Jindřich Štreit: Obyčejný život byl, je a bude


Umění fotografie se podobá hraní na housle. Musíte denně cvičit, abyste dosáhli virtuozity, a pokud svůj nástroj odložíte a vracíte se k němu jen někdy, ztrácí se jiskra. Je to jako trénink vrcholového sportovce, míní Jindřich Štreit (63), fotograf, který ohromil svět. Jeho snímky přitom nehýří složitostí, vypadají naprosto nenuceně, jakoby šel jen tak kolem a zmáčkl spoušť v ten pravý čas. Vypadá to jako náhoda. Ale není.

Můžu vás vyfotit?

Ale jistěže. Foťte!

A jak to mám udělat? Neměl bych vás nasvítit, jinak posadit? Nemám přinést stativ? Vyhovuje vám to pozadí? Nepůjdeme raději ven? Co mám proboha dělat?

Dělejte to, jak jen chcete. Jak to cítíte. Neexistuje recept. Musíte ho najít sám.

Aha. (Cvak.) Bylo to tak dobře?

Proč jste tak nervózní? Když se uklidníte, půjde vám to mnohem lépe.

Dobře, zkusím to. A jak to děláte vy? Fotil jste v nejrůznějších prostředích, v zemích postižených bídou a válkami, lidi závislé na drogách, těžce nemocné. Stát za objektivem v takové situaci je jistě mnohem složitější, než to mám já teď.

Předně musíte působit nenuceně. Vyvolat v lidech důvěru, navázat kontakt. Nesmíte být velký frajer, pan důležitý, co přišel fotit. To se snažím učit i své žáky. Přistupovat ke svému povolání s pokorou. Člověk, kterého fotografujete, musí být přirozený. Jinak to nemá cenu. Fotograf se musí stát součástí prostředí, splynout s ním. Nerušit svět. Jedině tak ho může zachytit. Vy jste v tom světě vetřelcem a musíte se mu přizpůsobit. Můžete z něj něco odnést, něco neviditelného. Ale nesmíte ten moment vyrušit, musíte mít respekt k realitě, ke konkrétní situaci.

Přesto chvíle, které zachycujete na svých snímcích, jsou často velmi vypjaté. Dostal jste se někdy do konfliktu?

Ne. Nikdy. Pokud zpozoruji nervozitu, špatné naladění, rychle se stáhnu. Odejdu a vrátím se jindy, až jsou lidé klidnější. Na svých cyklech pracuji obyčejně léta. Cyklus o drogách znamenal tři roky tvrdé práce. Není třeba spěchat, mít svůj záběr zrovna ten den. To téma musíte žít. Prodělávat ho. Je nutné plně se do něj ponořit, znát jeho nuance, být v daném prostředí a plně je vstřebat. Pokud jde o konflikty, snažím se jim předcházet. Neuznávám násilí, bytostně jej odmítám.

Jakou roli hraje při vaší práci štěstí?

Štěstí hraje velkou roli. Ale v tom smyslu, že člověk musí být připravený, když se nachomýtne kolem. Víte, já nemám rád jednoduché fotografie. Každý z mých snímků je tvrdě vydřený. Publikovaná verze má obyčejně dvě stě variant. Tím nechci říci, že stojím na jednom místě a mačkám pořád spoušť. Jak se říká, štěstí přeje připravenému. Pokud budete tvrdě pracovat, štěstí se k vám nakonec přitočí. Musíte ho stále pokoušet. Jednotlivý záběr znamená hodiny práce. Není to „jen" náhoda. Profesionální fotograf, který fotí hodně a pořád, musí umět se štěstím zacházet.

Kdy začal Jindřich Štreit fotografovat, a kdy se stal fotografem?

Fotografovat jsem začal v šedesátém čtvrtém roce, kdy jsem studoval pedagogickou fakultu. Byl jsem jako každý amatér, kterého to baví a teprve se hledá. Nikdy jsem neuvažoval o tom, že by mě to mohlo živit. Mnoho let jsem učil na malých vesnických školách. A tam jsem fotil. V osmdesátých letech jsem měl politické problémy, takže jsem přestal učit a pracoval na státním statku, ale ani to mi nebránilo v tvorbě. Zaznamenával jsem život na vesnici, trvalo to roky. Nesměl jsem sice vystavovat ani publikovat, ale pracoval jsem na svém věčném tématu venkovského života, i když jen sám pro sebe. K zlomu došlo po revoluci. V roce 1990 jsem byl studenty pozván, abych učil na pražské FAMU, kde jsem nakonec působil deset let, začal jsem učit v Opavě a také v Bratislavě.

Na tom státním statku jsem pracoval do roku 1990, poté jsem působil na okresním úřadě v Bruntále jako kulturní referent. Podařilo se nám organizovat výstavy, rozvíjet kulturní život v našem kraji. Teprve od roku 1994 se plně věnuji fotografování. Začal jsem cestovat a tvořit velké fotografické projekty.

V osmdesátých letech jste se dostal do křížku s mocí kvůli fotografiím vystaveným na tenisových kurtech v Praze na Štvanici. Nakonec jste za své snímky šel sedět na deset měsíců. Čím jste vlastně estébáky tak pobouřil, co jim na vaší tvorbě vadilo?

Tehdy vadilo tak nějak všechno. Všechno, co nebylo v linii vynuceného falešného optimismu. Tudíž vadila i prostá každodenní realita. Samozřejmě, že ani tehdy vás nemohli zavřít, když jste měl na fotce babku s bochníkem chleba, ale byl zákon o hanobení republiky a prezidenta. A právě na to mě dostali. Ty fotografie nebyly nijak manipulované, líčily normální život, fotil jsem venkovské schůze, cvičení civilní obrany. Na státním statku se dělala každého půl roku cvičení, zatemňovaly se kravíny, chystalo se na válku. Potíž je v tom, že v těch zasedacích místnostech všude visela podobizna hlavy státu. Prezident Husák se tak ocitl na mých fotografiích.

Co vám u výslechů řekli?

Vyčítali mi, že znevažuji hlavu státu, urážím moc, straším lidi válkou. Na těch fotografiích podle mého názoru nic takového nebylo. Nejvíce je popudil záběr, kde si dva lidé zkouší plynové masky.

Cítil jste se tehdy hrdinou?

Já jsem to ale vůbec nedělal z hrdinství, nebyla to klukovina, neuvážená věc. Ve skutečnosti jsem nevěděl, že dělám něco špatného. Prostě jsem fotil a netušil, že tím urážím prezidenta. O nic takového jsem nikdy neusiloval. Zobrazoval jsem život takový, jaký byl. Když přišli, bál jsem se. Nikoli o sebe. Ale o svou rodinu. Aby nevyhodili ženu z práce, aby mohla učit, aby dcera mohla studovat. To, že budu zavřený, mi tolik nevadilo. Byl jsem zvyklý na tvrdou fyzickou práci, takže tím mě vystrašit nemohli. Moje kauza byla ukázková, stal jsem se exemplárním příkladem. Po letech, když se bavím s kolegy, říkají mi, že tehdy se strašně báli, když viděli, co mě potkalo. Rychle pálili všechny negativy, kde byl Husák. Tajné policii se mým uvězněním podařilo vystrašit obrovské množství lidí. A o to jim šlo.

Když se vrátíme v čase zpět, nezdá se vám, že za reálného socialismu byly některé věci jednodušší? Umělci, kteří byli za trest v kotelně, měli spoustu času tvořit, házeli lopatou a měli čistou hlavu. Dnes musí utrácet svůj talent pro komerční projekty a ke skutečné tvorbě se dostanou až večer, unavení a smutní.

Zásadní rozdíl je v pocitu svobody. Dneska máte možnost volby. Tehdy to vypadalo úplně jinak a nebylo to tak romantické, jak si to představujete, právě proto, že tenkrát člověk nebyl svobodný. Nesměl jste publikovat, nemohl jste vystavovat. A bralo se to tak, že je to na doživotí. Nikdo nedoufal, že to kdy skončí. Z toho pramenila strašná deprese. Dnes, ať je to jakkoli špatné, se můžete rozhodnout, jestli budete topičem, nebo fotografem.

Nemyslíte ale, že se tehdy rodilo více zajímavých věcí? Dneska jakoby se někam ztrácely. Není to tak, že teprve bolest a utrpení dávají vzniknout kráse?

Tvořit pod tlakem je určitě jednodušší. Vzdor pomáhá zvláště mládí. Tehdy to bylo prostší v tom, že byl jasný nepřítel, nebylo nutné pochybovat. Dnes mají lidé spíše potíž proti komu se vymezit. Vedou se diskuse, zda omezení tvůrce nebo jakési protrpění vede k vyššímu procítění, hloubce. A já si myslím, že to tak je. Ale je to velmi individuální. Někdo může tvořit i bez bolesti.

Nevadí vám, že cesta za svobodou, jak se jmenuje jedna z vašich knih, se nám klikatí směrem, kam jsme nechtěli? Kvůli svobodě dnes umírá spousta lidí a ve jménu demokracie se šíří válka.

Nechci hodnotit politiku, protože je to složité téma. Jsem stále optimista, myslím, že cesta, kterou jsme se vydali, je dobrá. Můžu prezentovat vlastní zkušenost z Moldavska, kde jsem fotil při distribuci charitativní pomoci. Viděl jsem, že jsme schopni přispět v jedné z nejchudších částí Evropy. Můžeme, chceme, umíme. A neplyne z toho žádný profit. Je to snad poprvé, kdy jsem byl pyšný, že jsem Čech. Myslím, že vyspělost národa se pozná teprve ve chvíli, kdy je schopen pomoci chudšímu, rozdělit se.

Se svým aparátem jste procestoval svět. Vaše fotografie líčí nejčastěji obyčejného člověka, ať už dělníka, venkovana, dítě, starce. V čem se liší obyčejný člověk na Sibiři, v Brazílii nebo ve Francii?

Obyčejný život je stejný prakticky všude. Ať v Japonsku nebo v Rusku či ve Francii, ačkoli samotné země působí na první pohled jiným dojmem. Samozřejmě, jde o otázku ekonomickou - někde mají více, někde méně. Ale prostí venkované jsou si podobní. Obyčejný člověk tu byl, je a bude. Vždycky. To je to základní téma, které mě zajímá, které mě vždy lákalo. Víte, ty horní vrstvy se stále stylizují, chtějí být in, mění se. Ve skutečnosti je to strašná nuda. Zatímco obyčejný život je pořád fascinující. To je ten základ, který tvoří svět. To je to, co chci fotit.

Vaše snímky umí dát půvab i velmi ponurým scénám, kde by krásu nikdo nehledal - doupata narkomanů, umírající lidé. Jiní tvůrci se v takovýchto místech snaží šokovat vulgaritou a ošklivostí. Copak vy nevidíte zlo, nevěříte v ďábla?

Já jsem člověk, co věří spíše v to dobro. Dívám se na život z pozitivního hlediska. Ďábla si nevšímám. Možná je to naivní, ale snažím se hledat v lidech i v situacích to nejlepší. Jinak, já svět nevytvářím, jsem jen skromným svědkem jeho bytí, pozorovatelem, co se dívá kolem sebe. Dobro i zlo jsou v něm obsaženy, záleží, co si člověk vybere. Je to jen na něm.

Tři roky jste žil mezi narkomany, zkusil jste někdy drogy?

Nikdy.

Ale někteří tvůrci experimentovali s omamnými látkami, třeba Nostradamus, Gustav Meyrink. Vy neuznáváte tento „doping", třeba v jemnější formě konopí?

Prožil jsem s narkomany dost času a vytříbil jsem si názor. Tráva vypadá jako neškodná, ale není. Trávil jsem roky mezi jejími pěstiteli, kteří měli ke svým kytičkám romantický vztah, nikomu neubližovali. Ale nakonec to vždy dopadlo špatně. Všichni, co jsem viděl, přešli k tvrdým drogám. Taková je moje zkušenost.

Vy ani nepijete?

A nekouřím.

Jste napravený hříšník, nebo to tak bylo vždy?

Nedělal jsem to nikdy. Nedělali to ani mí rodiče, takže jsem na to zvyklý celý život. Hledám svoji energii jinde. Jsem pozorovatel a ten má mít čistou hlavu, držet odstup. Já dávám přednost pozitivním věcem. Jako člověk i jako dokumentarista.

Co soudíte o vymírání reportážní fotografie, hlavním zdroji profesionálního uplatnění v této profesi? Fotografové jsou dnes ohrožený druh, nahrazují je digitální databanky...

Bolí mě to. Dříve měly každé noviny, každý časopis svoji tvář, kterou jim dávali konkrétní živí lidé. Každý titul měl kmenového fotografa, který určoval směr. Znal jste osobitý styl těch lidí, těšil jste se, co přinesou nového. A těšil jste se, i když to zkazili, protože i v tom bylo něco lidského. To se čím dál více ztrácí. Agenturní fotky nemůžou takovýto vztah mezi čtenářem a konkrétním titulem zprostředkovat. Šéfredaktoři a vydavatelé si myslí, že obrazová část médií je něco méně než ta textová, že to lze ošidit. Je to smutné. A to je také důvod, proč naše média pokulhávají svojí úrovní za těmi světovými. Šetřit na fotografech je obecný trend. Redaktoři dostanou kompaktní digitální přístroj a mají si své téma vyfotit sami. Rozumíte tomu? Je to, jako kdyby cestující měli řídit autobus, aby se ušetřilo. Možná za čas i práci redaktorů nahradí databanky, kde si zadáte heslo, a vypadne vám článek.

Nechci strašit, ale takové agentury již existují. Možná, že za čas budou psát poezii stroje, jak praví Orwell. Řekněte ale, jak se staví člověk ze staré školy k éře digitální fotografie?

Digitalizace je něco fenomenálního. My si to ani neumíme představit, protože to prožíváme, neuvědomujeme si to. Ale je to, jako když Tesla a Edison dali světu umělé osvětlení a lidé přestali žít po většinu času ve tmě. Najednou se rozsvítilo. Toto je podobný posun civilizace. Počítače nám umožňují dělat věci, které jsme doposud nemohli. Je to obrovský skok. Zvláště internet, unikátní možnost komunikace mezi lidmi.

Pokud vím, stále fotíte na Leicu a kinofilm formátu 35 mm...

Jsem stále věrný klasické fotografii, ale přiznám se, že jsem již fotil digitálem. Poprvé mi ho půjčil primář onkologické kliniky v Olomouci, kde jsem dělal cyklus o rakovině prostaty. V současnosti připravuji knihu z Brazílie, která bude věnována českým krajanům v této zemi. Je to poprvé, co pracuji s barevnou a digitální fotografií. Nekoukejte tak. Pro mě je fotoaparát nebo počítač jen neživý stroj, výrobní prostředek, ale duši mu dává teprve člověk. A to je to důležité.

Počítačová retuš ale fotografii nadobro změnila, často vnucuje realitu, která nikdy neexistovala, zvláště v reklamní fotografii. Je to virtuální lež. Existuje nějaká etická hranice mezi fotografií a koláží?

Základem stále zůstává vstup konkrétní fotografie. Moderní technologie znamenají zásadní zlom v tom, že fotografie již není plně závislá na realitě. Ve své podstatě ale nejde o nic nového. Vzpomeňte si na snímek Klementa Gottwalda na Staroměstském náměstí, kde byl vyretušován Klementis. To je přece totéž. Nyní se jenom zlepšily technické možnosti. Obecně žádná etická norma neexistuje, respektive všechny padly. Tvůrce usvědčuje jeho dílo. Pokud je jeho umění kvalitní, nemusí být reálné, ale má tak být prezentováno. Jeden z mých studentů, Pavel Maria Smejkal, udělal cyklus Fatespaces, kde nejslavnější fotografie vyretušoval tak, že zbyla jen holá krajina. A to je umění. Prosté a jednoduché, ale ve svém výsledku fascinující.

V Berlíně došlo nedávno ke skandálu se snímky dětských fotografií Terezie Vlčkové a Míly Presslové, myslíte, že zde byla opravdu porušena profesionální etika?

Je to jakýsi symptom naší doby. Společnost reaguje na děti v současnosti velmi citlivě, protože je dětí tak strašně málo. Navíc jsou aktuální případy pedofilie. Vystavující galeristé se bojí, nechtějí být v této atmosféře popotahováni. V případě těchto snímků je to absurdní, hloupé a zbytečné. Zmíněné fotky znám a nic špatného na nich není. Jsou krásné.

Učíte na Institutu tvůrčí fotografie v Opavě. Tato škola se za dvacet let své existence stala pojmem nejen u nás, ale i v zahraničí. Co se tam stalo tak mimořádného?

Nic, dali jsme svým studentům volnost, nenutíme je tvořit podle překonaných schémat. Nelpíme na denním studiu, protože většina studentů i kantorů není z Opavy a všichni dojíždíme. Vytvořili jsme si rozumný způsob kombinovaného studia a průběžných seminářů. V republice je dohromady šest vysokých škol, které vyučují fotografii, a my jsme jediní, kdo nelpí výhradně na konceptuální tvorbě, snad s výjimkou zlínské školy, kde jsou zaměření na reklamní fotku. Děláme dokumentaristiku, krajinu, portrét, architekturu. Studenti si sami mohou vybrat.

Takže když přijdu a řeknu, že chci dělat pouze akty, tak budu fotit jen nahaté ženské?

Tak jednoduché to zase není. V první řadě se uchazeč musí dostat na školu, a to není tak prosté, protože počet zájemců mnohonásobně překračuje naše kapacity. A i když už tam jste, první tři roky musíte zvládnout povinné předměty - krajinu, dokument, reportáž, portrét, architekturu. Všechny odnože fotografie. Pak se můžete ve dvou posledních ročnících věnovat, čemu uznáte za vhodné.

Jak se vůbec stalo, že právě v Opavě vznikl takový projekt?

Samotná škola existovala už od sedmdesátých let, ale teprve v roce 1990 přechází pod Slezskou univerzitu a stává se vysokou školou. Hlavní zásluhu nese Vladimír Birkus, který je i dnes jejím ředitelem. Měli jsme nejprve bakalářské, potom magisterské studium a nyní i doktorandské. Školu se daří dobře prezentovat v zahraničí, třeba na fotografickém veletrhu v Kolíně nad Rýnem, zanedlouho budeme vystavovat třeba v Oxfordu. Celkem je u nás 209 studentů z osmi zemí. Třetinu tvoří Poláci, ale máme studenty i z Japonska.

V jakém jazyce se vyučuje?

Česky.

Nezávidí vám, třeba tady v Praze, vaše úspěchy, trošičku?

Trošičku.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB