Lidičtí hrdinové Zdeňka Mahlera


Zdenek_Mahler_2Zdeněk Mahler (81) je v nejednom ohledu obdivuhodný muž. Mimo jiné i v tom, že si přes padesát let píše deník - aktuální svazek má pořadové číslo 103. S deníkovými zápisky začal ale už jako školák - v pražských Vysočanech, kam se rodina batelovského kováře přestěhovala z Vysočiny ve třicátých letech. Prvním jeho delším textem byly prý dojmy z amerického bombardování jeho domovské průmyslové čtvrti v březnu 1945. V jednom z protektorátních kalendáříků má i záznam o atentátu na říšského protektora a pak i o lidické tragédii. Vybavuje si, že se tehdy vyrojily různé fámy ohledně dalšího nacistického řádění: „Říkalo se třeba, že budou za trest vyhlazeny i celé Kobylisy, kde k atentátu došlo. Jenže to byl nesmysl, protože tam už žilo mnoho Němců, kteří arizovali židovský majetek..."

V červenci se podle vašeho scénáře začal natáčet film Lidice

Kolem toho tématu jsem se motal už dávno, před nějakými padesáti lety. To jsme s Milošem Formanem ještě oba bydleli na Kampě a uvažovali jsme o tom, jak by se dalo filmově uchopit. V rámci předběžných studií jsem začal objíždět obce kolem Lidic a sbírat poznatky, abych se pak na místě už ptal zasvěceně. Novým Lidicím tehdy vládla jistá soudružka Leflerová, mimo jiné členka ÚV KSČ. Když se dozvěděla, že tam slídím, tak mi vzkázala, že mě varuje. Zřejmě tušila, že přijdu i na věci, které byly mimo oficiální obraz.

Dosavadní geneze lidické apokalypsy byla spojena s tím, že existoval proutník, který chtěl dobýt jednu dívku, a tak se vydával za významného ilegalistu, což tedy zabralo. A potom v dopise, kterým se vylhával z onoho vztahu, který poslal své milé po atentátu na Heydricha a který se dostal do rukou gestapa, napsal něco, co se stalo spouštěcím mechanismem pro útok na Lidice. Ale já jsem narazil na spoustu dalších detailů. Jako třeba, že mezi popravenými byl člověk, který se do Lidic nastěhoval den předtím, když nastoupil jako čeledín v jednom tamním statku: Jmenoval se Vasil Generalov a byl to Rusín. Nebo že mezi oběťmi byl i Němec, zaměstnanec německé redakce ČTK, který žil v Lidicích.

A zjistil jsem i to, že žije lidický občan, o kterém se nemá vědět. To byl František Saidl. Když jsem uslyšel, že on v afektu, ve rvačce, vlastně nechtě, zabil svého syna, tak mě napadlo, že se mi otevírá neobvyklý úhel pohledu na celou událost. Byl tu člověk, který tím, že zabil, vyhnul se smrti - a o celém neštěstí se dokonce do svého propuštění ani nedozvěděl.

To bylo možné?

Byl zavřený na Pankráci a spoluvězni mu to neřekli. On při tom přišel o další dva syny, o ženu, o domov, o kamarády... A když ho na Vánoce 1942 pustili na svobodu, tak se vracel do Lidic rozhořčený, že s ním rodina i přátelé přerušili styk. Vracel se vlastně s úmyslem jenom „prásknout dveřmi". V Makotřasech se zastavil v hospodě, dal si panáka a pak se vydal švestkovou alejí k Lidicím... Trochu ho udivilo, že cesta není projetá ani prošlapaná, ale pořád nic netušil. A když přešel úbočí, tak najednou zjistil, že dole není vesnice, ale jen zasněžená pláň... Z té roviny trčelo jen několik stromů. Mezi nimi i ořech z cípu jeho zahrady, který Saidl poznal. Nechápal stále, co se stalo, ale odkrokoval si od toho ořechu vzdálenost - jak si pamatoval, kde měl být jeho dům - a vyhrabal práh... Pak se po paměti, po čtyřech prohrabal do kuchyně a našel tam prošlápnutý cedník... To byl jeho Štědrý večer.

V naprostém zmatku se rozběhl do blízkého Buštěhradu, za vesnickým doktorem Jeřábkem, od kterého teprve vyslechl, co se událo. Ještě téže noci dorazil do Kladna, na gestapo a dožadoval se přijetí u velitele. I když gestapákům takříkajíc rušil vánoční pohodu, Wiesmann ho přijal. Dokonce mu prý nabídl sklenku šampusu a nějaký zákusek, a ptal se, o co jde. Já jsem z Lidic, řekl Saidl. Jak to? No, já jsem zabil syna, a tak jsem přežil. A co jako ode mne chcete? No, když jste zastřelili všechny chlapy, tak já teď přece nemůžu... Ale pod jakou záminkou bych já vás teď střílel? A Saidl mu povídá: Tak třeba proto, že souhlasím s atentátem na Heydricha... Ale to už není trestné, opáčil Wiesmann a napsal mu přihlašovací lístek: Bydliště vy už si najdete. A vyhodil ho, zlomeného, do božíhodového rána. Muže, který si přišel říct o smrt.

Líčíte to tak podrobně a sugestivně, že vám to musel vyprávět sám Saidl...

Ano, začátkem šedesátých let jsem se s ním sešel. Ve Stehelčevsi, nedaleko od Lidic, kde si našel družku a práci v pivovaru. Zemřel o několik let později, když šlapal na kole do práce, v kopci dostal infarkt. Ohledával ho doktor Jeřábek, tak jako o čtvrt století dřív jeho zabitého syna...

V archivu na Pankráci se mi podařilo získat spis Saidlova případu. Takže jsem to měl před setkáním naštudované. Zajímavé je třeba už datování  - to rodinné neštěstí se odehrálo na Vánoce 1938, nedlouho po Mnichovu. A proces se konal v březnu 1939. Když byl vynášen rozsudek, akorát přijeli. Dostal čtyři roky. Za „zabití prosté", paragraf 4.

Při studiu spisu jsem zjistil také to, že Saidlovi někdo, snad spoluvězni, poradil, že po dvou třetinách trestu, když má bezúhonné chování - a to on měl, mimochodem, dělal v pankrácké tiskárně - tak může požádat o prominutí zbytku. On tu žádost, pochopitelně německy sepsanou, podal. Überwachungsamt, který žádost posuzoval, ovšem dospěl k závěru, že krátkost dosavadního trestu nezaručuje nápravu odsouzeného. Svůj verdikt, kterým vlastně zachránil Seidlovi život, poslal ten úřad na adresu obecního úřadu v Lidicích.

V Lidicích byla nějaká Maštalířová, která chodila pro poštu na Buštěhrad. S brašnou, v níž nosila i peníze a další posílané věci. A s tou brašnou - a s tím úředním rozhodnutím ve věci Saidlovy žádosti - se vrátila zrovna do obklíčených Lidic. A když pak byly ženy shromažďovány ve škole a při vstupu musely do koše odkládat své cennosti, tak ta Maštalířová odmítla vydat obsah brašny s tím, že to nejsou její peníze. Němci nad tím z nějakého, dost nepochopitelného důvodu mávli rukou, takže ona s tou brašnou dojela až do Ravensbrűcku. A když si pak lidické ženy na baráku číslo 11 četly ty nedoručené dopisy, dozvěděly se mimo jiné, že Saidlovi byla zamítnuta žádost o milost: Dobře mu tak, bestii!

Některé lidické ženy proti němu při procesu v devětatřicátém svědčily. Saidlova žena, Anežka, byla chromá, revmaticky nehybná. A on si občas našel nějakou ženskou... Když soudce vyhlásil rozsudek, tak Saidl se v soudní síni obrátil k těm svědkyním, sousedkám, a zařval na ně: Počkejte, vy mrchy, s vámi si to ještě vyřídím! Když se pak některé lidické ženy vrátily z koncentráky, tak si i tohle pamatovaly...

O Šímovi, jak jste hlavní postavu ve scénáři nazval, lze mluvit jako o hrdinovi filmu. Ale kam byste zařadil Saidla?

On je slitinou viníka, oběti - a možná, v jistém smyslu, i hrdiny.

Samozřejmě, že se dostal do maléru svou vinou. Ale nejen svou. Osudného večera se vrátil ze šichty domů a položil na stůl stovku. Anežka, jeho žena, to komentovala slovy: Zas nechal všechno u tý kurvy... A Saidl opáčil: Co je k večeři? Žena odsekla: Běž si za ní. A Eda, syn, který u toho byl a stál při mámě, si něco přisadil. Otec sáhl na plotnu - studená - a opakoval: Ptal jsem se na večeři - co dostanu k jídlu?! Vtom Eda vyskočil, popadl jednu z matčiných holí a o tátu ji přerazil... Otec vzkypěl a sáhl po noži, který ležel na stole. Syn, valcíř po tátovi, se na něj vrhl a zezadu ho rukama obemkl. Otec, vzteky už bez sebe, se ale dokázal nožem ohnat. Bodl třikrát, dozadu, naslepo. Jedna rána zasáhla srdce... Z vedlejší místnosti na to koukal druhý syn, Karel, student, na kterého byl táta Saidl velice pyšný. Otec se obořil na matku: To je tvoje vina, tys ho proti mně věčně štvala! A odešel na Buštěhrad, na četnickou stanici, kde se udal.

Zajímavé je, že jsem ve spise našel řadu fotografií z místa činu, ale fotografie vraha se nedochovala.

Jak na vás Saidl při setkání působil?

...Duše v kleci... Po válce si na něj lidi pořád ukazovali: To je ten vrah z Lidic! A on se kvůli tomu znovu a znovu rval.

Když ho Wiesmann na Vánoce 1942 vyhodil z kladenského gestapa, tak on, protože cítil výčitky, začal se pokoušet o nějaké sabotáže. Kopal třeba jámy pro telegrafní sloupy a přitom poškodil vedení. Gestapo šlo najisto a Wiesman mu řekl: Saidl, nechte toho, nebo vám nechám ten domek v Lidicích postavit!

Byl to nešťastník a vzbuzuje u mě i účast. Každý jsme něčím vinen a ty viny často přinášejí nepředvídatelné následky... On se dopustil zločinu - a odseděl si za něj trest. Ale vlastně byl odsouzen na doživotí; ten skutek ho do smrti pronásledoval. Navíc se z vězení vrátil do skutečnosti, ve které neměl existovat. Byl zaživa mrtvý. Po válce by se byl do Lidic rád vrátil, do čísla 56. Ale nesměl.

Můžeme za hrdiny považovat těch 199 zastřelených lidických mužů a 53 žen a 82 dětí zavražděných v koncentrácích, nebo šlo „jen" o oběti? A jak byste označil 143 lidických žen a 17 dětí, které okupaci přežily?

Ta vesnice byla svým způsobem unikátní; proletářská. Skládala se až na výjimky z rodin havířů a hutníků. Kladenských. Rudé Kladno... Gestapo mělo tuhle oblast vždycky pod větším dohledem. I proto se po atentátu pozornost Němců soustředila tímto směrem. Zdejší chlapi, i když s tou protiheydrichovskou akcí nebyli nijak spjati, věděli, kde stojí, kam patří...

Když jsem se pídil po lidických reáliích, doslechl jsem se třeba takovouhle podivuhodnou drobnost: ze šichty na Kladně se onoho červnového večera vracelo na kolech několik chlapů. To už byla vesnice obklíčená. Narazili na hlídku. A jeden, otec sedmi dětí, měl říct: Poslyšte, já tam mám rodinu. A voják mu říká: Dovnitř můžete, ale ven už ne. A on šel. A další, který jel s ním, předal svoje kolo kamarádovi, který mířil do jiné vesnice, se slovy: Já už ho nebudu potřebovat. A taky se vydal domů... To bylo půl jedenácté večer,  teprve za úsvitu budou stříleni... Já už to nebudu potřebovat... To znamená, že něco musel vědět, tušit. Přitom v Lidicích - na rozdíl třeba od Ležáků - tomu vraždění nepředcházela žádná akce gestapa.

Co se žen týče, uvědomme si, že to byly obyčejné venkovanky. A pokud se po válce vrátily domů, dostaly se do situace, která se musela vymykat jejich chápání a na kterou nemohly dosáhnout. Nebyly připraveny na „historickou roli" - nemohly být. Ale, jakkoli byly privilegované, cítily, že jsou příslušenstvím památníku, že se do jisté míry staly exponáty.

A pokud jde o děti... Četl jsem jejich dopisy z tábora v Chelmnu, kam byla většina z nich deportována a kde byl svrab, vši a hlavně hlad - psaly je svým vzdálenějším příbuzným, protože rodičům už nemohly... V těch psaníčkách jsou strašidelné věty: „Kdybyste mohli poslat aspoň nějaké kůrky, co dáváte králíkům..."  Třináctiletá Růženka vyprávěla - vymýšlela těm menším pohádky. Poslyšte jenom pár vět: „Byl jednou jeden král a ten měl hlad. A tak šel za kuchařem a řekl mu: Dvakrát! A dostal dvakrát."

V Chelmnu byl velitelem nějaký Krumey, Sudeťák ze Šumperka, který mluvil česky. Ten stále korespondoval s Berlínem, protože se jich chtěl zbavit. A nakonec dosáhl toho, že je mohl zlikvidovat. Zřejmě skončily ve zplynovacích autech. A ty, které přežily, protože byly shledány arizovatelnými a dány na výchovu do německých rodin, postihla taky tragédie, i když jiného druhu. Třeba jednu holčičku poslali na poněmčení na Helgoland, kde žila v bohaté šlechtické rodině na zámku, měla koně... - a nechtěla nazpátek...

Kdybych měl obyvatele Lidic charakterizovat dvěma slovy, tak to byli nevinní hrdinové.

A co ti dva lidičtí hrdinové, kteří odešli z republiky a bojovali v anglickém letectvu?

Horák a Stříbrný. Oba létali na bombardéru. Gestapo na ně přišlo až poté, co továrník Pála ve Slaném zachytil v podnikové poště zmiňovaný dopis nabaženého svůdníka-smyšleného odbojáře a předal ho veliteli četníků. Českých četníků. Ten předtím takové podněty Němcům nepředával, ale po atentátu se bál provokace, a tak se dopis dostal na gestapo. A to začalo pátrat a mimo jiné přišlo i na Horáka a Stříbrného... Ten četnický velitel, Vít se jmenoval, měl taky ošklivý osud - pak se asi do lecčeho namočil, ostatně při likvidaci Lidic měl na starosti dobytek a hospodářské stroje a nástroje. Po válce ho lidi zlynčovali, doslova ubili.

Ale k těm dvěma letcům - v Břevnově, kousek od nás žila nějaká paní Maříková, z Lidic, za svobodna Otomanská. Byla to dcera lidického řídicího učitele. A ta chodila s Horákem - a říkalo se pak, že Horák vlastně utekl z republiky kvůli ní, před ní. A ona se tady pak vdala za jednoho vdovce s dítětem, a druhé s ním měla... A osudného dne v Lidicích byla, s děckem. A když ji sebrali, tak řekla, že tam nebydlí, že je z Prahy, a oni ji pustili a ona to přežila. A po válce ji pak zmáčkli estébáci - jestli to ona Lidice neudala, z pomsty Horákovi!

Stříbrný s Horákem se dočkali konce války, vrátili se a měli pochopitelně taky nárok na domky v nových Lidicích... Ale vyštípaly je. Horák se vrátil do Anglie, dělal zkušebního pilota a při tom zahynul. Stříbrný se odstěhoval do Příbrami. Upil se tam.

O Horákovi mi obsáhle vyprávěla Anička Nešporová, jeho sestra, teprve nedávno umřela. I ona to po válce odnesla, že byla Horáková - vyčítaly jí, že kdyby bratr nebyl v Anglii, neštěstí mohlo jít jinudy.

A Saidlová? Přežila?

Nemohoucí Anežku odvezli na židli vlakem do Ravensbrűcku. Nejdřív žila s ostatními lidickými ženami a ty se ji snažily všemožně chránit, až se dostala do lazaretního baráku. Strava ale byla bídná i tam - sestávala většinou jen z vařeného tuřínu - a možná i díky té bídě se Anežce Saidlové rozpustily revmatické usazeniny v kloubech a ona se tam po letech postavila na nohy a šla. Do plynu.

Tohle všechno jste věděl už před půlstoletím - a nenapsal jste to?

Když jsme si o tom začali povídat s Formanem, tak jeho nejvíc zajímala ta linie záletníka, který dělá falešná ramena, a odnese to celá jedna vesnice. Tehdy ale Miloš ještě neměl status režiséra, takže se to odsouvalo. Jednu chvíli to vypadalo, že se scénáře ujmou Kadár s Klosem. Mimochodem, ještě před námi se o lidické téma zajímal Martin Frič. Ale tomu to rozmluvil Werich, který mu řekl: Hele, ty seš přece na komedie...

S Formanem jsme vycházeli z toho, že válečná tematika a hlavně romanticko-patetický způsob jejího podávání už je nesnesitelný. Miloš měl dokonce ideu úplně to obrátit a natočit z německého pohledu, jako instruktážní film, jak se likviduje vesnice... Ale to byly jen takové zárodečné nápady, zvadlo to, jak už jsem řekl, při prvním nadechnutí, když se ozvala ta lidická členka ÚV...

Tenkrát jsme se jednou sešli na večeři u Pepíka Škvoreckého a Zdeny - přišel tam taky Bohouš Hrabal se svou paní, Jan Zábrana... A já jim své lidické objevy vyprávěl. Zaujalo to jak Hrabala - věnuje tomu epizodu v Anglickém králi, ale udělal velice chytrou, hlubokou věc; oidipovsky to převrátil, že syn zabil otce - tak Škvoreckého; ten to má v Miráklu i Příběhu inženýra lidských duší. Byl jsem rád, že alespoň takhle se něco uplatnilo.

Já, abych to měl aspoň nějak pohromadě, jsem napsal televizní hru, která se jmenovala Jak to, že žijete? Ale ani ta nebyla přijata k realizaci.

Jak se doba posunovala, tak jsem se k tomu tématu mohl vrátit. A napsal jsem knížku Nokturno, která vyšla v roce 2000 - a dostala se k jedné anglické filmové produkci, jež mi nabídla smlouvu na scénář. A také se domluvili s Agnieszkou Hollandovou z Polska, že to bude režírovat. Prošli jsme spolu exteriéry v Lidicích a kolem - ty středočeské vesnice jsou pořád do jisté míry zanedbané, takže je můžete bez velkých úprav použít jako dobové reálie - a pak i scénář... Bylo to příjemné, rozuměli jsme si. Ona pochopila, proč jsem jako klíčovou zvolil postavu synovraha Saidla-Šímy - že tam je ukryté v podstatě antické drama nebo dokonce starozákonní podobenství o Jobovi. Jenže náhle se ta produkce sesypala... Peníze. Forman mi vyprávěl, že se mu takhle rozpadlo pod rukama šest nachystaných filmů...

Zůstal mi hotový scénář. Když jsem se dozvěděl, že v rámci Českého lva existuje i soutěž nerealizovaných scénářů, tak jsem tam Nokturno přihlásil - a vyhrál jsem. Hned v zákulisí Lucerny, kde se ta sláva odehrávala, projevil o látku zájem mladý produkční Adam Dvořák. Pak zavolal, že se pro to získal režisérku Alici Nellis. Ta, protože je zvyklá na autorské filmy, si pochopitelně začala scénář upravovat. Požádal jsem ji, abychom si na to ještě sedli spolu - a sepsali jsme verzi přijatelnou pro oba.

Jenže ona se mezitím pustila do natáčení filmu Mamas&Papas a vznikl přeryv. Když pak dotočila, dostal jsem od ní novou podobu scénáře - a řekl jsem jí i Dvořákovi, že by to chtělo ještě jednu verzi. Ale k tomu už nedošlo. Rozběhly se přípravy na natáčení, začalo obsazování rolí... A od té doby už o filmu vlastně nic nevím. Až jsem se dočetl, že Alice kvůli nemoci režírování vzdala.

S režisérem Nikolaevem, který nastoupil místo ní do rozjetého vlaku, jsem mluvil jen jednou, po telefonu. Chápu, že je ve velice složité situaci, a tak jsem si řekl, že se mu do toho nebudu plést - když mě budou potřebovat, tak mě zavolají.

A zavolali? Už jste se byl podívat „na place"? Pozvali vás na první natáčecí den?

Nepozvali. Ale mně to v jistém smyslu uvolnilo ruce - od té mé práce už uplynul nějaký čas a já už jsem někde jinde...

Přesto mi připadá dost zvláštní, že jste aspoň u slavnostního startu nebyl. Na rozdíl třeba od pana Schwarzenberga, který měl při té mediální slávě první klapku... Prý proto, že tak symbolicky navázal na svého strýce Františka, který byl v roce 1957 hlavním řečníkem na znovuodhalení památníku českých obětí v americkém městečku Lidice - klikaté jsou cesty osudu a „public relation"...

Ano, Karel Schwarzenberg, který se jednou nechal slyšet, že nebyly jen Lidice, ale taky  Postoloprty...

Zažil jsem řadu filmových realizací, kdy jsme s režisérem byli pohromadě i během natáčení, a třeba i při dokončovacích pracích... Ať to bylo s Evaldem Schormem nebo s Jiřím Krejčíkem, s Františkem Vláčilem... Na druhé straně jsem udělal zkušenost s tou anglickou produkční firmou - oni, když koupí scénář, tak ho považují za své absolutní vlastnictví, což je pro mě jako autora nepřijatelné. Ale pochopil jsem, že v takové konstelaci už mohu jen zdálky sledovat, jak ten vystřelený projektil letí... A už při natáčení rakouského televizního seriálu Dynastie Straussů, nedlouho po převratu, jsem zíral - tam najednou nastoupil jiný, americký režisér a rozjelo se to úplně jinak a jinam. Tehdy jsem si řekl, že se scénáři končím. Já vlastně film nenávidím...

Tedy vám nevadí, že nejste zván?

Ovšemže bych byl raději, kdybych to mohl aspoň trochu sledovat. Taky se stává, že vás při natáčení ještě něco podnětného napadne, co se dá do filmu zapracovat... Ale tady je možná lepší, že tam nejsem. A co si budeme povídat - já jsem starej! A nad některými věcmi si říkám, že už nemám právo a asi ani patřičnou optiku vnímání, abych to mohl nějak popostrčit. Na druhé straně se nemůžu zbavit pocitu, že ještě rozeznám, kdy je to horší a kdy lepší... Ale to je vše. Hlavně, aby to dopadlo dobře.

Premiéra má být za rok, v červnu. Těšíte se?

Podívejte se, tady jde o téma, které je podstatné a v jistém smyslu i prokleté, hodně dlouho čekalo na realizaci. Dá se přirovnat k tomu, co pro Poláky znamená Katyň, potažmo Wajdova Katyň... Teď je kolem toho samozřejmě virbl a já se jen trošku bojím, aby v důsledku té předběžné reklamy nebylo u lidí vyvoláno příliš velké očekávání, které může po premiéře splasknout. Moc bych si přál, aby ten film dopadl dobře - a také aby byl přijat ne jako vlastenecká povinnost, kdy lidi mají takříkajíc povinnost sledovat děj v pozoru.

Pro mě je to poslední film mého života. Protože, i kdyby mě někdo ještě chtěl a já bych ještě mohl, tak já už nechci. Dělám už něco jiného a vím, že musím pospíchat, času moc nezbývá.

Ještě horší je, že nám teď nezbývá místo, abychom se zabývali dalšími vašimi počiny - a dalšími českými hrdiny, kterým jste se věnoval...

Pokud to Literárkám, kterým fandím, udělá dobře - a to místo se najde, tak já si čas udělám.

Jako závdavek na ten příští hovor bych si dovolil ještě jednu aktuální otázku, v souvislosti s nedávným pohřbem Milana Paumera ze skupiny bratří Mašínů: Jsou Mašínové a spol. hrdinové?

Na to už jsem před lety odpovídal. Měl jsem na to jednu větu a musel jsem říct ano, nebo ne. Nemám důvod na své tehdejší odpovědi něco měnit. Řekl jsem ne a přidal otázku, parafrázi Dostojevského: Není-li bůh, je všechno dovoleno? Za komunistů nebyl - bylo proto vše dovoleno?

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB