Péče o duši

Email Tisk PDF

Otázky pro doc. PhDr. Jiřího Růžičku,PhD., rektora Pražské vysoké školy psychosociálních studií

Začátky Pražské vysoké školy psychosociálních studií  spadají hluboko do doby totalitní. Tehdy  Jiří RUŽIČKA pracoval coby jeslový psycholog a paralelně absolvoval skupinový dynamický výcvik a osobní výcvikovou psychoanalýzu. Psal se konec sedmdesátých let a začátek osmdesátých. Jeslové podmínky byly takřka hororové. Ženy chodily předčasně do práce a dávaly děti do kolektivu už před třetím rokem. „Tam jsem pochopil, že s dětmi je třeba umět komunikovat jako rovný s rovným, naslouchat jim, debatovat  s nimi o nich i o světě, tedy zaujmout k nim úplně jiný než autoritářsko-mocenský přístup. Všechno tohle jsme zavedli a výsledek byl ohromný. Museli jsme změnit organizaci práce i strukturu péče a svůj přístup zakotvit do výuky psychoterapie i dalších duchovních a sociálních věd. Již v roce 1991 jsme otevřeli Pražskou psychoterapeutickou fakultu, kde mohl studovat každý, kdo měl zájem o péči o duši psychoterapeutickými prostředky. Šlo o první krok, na dalších pracujeme dodnes,“ říká Jiří Růžička, rektor nynější Pražské vysoké školy psychosociálních studií.  

 

Čím je Pražská vysoká škola psychosociálních studií unikátní, čím se liší od ostatních?

Od všech ostatních vysokých škol se liší v několika ohledech, které jsou také jedním z podstatných důvodů toho, že jsme svého času dostali státní souhlas s jejím zřízením, byli jsme akreditováni a opakovaně reakreditování Akreditační komisí ČR k výuce psychologie a sociální práce. Pokusím se je říci co nejstručněji. Odborník pracující v pomáhajících profesích uplatňuje své odborné vzdělání vždy prostřednictvím své osoby a její skladby, tj. své osobnosti. Tou se míní nejen osvojené vědomosti a dovednosti, ale také způsob, jak jim odborník rozumí, jak je cítí, co pro něho osobně znamenají a jakými osobnostními vlivy jsou tak či onak uplatňovány v praxi. Jinými slovy, nástrojem práce je naše osobnost.

Jak by se to dalo konkretizovat?

Když například máme neúměrné ambice, kterých si ani nejsme vědomi, když trpíme nedůvěrou v muže či ženy, když máme utajené vnitřní konflikty s autoritami, trpíme předsudky a jinými problémy, máme malou nebo příliš velkou empatii, sebevědomí a malou schopnost se radovat a užívat darů života. Toto vše se promítá do naší práce. Do komunikace, posuzování problémů, jejich vyhodnocování i provádění. Mám-li například strach z duševně nemocných, tak s nimi nemohu vstoupit do pracovní aliance, moje jednání je odtažité a fobické, snažím se mít „případ“ co nejrychleji vyřízený, a to i tehdy, když vyžaduje hodně času a naší empatické účasti. To nesmírně ovlivňuje naši práci a právě na toto doplácejí klienti a pacienti. Z tohoto důvodu jsme zavedli předmět, který vzdělává přiměřeným způsobem sebepoznání, bezprostřední poznávání druhých lidí, sebereflexi, schopnost měnit svoje vlastní jednání, zaměření i komunikaci včetně duševních a tělesných nálad, postojů a pocitů. Tento tříletý kurz podstatným způsobem dopomáhá rozvoji člověka, jeho vztahů a porozumění druhým lidem i sobě. Vše to pak na pozadí různých životních kontextů, jakými jsou rodina, škola, práce, milostné vztahy a motivace k výběru povolání a jeho zaměření. Co nás nejvíc těší je přátelská, kolegiální struktura vztahů v celé škole. Jedním z důsledků této  praxe je podstatné snížení strachu, nedůvěry a obav z druhých lidí. Naopak, zvyšuje se důvěra v druhé lidi, porozumění pro jejich potíže, ale i lidskou nedokonalost a životní chyby. Navíc takový přístup otevírá dokořán brány duchovním hodnotám, jako je umění, krása, mravní hodnoty i pochopení pro transcendenci. Máme za to, že naši studenti jsou ve srovnání s jinými podobnými školami nejen dobře vzdělaní, ale také košatí, otevření a radostní mladí lidé, kteří se nebojí druhých, sebe, ani života. Jsou tolerantní, naučili se respektu pro druhé a mnohem více, nežli jiní lidé, si jsou vědomi lidských práv a svobod nikoli v pouhém akademickém vědomostním smyslu, ale umí je žít a také vyžadují jejich uplatňování vůči sobě!
Kromě toho výuka probíhá ve studijním společenství, ve studijní komunitě. V ní jsou diskutovány otázky školní, zejména pak případné potíže a komplikace, ale především praxe, která tvoří celou třetinu vzdělávání. Nejde o pouhé docházení na nějaké odborné pracoviště, studenti se  učí uplatnit své vzdělání v praxi a naopak svými náměty a poznatky z praxe ovlivňují studium a jeho skladbu. Do původního zakládajícího  týmu patřil například doc. MUDr. Jaroslav Skála, známý bojovník proti alkoholismu, ale další například dr. Petr Příhoda,  doc. Martin Bojar atd.

 

Jaké uplatnění dnes čeká na vaše absolventy?

Absolventi Pražské vysoké školy psychosociálních studií  se uplatňují tam, kde jiní sociální pracovníci a psychologové obvykle pracují. Ve státní správě, v sociálních službách, v nemocnicích a zdravotnických pracovištích, ve školství, ale také si otevírají svoje soukromé praxe, pokud  k tomu mají potřebné postgraduální vzdělání. Naše škola totiž poskytuje ještě další vzdělávání, a to psychoterapeutické, psychologické a sociální poradenské, naučí se krizové intervenci, základům koučinku aj. Nesmím ale zapomenout, že rozvíjíme také výzkumnou vědeckou činnost i teoretické koncepty a projekty. Tak například jsme založili a rozvíjíme fenomenologickou komunitní a skupinovou psychoterapii, zcela novou metodu rozhovoru „vrozumívání“, máme také vlastní výkladový systém snů, imaginace a poradenství. Když sledujeme uplatnění našich absolventů, tak zjišťujeme, že 98% z nich se uplatnilo na tzv. trhu práce výborně. Za velmi zajímavé a důležité také považujeme angažování našich absolventů na jiných univerzitách u nás i v zahraničí, na nichž působí jako vědečtí pracovníci a doktorandi.

 

Jak byste definoval, co to je péče o duši?

To bychom si ale museli něco říci o duši, že? Na rozdíl od obecně udržovaného názoru máme za to, že člověk je bytostí oduševněnou. Nelze ji vymezit vědecky, protože nemá předmětnou povahu. Ve vlastní zkušenosti však její existenci zakoušíme. Víme nebo spíše pociťujeme, že duše například nestárne. Že má svoji osobitou tvář i ráz. Že od nás odchází. Také ji lze zaprodat a ztratit. Někdy ji lze spatřit v osobě druhého člověka. Nejedná se ale o žádnou duchařinu nebo něco podobného. Slavný český filosof Jan Patočka nazval svoje stěžejní dílo Péče o duši. Protože člověk je bytost oduševněná, měl tím na mysli celého člověka včetně kultury a společenství, ve kterém člověk žije. Naše péče o duši se didakticky dělí na péči o svoji identitu, tělesnost, vztahy a společenství, ve kterých žijeme, o kulturu a ducha vlasti i civilizace, o ctnosti, krásu, lásku k sobě i druhým lidem. Tato péče je aktivním přejímáním vlastní existence do svých rukou i do své zodpovědnosti. Ta primárně nemá etický právní význam, ale toto slovo vychází z fenoménu odpovídání. Člověk je totiž vyzýván k odpovídání na to, co a jak se děje okolo něj. K odpovídání, které zároveň klade nové otázky, angažované a základní, jež vždy obsahují mravní hodnoty. Člověk je kromě jiného a z povahy své přirozenosti také bytostí mravní. Např. odpovídání musí být pravdivě, vytrvalé, zasvěcené atp. Péče o duši se děje v prostoru, který je vymezen principy, veličinami a základními kameny,  na kterých se ukazuje a uskutečňuje bytí všeho. Těmito principy jsou země, nebe, božské, a to, co náleží smrtelníkům. Péče o duši je angažovaností v těchto souvislostech, v tomto prostoru „světa“. Jistě zahrnuje i náboženskou zkušenost či náboženský život, ale zdaleka jimi není vyčerpaná. O svoji duši pečují neznabozi i lidé bez konfese. Všichni o ni máme starost. Problém spočívá v tom, jak moc tu péči umíme, resp. neumíme. Náboženství to jistě mají v popisu práce, ale řekl bych, že obecně zaspaly dobu. Je to pochopitelné. Náboženské instituce, církve mají jiné tempo, než náš kvapný svět. U nás ve škole ale nevyučujeme náboženství, jak by se mohlo mylně zdát, jen otevíráme lidi ke skutečnostem, kterými se zabývají. Musím ještě dodat rozhodující věc. Celá péče o duši se pohybuje v prostoru svobody. Lidská svoboda je totiž základní podmínkou, za které se jmenované věci naplňují věrně a odpovídají pravdě bytí. Bez svobody je člověk nelidskou bytostí. O naši svobodu, jak vidíme a zakoušíme, se neustále vede lítý boj. Vůbec si tuto skutečnost neuvědomujeme  a pokud ano, tak ji jen vzácně rozumíme.

 

Medailonek:

Doc. PhDr. Jiří RUŽIČKA, PhD, rektor  Pražské vysoké školy psychosociálních studií a ředitel Psychosomatické a psychoterapeutické kliniky ESET  je klinickým psychologem, psychoterapeutem, vysokoškolským pedagogem a výcvikovým daseinsanalytikem a výcvikovým supervizorem Publikuje u nás i v zahraničí. Z jeho publikací jmenujme titul Péče o duši v perspektivách psychoterapie (nakladatelství Triton).

 

Celý rozhovor si můžete přečíst v listopadové příloze Literárních novin Harmonie života 11/2015

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Neděle, 15 Listopad 2015 11:45 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB