Karol Hrádela: Má Bůh majetek rád?


penize v rukou ilustraceDolní komoru Parlamentu ČR zahalila v letních vedrech nakyslá mlha. Dusno a pára z poslaneckých lavic zatemnily vševidoucí oko televizní obrazovky ikonami pravolevých mučedníků Ratha, Parkanové, Kalouska. Mezitím se v tomto pozdním přítmí naší demokracie odehrály zásadní změny – odsouhlasilo se zvýšení daní a „církevní restituce“. O právních aspektech majetkového vyrovnání s církvemi jsme si povídali s advokátem Karolem Hrádelou.

 

Jak se elitní právník dostane k tématu tzv. církevních restitucí?
Když se začala podávat trestní oznámení na státní a církevní činitele, zajímalo mě to z profesního hlediska. Proto jsem se do problematiky ponořil a vytvořil rozsáhlou analýzu. Má téměř 70 normostran včetně rozsáhlého poznámkového aparátu, který odkazuje na další zdroje. Tento materiál je včetně dalších důležitých údajů veřejně přístupný na internetu (www.akhradela.cz). Začal jsem si zpracovávat historickou analýzu všech událostí, statistické údaje, zkoumal dobové právní prameny, protože jinak nelze dospět ke kvalitním a věcně správným závěrům. Sleduji i současný mediální boj.

A k čemu jste dospěl?
Přiznám se, že jsem byl zklamaný z úrovně argumentace obou stran sporu. Diskuse, které proběhly v médiích, neměly patřičnou hloubku a šlo spíše o propagandistická cvičení. Mrzí mě, že třeba nikdo neuspořádal kulatý stůl na toto téma, kde by se střetli odborníci na expertní úrovni. Odpadly  by spekulace o tom, jak co je a bylo.

Přesto Poslanecká sněmovna odhlasovala ve třetím čtení zákon o „narovnání s církvemi“, což otvírá dveře k nedozírným přesunům veřejného majetku. Je to podle vás v pořádku?
Musíme si především vymezit, co je to vůbec církevní majetek. My uvažujeme velmi zjednodušeně a chybně, že je to cosi, a ono je to obsahově něco zcela jiného. Právě proto, že lidé si neuvědomují obsah termínu „církevní majetek“, každý hovoří o něčem jiném. A z toho důvodu nedokážeme najít společnou řeč. V naší historii existoval vždycky církevní majetek. Problémem je, že tento majetek nebyl velmi často ani později ve vlastnictví církve či spíše jejích součástí. Byl ale vždy, a pokud říkám vždy, mám tím na mysli stav do změn, které nastaly po roce 1989, majetkem určitého specifického charakteru.

Lze vůbec klasifikovat druh vlastnictví?
V tomto případě ano. Byl to majetek, který sloužil církevním účelům. Ale církevní účely nebyly pouze bohoslužebné. Církev zajišťovala ve středověku, ale i v pozdější době, celou řadu důležitých sociálních funkcí a státních úkolů, kterým daný majetek sloužil. V jejím rámci se praktikovalo vzdělávání, či zdravotní a sociální péče nebo charita. Jinými slovy, pokud hovoříme o církevním majetku podle rakousko-uherského práva nebo podle práva českého, které u nás platilo ve středověku, můžeme konstatovat, že tento majetek vlastně církvi nepatřil prakticky nikdy. I tvrzení, že patřil církevním právnickým osobám, je diskutabilní.

Komu tedy patřil?
Abychom tuto tezi správně pochopili, musíme si vymezit, zda, odkdy a případně dokdy, se církevní majetek považoval za majetek církve samotné či spíše jejích právnických osob. My víme, že takzvaný církevní majetek vznikal z různých právních titulů. Jedním z důležitějších zdrojů byly takzvané desátky. Vybírání desátků na našem území souvisí s rokem 992, kdy kníže Boleslav poskytl právo biskupovi Vojtěchovi na stavbu kostelů a vybírání těchto prostředků. Zde se pravděpodobně v našem tehdejším právním řádu setkáváme poprvé s tímto právem církve podporovaným státem. Ale musíme mít na paměti, že toto právo bylo postaveno jako osobní oprávnění biskupa Vojtěcha, nikoli církve jako takové. V dekretech Břetislavových byla už zakotvena státní podpora církvi, kde bylo dokonce právo, že pokud se někdo nebude chovat podle zvyků církve, bude nucen platit pokuty. Takže se dostáváme do situace, kdy stát donutil nevěřící nebo lidi vyznávající jinou víru než křesťanství, aby byli ekonomicky perzekvováni a často proti jejich vůli se i z ekonomických důvodů museli podřídit katolické víře a její morálce. To pak vedlo k odstranění jiných náboženství a k získání monopolu náboženství katolickou církví. Církev pak tohoto monopolu v budoucnu využila pro získání významného majetku i proti vůli jeho vlastníků, a to bez jakéhokoliv odškodnění.

Jak?
Velmi zajímavým způsobem. Už za Přemysla (Otakara) I. došlo k situaci, kdy panovník církvi platit odmítal v rozsahu, v jakém chtěla církev, aby platil. A tak roku 1217 tehdejší pražský biskup Ondřej vydává po návratu z Říma z vůle papeže interdikt na významném území českého státu – pražské diecézi, tj. vydal v zásadě zákaz bohoslužeb, pohřbů, křtů, udílení svátostí. Přemysl si v souladu s vůlí zemského sněmu, který jej podpořil, vymohl u arcibiskupa mohučského zrušení interdiktu, ale papež Honorius III. si svým listem vynutil obnovení jeho platnosti. Došlo tak k prvnímu vynucenému získávání majetku církví na úkor českého státu, resp. krále a necírkevních majitelů určitého majetku.

 

Nakonec musel Přemysl ustoupit, bylo stanoveno imunitní privilegium, které vedlo ke smíru, a český stát se zavázal, že bude podporovat vybírání desátků. Od roku 1221 máme na našem území tzv. Velké privilegium české církve, podle kterého byly církevní nemovitosti uznávány za vlastnictví církve resp. jejich právnických osob (prozatím se vztahovalo pouze na pražské biskupství) a jejich dosavadní vlastníci se stali ze zakladatelů patrony těchto staveb. Došlo tak fakticky mimo jiné k nedobrovolnému „vyvlastnění“ určitého majetku sloužícího pro potřeby církve katolické do vlastnictví církve katolické resp. jejich institucí, a to bez jakékoliv náhrady dosavadním vlastníkům. Došlo tak k poškození nejen šlechty, která tyto nemovitosti ve svém vlastnictví původně určila pro církevní, tedy veřejné služby. Katolická církev získala definitivně monopol nejen na věci duchovní, ale hlavně  na majetek s církevními účely spojený.

Byl za tento čin biskup Ondřej nějak odměněn?
Odměněn přímo ne, ale dostalo se mu zajímavé formy uctění. Ačkoli zemřel v klášteře v italském Casamari, byla jeho hlava po roce 1369 uložena ve zdi kaple sv. Václava nad oltářem sv. Kříže v  chrámu sv. Víta na Pražském hradě. Jistě není nedůležité, že jeho lebka je uložena v místě, odkud vedou schody ke korunovačním klenotům českého státu, tedy na místě čestnějším, než je např. sv. Jan Nepomucký. Ten se ale o majetek církve tolik nezasloužil.

Dnes už víme, že vše vyvrcholilo reformačním hnutím Jana Husa a ozbrojeným povstáním lidu. Co tomu předcházelo a jaký byl pro církevní majetek jeho význam?
V tomto období přechází dle ustanovení církevního synodu z roku 1349 pravomoc řešení sporů o církevní majetek na církev. Z procesu rozhodování těchto sporů tak církev vyloučila stát. Od první poloviny 14. století dochází k zavádění inkvizičních soudů. V průběhu 13. a 14. století církev získává značný majetek, který málo využívala pro církevní účely veřejností akceptované – zejména pro účely sociální, školské atd. V té době se stala prostřednictvím svých institucí (klášterů, kostelů, farních obcí atd.) nejbohatším vlastníkem v zemi. Husitské hnutí je dnes často dehonestováno jako násilná hereze, ale skutečnost je taková, že vzpoura tehdy vyšla zevnitř církve samotné ve snaze o návrat ke kořenům církve. Majetky byly pro církevní instituce často získávány nedobrovolně formou vynucených desátků, odpustků, z plateb za pohřby a na svatby, jako důsledek inkvizičních procesů atd. To vedlo k nespokojenosti věřících, protože v církvi se vyskytovala „hojnost korupce, závisti a pokrytectví“, jak citují dobové zdroje. K podobným sociálním pnutím nedochází jen v Zemích koruny české, analogické procesy zrály v celé Evropě. Církev zbohatla, ale pozapomněla na svoje původní učení a pomoc bližním.

Hus ani jeho hnutí nebyli dodnes katolickou církví omilostněni a oficiální Vatikán na ně dál pohlíží jako na kacíře. Proč jsou tyto myšlenky stále zapovězené?
Jan Hus v roce 1412 vystoupil proti prodávání odpustků, stejně jako později Luther. Prakticky ihned byl dán do klatby a musel opustit Prahu. Ideovým základem pozdějšího hnutí byly Čtyři pražské artikuly, které žádaly svobodu kázání, přijímání pod obojí, odnětí majetku církví a návrat k chudobě, veřejné trestání těžkých hříchů. K tomuto politickému programu se přidaly nejen všechny složky husitského hnutí, ale i šlechta na Čáslavském sněmu konaném ve dnech 3. – 6. června 1421 a staly se základem dalšího právního vývoje. Čtyři pražské artikuly byly základním zemským zákonem s tím, že změna třetího artikulu zakotvená v tzv. basilejských kompaktátech schválených basilejským koncilem roku 1434 a respektovaných až jejich zrušením jako zastaralé normy Maxmiliánem II. r. 1568. Umožnila, aby kněží vlastnili majetek. Pokud se hovoří o jejich respektování až do Bílé hory, pak se vychází z toho, že ani po jejich zrušení nedošlo k zásadním změnám směrem k církevnímu majetku a jeho pořizování oproti době jejich platnosti.
Právě třetí artikul, hlásající odnětí majetku a chudobu církve, znamenal odnětí prakticky veškerého majetku církvi resp. jejím institucím, čímž se její ekonomická moc eliminovala. Došlo v jistém smyslu k první restituci majetku z církevního vlastnictví a k prvnímu odstranění křivdy spojené s vynuceným získáváním majetků ve prospěch církve a jejích institucí. To, že došlo k odnětí církevního majetku ve prospěch jiných, nelze samozřejmě Husovi v církvi zapomenout. Možná i to souvisí s tím, zda jsou jeho myšlenky a v jakém rozsahu zapovězené. Stav, kdy církev neměla významný majetek, trval několik století. Ke změně došlo až s příchodem Habsburků k moci a jejich nástupu na český trůn. K největšímu nárůstu církevního majetku dochází až po bitvě na Bílé hoře, a protože nebylo možné restituovat původní rozsah, stát se zavázal, že bude církev podporována daní ze soli.

Jakou roli hrála Bílá hora z pohledu majetko-právního?
Došlo k druhé křivdě na našem státě a jeho obyvatelích. Vedla k posilování majetkového významu katolické církve, která opětovně později zase nevyužívala církevní majetek, který získala, k účelům, které stát uznával za účely církevní. Katolická církev opět obnovila svůj monopol na duchovní stav a zasadila se o vypovězení  veškeré náboženské  konkurence.  To znamenalo, že se vytvořily podmínky pro to, aby se veškerý náboženský majetek převedl do rukou katolíků. Přichystaly se tak podmínky, aby jej pak bylo možné převádět do přímého vlastnictví církve. Není nutné opakovat, že v době před Bílou horou byla většina obyvatelstva nekatolická. Kdo se nechtěl vzdát svého přesvědčení, musel opustit zemi. Představitelé katolické církve uvádějí: „První zprávy o rozsahu církevního majetku po husitských válkách máme až z roku 1575, kdy církev vlastnila v Čechách 5 % půdy (král 11 %) a na Moravě 18 % (král téměř nic). V Čechách žilo v té době jen asi 305 000 katolíků z 2 mil. obyvatel (15 %), zatímco na Moravě žilo asi 25 – 30 % katolíků z asi 1 mil. obyvatel.“ Nevyužívání majetku k církevním účelům v rozsahu uznávaném státem pak vedlo k omezování církví panovníky a k převádění církví dle názoru státu neúčelně využívaného majetku do dispozice jiného subjektu než církevních právnických osob. Vzpomeňme, že za Josefa II. byly patentem ze dne 29. 11. 1781 zrušeny kláštery, které se nezabývaly vyučováním, vědou, péčí o nemocné atd., a jejich majetek byl převeden do nově vzniklého náboženského fondu (Religionsfond), který byl později převeden do Náboženské matice. Dle schvalovaného zákona má nyní o tomto majetku do budoucna rozhodovat církev římskokatolická, takže se ruší reforma Josefa II.
Tyto skutečnosti měly zásadní vliv v roce 1915, když T. G. Masaryk začal zpracovávat určité principy nápravy škod po roce 1618. Koneckonců to bylo i základem pozemkové reformy z roku 1919, kdy docházelo k zestátnění církevního majetku. Masaryk se nikdy netajil tím, že chce napravit historické křivdy vzniklé násilnou katolizací.

Vyjádřil se Masaryk v tomto smyslu?
Ano, mnohokrát včetně jeho projevu k prvnímu výročí založení republiky. Stejně jako další poslanci a politici v té době, jako třeba Alois Rašín. Není to žádné tajemství.

Oni však církevní půdu nezabavovali, ale vykupovali.
To je sice pravda, ale za tuto půdu se platila  cena velmi malá, v žádném případě ne tržní cena, a to i vůči církvím, jejichž majetek opětovně podobně jako před husitským hnutím či před Josefem II. či za něj nebyl využíván tak, jak stát chtěl. Stejně tak v roce 1947, kdy se připravovala druhá pozemková reforma, vycházelo se z Masarykových principů a cen z roku 1914, které byly ještě stejně jako za Masaryka kráceny. Dnes se dožíváme pošlapání Masarykových myšlenek a  definitivního návratu ke stavu, který zde byl v roce 1221. Ve výši náhrad je jeden ze zásadních rozdílů oproti dnešku, když církve budou dostávat za nevydávanou půdu  tržní hodnotu. Dojde potřetí (tj. poprvé po Velkém privilegiu české církve z roku 1222 a podruhé po Bílé hoře),  k velkému majetkovému přesunu ve prospěch církví. Tento přesun však na rozdíl od minulosti již bude v návaznosti na mezinárodní závazky definitivní. I když by církev majetek nevyužívala k účelům, které bude stát uznávat, již nebude stát mít možnost takovouto situaci napravit.  

Ve svém materiálu uvádíte, že už za první republiky docházelo ke snahám rozprodávat a vyvádět majetek katolické církve do zahraničí. Jak to tehdy bylo?
Šlo pouze o snahu. Ministr financí Alois Rašín, senátor profesor František Mareš a další se dotazovali ministra školství a národní osvěty na prodej nemovitého majetku některých klášterních komunit a zakupování majetků v cizině, konkrétně ve Švýcarsku. Proč říkám, že šlo o snahu. Protože v té době neměli představitelé církve právo s církevním majetkem, respektive majetkem jednotlivých církevních organizací a spolků, nakládat bez souhlasu státu. To bylo vyloučeno V Československé republice podobně jako v Rakousku-Uhersku či později za komunistů nemohla církev majetek bez souhlasu státu prodávat, ale dokonce ho nemohla často o své vůli ani nabývat. A nemusíme se kvůli tomu odvolávat na Josefa II. Tento princip platil už za Marie Terezie i před ní. Šlo též o to, že církev neměla být největším na státu dokonce nezávislým vlastníkem v zemi.

Vy tedy tvrdíte, že církevní majetek byl státní?
Ne tak docela. Mnozí se odvolávají na Josefa II., který prohlásil ve svém dekretu, že majetek církevní nikdy nepřestal být majetkem státním. Jde však hlavně o to, že církev s ním nesměla jen podle své vůle nakládat. Dokonce, rozhodl-li stát, že tento majetek již nebude déle využívat k církevním účelům, tak ho prostě odňal a použil jinak, třeba na chod chudinských ústavů. Osobně si nemyslím, že by byl státním majetkem. Domnívám se, že jde o specifický právní vztah, tzv. majetek sui generis, v zásadě majetek veřejný. Proto Josef II. zřídil k jeho financování zvláštní církevní fond. Měl zájem na co největším rozšíření počtu far. Nebyl hlupák, protože kněží vykonávali i spoustu státních úkolů, především evidenčních, okolo svateb, křtin atd. Kněží byli vlastně státními úředníky, proto museli být pro každého dostupní a císař zvětšil jejich počet. Museli mít svoji ekonomickou jistotu, proto když v církevním fondu chyběly peníze, panovník je dorovnal. Je sice pravda, že odňal majetky některým klášterům a řádům, ale zase pro církevní účely, nicméně tak, jak to potřeboval a za církevní účely uznával stát, tj. i na plat svých „úředníků“, kteří vedli matriky atd..

Dobrá, ale existuje nebo existovala konkrétní právní norma, která by zpochybnila právo církve na dnes požadované majetky?
Všeobecný zákoník občanský vydaný roku 1811 (tzv. ABGB, pouze v němčině) byl ve své době zcela zásadní pro celou společnost. Definuje totiž princip úplného vlastnictví, který ale církev nesplňuje. Paragraf 362 říkal: „Následkem práva nakládati volně svým vlastnictvím může úplný vlastník zpravidla své věci podle libovůle užívati v ABGB  uvádí, že: „týchž práv používají též neúplní vlastníci, jak vrchní, tak i užitkoví, toliko jeden nesmí něco podnikati, co se týče práva druhého.“
A v tom je zásadní právní rozpor. Církve ani církevní organizace nikdy nesplňovaly právo úplného vlastníka podle paragrafu 362 obecného občanského zákoníku. Nemohly zpravidla své věci podle libovůle užívati nebo bez užitku nechati; nemohli je  podle své vůle zničiti, zcela nebo z části na jiné osoby přenésti.

Není to přece jenom norma trochu archaická, 201 let?
Princip však trvá dodnes. Před časem se o zrušení církevního fondu pokusil ministr kultury Dostál, ale nešlo to, protože nebyl státní ani soukromý. Existoval i za socialismu a ani tam nebyl „nás všech“. Jde o specifický vlastnický vztah sui generis. Judikatura v tomto byla vždy poněkud sporná. Nikdo si s tím pořádně nevěděl rady, ale nebylo potřeba s tím něco dělat, protože tomuto majetku byla dávána státní ochrana a garance a stát měl zabezpečeno, že tento majetek bude užíván k účelům, které stát uznává.

Jestliže úprava sui generis fungovala za Josefa II., Edvarda Beneše i Milouše Jakeše, proč nemůže fungovat dál?
To, co se stalo po roce 1989, znamená zcela zásadní změnu. Něco, co tu ještě nebylo. Církev získala právní subjektivitu, což je samo o sobě legální. Nicméně majetky, které později nabyla, a ono nešlo o restituci v pravém slova smyslu, protože výčtový zákon to chápe trochu jinak, zkrátka tyto majetky už nemají vlastnictví majetku sui generis, ale ryze soukromé. To je zcela zásadní věc. Kdyby to bylo jako předtím, tedy nejen za socialismu, ale i první republiky nebo Rakouska-Uherska, nemohlo by se stát to, co se stalo s budovou Nové scény Národního divadla v kauze Voršilek – tedy, že získaný majetek obratem ruky prodaly. Prostě proto, že by tu byla nějaká pojistka, dozor státu nad hospodařením s církevním majetkem, který má sloužit široké veřejnosti.

Jak k něčemu takovému mohlo dojít? Byl to přílišný entuziasmus na počátku 90. let, nedbalost nebo úmysl?
Dnes už je pomalu zřejmé, že to nebyla náhoda. Stát se v roce 1992 zákonem č. 165/1992 Sb. projednaným na schůzi ČNR zbavil práva dozírat na majetek církví a náboženských společností a schvalovat jakékoliv zcizení nebo zavazení majetku církví a náboženských společností, takže již takovéto nakládání s majetkem nevyžaduje předchozího souhlasu státní správy. Naopak si stát ponechal povinnosti hradit osobní požitky duchovních, starat se o opravy budov, hradit cestovní výdaje, atd.

Kdo prosazoval tuto právní úpravu?
Za předkladatele této právní normy vystupoval ministr Milan Uhde z ODS.  Je zajímavé, že za těch více než dvacet let stojí za prosazováním církevních zákonů často stejná skupina lidí – tedy představitelé ODS a KDU-ČSL, dnes rekrutovaných v řadách ODS a TOP 09. Je pak samozřejmé, že některé rodiny podporují církve dlouhodobě a nyní propagují jejich představitele i církevní restituce.

Můžete uvést příklad?
Kupříkladu se jménem šlechtického rodu Schwarzenbergů se v souvislosti s církví setkáváme již několik století. Často v situacích pro český národ velmi složitých. Účastníkem kostnického koncilu byl protihusitský bojovník Erkinger ze Schwarzenbergu. V roce 1852 podepsal kníže Schwarzenberg patent, který výslovně stanovil, že: „Prohlašujeme ale tímto patentem výslovně, že každou církev a náboženskou společnost, v korunních zemích nahoře zmíněných zákonně uznanou, v právech stanoveného veřejného vykonávání náboženství, pak v samostatné správě jejich záležitostí, dále v držení a užívání ústavů, nadání a fondů, jež k náboženským, vyučovacím a dobročinným účelům určeny jsou, zachovati a chrániti chceme, kdežto tytéž podrobeny jsou obecním státním zákonům.“ Víme, zda a jak vystupoval a hlasoval jejich potomek nyní při projednávání majetkového vyrovnání.

V pozemkových knihách se však píše, že tyto majetky patřily církvi. Neměl byste to jako právník akceptovat?
To samo o sobě ještě nemusí znamenat, že byly církevní instituce plnohodnotnými vlastníky, respektive, že mohly s tímto majetkem volně disponovat. Nikdy v několika posledních stoletích neměly volnou ruku v nakládání s majetkem. Něco takového se nám povedlo až nyní, když jsme zrušili právní principy, jež zde fungovaly několik století. My jsme udělali to, co měli v plánu Habsburkové, když se dostali na český trůn. Jsem vnitřně přesvědčen, že zákonem o vyrovnání s církvemi se nám podařilo otočit naruby celé dějiny této země a znevážit památku a úsilí zakladatelů svobodné Československé republiky.
Skutečnost, že se má změnit zřizovatel církevního fondu, znamená, že jsme – nyní – demontovali to, co zavedl Josef II. Není pravda, že by přijímaná norma neporušovala hranici roku 1948. Naopak, zcela jednoznačně jde hluboko proti proudu historie a za toto datum. Dostáváme se do režimu, který u nás vznikl po roce 1221, a rušíme výsledky basilejských kompaktát. Tím, že dáváme církvím neomezený přístup k majetku, potvrzujeme výsledky klatby nad Čechy z roku 1217. Ztotožňujeme se s principem, že útiskem lze získávat majetek a že stát uzná právo nabyvatele majetku získaného útiskem za právo vlastnické. Ačkoli biskup Ondřej nebyl svatým, dlí na místě pro český národ nejsvatějším, kde s výjimkou svatého Václava nejsou pohřbíváni ani naši králové a další představitelé státu. Myslím, že kdyby se tzv. církevní restituce odložily o pět let, byl by to pěkný dárek římskokatolické církvi k tisíciletému výročí interdiktu, uvaleného na České království  nejvyšším představitelem katolické církve na našem území v dohodě s papežem  v zájmu získávání majetku církví .  

Vy tvrdíte, že přijetím této normy vzniká právní precedent, jaký?
V první řadě jde o to, že u nás nebyly odškodněny právnické osoby s několika čestnými výjimkami, jako je Červený kříž. A jestliže odškodníme církve, proč ne ostatní právnické osoby. Uvedu příklad z nedávné odborné literatury. První dělnická výrobní a prodejní společnost „Svépomoc“ v Prostějově s r. o. vlastnila nemovitosti. Byla dána po roce 1948 do likvidace, která se zdá, že dodnes  není ukončena. Jestliže můžou restituovat církve a církevní organizace, proč ne ostatní, kterým vznikla škoda? Proč ne vlastníci zaniklých právnických osob? Vzniká tak princip diskriminace. Nehledě k tomu, že se rýsuje možnost celé řady žalob, protože majetek se nevrací původním vlastníkům, tedy konkrétním farnostem a řádům, ale úhrnně církvi jako celku. Takže zejména finanční vyrovnání nic neřeší. V návrhu zákona není žádná sankce, žádná dohoda o tom, že církev odškodní své dceřiné organizace, pokud se nějaká bude cítit poškozena a podá žalobu. Je to dar pro církve za něco, co jim nikdy nepatřilo. Nejasný je také princip výpočtu odškodnění, který je tržní, na rozdíl od ostatních restituentů, předem počítá s inflací, takže je částka pohyblivá. Hrozí žaloby poškozených restituentů.

Myslíte si, že stále ještě žijeme v právním státě?
Byl bych špatný advokát, kdybych připustil, že ne. Pouze tu vznikají drobné technické problémy a pochybnosti, a to i při důležitých otázkách. Je určitě náhoda, že se církevní restituce měly projednávat už v květnu, ale nestačily se projednat na ústavně-právním výboru. Začaly se projednávat v červnu, když těsně předtím se objevila kauza několik měsíců odposlouchávaného Davida Ratha, aby pak zcela zaclonila ve všech médiích majetkové vyrovnání. Ono přitom sedm miliónů a šedesát miliard je poněkud rozdíl. Považuji za nemožné zneužití státní moci s cílem poškodit stát a obohatit kohokoliv. Zajisté nedostatky důvodové zprávy nejsou úmyslné a neodpovídání na dotazy prosazovateli majetkového vyrovnání je nedopatření a není snahou o vyhnutí se odborným diskusím. Po schválení zákona takovéto diskuse třeba budou, ale již bude pozdě. Pokud se však mýlím a jde o úmysl, pak mne napadají pouze slova, která dle Lukášova evangelia měl říci Ježíš Nazaretský, když byl na kříži: „Otče, odpusť jim, protože nevědí, co činí!“

Karol Hrádela (*1959) vystudoval právnickou fakultu UK v Praze. Původně učitel, později výzkumný pracovník, nyní opět učitel a advokát.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB