlíně všichni řečníci končili nebo začínali svou řeč zvoláním – Newroz – Piroz be! Přání všecho nejlepšího, neboť naděje na zlepšení situace je vždycky. Jen slovy to však nepůjde – i když i to je znatelný pokrok. Třeba když někdo zmíní, že Turecko je faktický spojenec ISIL.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

plakat

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB