Ke hnutí žlutých vest: Střední třída chudne a je frustrovaná


Demonstrace žlutých vest. Foto: Koshu Kunii, UnsplashV Praze se často setkávám s otázkou: Co jsou vlastně zač ty žluté vesty, co chtějí? Odpovídám lapidárně: Nevím, jak může někdo ve Francii žít za tisíc, za pět set eur měsíčně, za deset denně, ale vím, proč si v sobotu oblékne žlutou vestu a jde na Champs-Elysées.

Hlubší zamyšlení a odpověď na to, proč do ulic vyšla právě střední vrstva, přinesl esejista Christophe Guilluy ve své knize No society, La fin de la classe moyenne occidentale, Žádná společnost, konec střední třídy na Západě (Flammarion, 2018). Autor se v ní zamýšlí nad tím, jak je možné, že celá desetiletí dobře ukotvená střední vrstva v západním světě, zejména ve Francii, se nyní dlouhodobě propadá do situace précaire. Christophe Guilluy není ekonom, ani politik, ani novinář, jeho pohled je spíše geografický, sociologický. Zmíněná kniha, stejně jako jeho dvě předcházející La France périphérique, Francie na periférii, a Crépuscule de la France, Soumrak Francie, vyvolala velký čtenářský ohlas i zájem odborné veřejnosti.

 

Odpovědný vztah k životu, práci i rodině již není ceněný

 

Střední vrstva reprezentuje 50 až 70 procent francouzské společnosti. A právě její příslušníci byli odjakživa nositeli kulturních hodnot, tvůrci národního bohatství i dědictví, a nyní se propadají do chudoby a trpí pocitem, že nejsou nic a nikdo, a tak se zcela spontánně rozhodli na sebe upozornit. Impuls k tomu dal i prezident Macron, který loni 29. června jen tak mimochodem utrousil jednu ze svých dalších urážlivých poznámek, že nádraží je místo, kde člověk potkává jen ty úspěšné a ty, co nejsou Nic

Není tedy divu, že hnutí gilets jaunes, žluté vesty, se těší podpoře a sympatiím téměř všech Francouzů, i navzdory tomu, že se k němu přitočila krajní pravice i levice, rozbíječi i vandalové, při masových protestech ve Francii nic výjimečného (rozbitá auta i výlohy, kamery postříkané černou barvou a 60 procent radarů z více než tří tisíc je zničeno).  Do ulic v celé zemi vycházejí zcela spontánně už několik týdnů tisíce a tisíce žlutých vest, úředníci, technici, učitelé, řidiči, zemědělci, prodavači, drobní podnikatelé, učitelé, zdravotní sestry, nezávislé profese, svobodní, ženatí, rodiče i prarodiče, středoškoláci i vysokoškoláci, učňové i odborní mistři…; žluté vesty směřují nejen k pařížskému Vítěznému oblouku, nepochodují jen po velkých bulvárech, ale sdružují se i na kruhových objezdech, symbolicky – jsou uprostřed uzavřeného kruhu, a kolem vše jen krouží… Hnutí ve svém rozhlasovém pořadu Réplique už několikrát podpořil i filozof a akademik Alain Finkielkraut.

Demonstrace žlutých vest. Foto: Pascal Maga, Flickr, CC-BY-2.0Dlouho byla classe moyenne, střední vrstva, zárukou stability, základem společnosti, kultury a tradice, její způsob života byl určující i pro nové příchozí, migranti ze všech konců světa se jí chtěli podobat, splynout s ní. V posledních letech však její příslušníci, kdysi budovatelé Trente Glorieuses, třiceti hojných let, trpí frustrací, klesající životní úrovní, jsou vystaveni agresi a ponižování; jejich odpovědný vztah k životu, práci i rodině není již ceněný. Jen pro zajímavost, jak uvedl Le Monde z 5. prosince loňského roku, za Macrona klesla kupní síla chudých a nejchudších o jedno procento, pokles zasáhl 22 procent francouzské populace, zatímco hyper-riches, tedy ti nejbohatší, si polepšili o šest procent. A podle mediánu většina Francouzů dosahuje na měsíční mzdu jen ve výši cca 1700 eur. Libération z 11. července loňského roku rovněž uvedl, že 14 procent, tedy zhruba 8,5 milionu, Francouzů žije pod hranicí chudoby. A proto jedním z hlavních požadavků žlutých vest je náprava nespravedlivé fiskální politiky i odměňování. 

Střední vrstva se už dávno nemůže spolehnout na obvyklý chod věcí, zejména na stabilní práci; Francouzi jsou nuceni se stěhovat na městské periférie, vysoké nájmy a hypotéky nejsou pro mnohé únosné, menší města se vylidňují, velké podniky už nevytvářejí pracovní místa, nejsou to už státy ve státě, jak se říkávalo, ale státy nad státy, libovolně přenášející svůj byznys do jiných levnějších krajů; mnoho Francouzů zejména v Bretani, Normandii, Horní Marně a dalších krajích jsou nuceni bludně putovat za prací, často jen krátkodobou a nejistou, jsou vytrhováni ze svých sociálních a rodinných vazeb, jejich vyhlídky a šance na lepší život jsou limitovány, což platí i pro jejich potomky.

 

Společnost je stále více rozdělována

 

Francouzská společnost je čím dál více rozdělována, jedni proti druhým, bohatí proti chudým, město proti venkovu, centrum proti předměstí, úředníci proti dělníkům, úspěšní proti neúspěšným… Míra nerovnosti a nejistoty se stupňuje, vznikají nová uzavřená dominantní společenství, vznikají noví bourgeois i nová bída, jak Christophe Guilluy zdůrazňuje, a zároveň se zamýšlí nad tím, jak se vrstva v nejvyšších patrech současné francouzské společnosti, neschopna pochopení pro problémy druhých lidí, opevňuje ve svých beaux quartiers, krásných čtvrtích, za vysokými zdmi svých přepychových rezidencí, nepodobajících se v ničem bydlení pro peuple, obklopena ochrankami, bezpečnostními kamerami a závorami.

 

Tato společnost, která zbohatla hlavně na globalizaci, snadno pléduje za multikulturalismus, migraci i za nové ekonomické reformy, jejichž následky se jí nijak netýkají. A nižší vrstvu často považuje v lepším případě za sociální přítěž, v horším za své – ennemis, nepřátele. Ódér žlutých vest znepokojuje, zavání chudobou, jak nazval svůj příspěvek komentátor Ambroise de Rancourt v internetové revui Vu du Droit (Z hlediska práva) z 20. listopadu loňského roku, a dodává, že je nezodpovědné lidem, kteří musejí denně dojíždět za prací, často méně kvalifikovanou a špatně placenou, ještě zvýšit cenu pohonných hmot.

 

A já jen připomínám, že Francie zdaleka není tak propojena dopravními prostředky jako Česká republika, mezi mnohými venkovskými městy neexistují žádné vlakové či autobusové spoje, vlastní auto i dvě jsou v rodinách často nezbytná, a proto je i povolená rychlost na silnicích citlivé téma, vláda snížila maximální rychlost z 90 na 80 km/h. Pro ilustraci jen uvádím, že například v kraji Horní Marna mezi městečkem Fayl-Billot a nejbližšími většími městy jako Dijon a Langres, kde většina obyvatel pracuje a kde jsou také nemocnice a odborní lékaři, je jediné spojení – vlastní auto nebo taxi…

 

Původní společenský model se zhroutil

 

Obyčejný Francouz radikálně ztratil svůj statut, píše Guilluy a je přesvědčen, že neblahý trend začal už v roce 1980, ten považuje za klíčový. Tehdy, jak zdůrazňuje, se zrodila la figure déplorable, žalostná postava. A má pravdu. Už v druhé polovině 70. let začíná stoupat nezaměstnanost a začíná se hovořit o chudobě. Minimální mzda, revenu minimum d´insertion (RMI), byla přijata 1. prosince 1988, zavedl ji François Mitterrand, respektive Michel Rocard; velká debata o sociálním vyloučení ale začala už v předcházejícím roce, kdy Joseph Wresinski předložil Conseil Économique et Social zdrcující zprávu o situaci sociálně vyloučených a jejich nouzi. V roce 2008 se pak RMI změnila na revenu de solidarité active (RSA), mzdu aktivní solidarity.  

Demonstrace žlutých vest. Foto: ev, UnsplashStřední vrstva vždy stála v samém středu politické šachovnice, píše autor a pokračuje, podílela se na bohatství země, které spoluvytvářela, byla vzorem pro toho, kdo se chtěl ve Francii usadit. Kdo by se ale dnes chtěl podobat nějaké žalostné postavě? ptá se Christophe Guilluy, referenční vzorec vzal za své, model už neexistuje. A to má neblahý dopad právě na integraci, která ve Francii už dlouhodobě selhává. Jen pro úplnost dodávám, že v zemi galského kohouta bylo v poslední době uděleno 242 tisíc povolení k pobytu, odhaduje se, že dalších 250 tisíc migrantů je v zemi nelegálně.

Už od roku 2006 klesá na vysokých školách i na vyšších vzdělávacích stupních podíl studentů z nižší společenské vrstvy, výjimku tvoří Ile-de-France, v jehož středu je Paříž, v tomto kraji je sociální mobilita snadnější, ale pro ostatní regiony platí opak. Podmínky života v původně průmyslovém Saint-Dizier nelze srovnávat ani s Paříží, ani s Remeší. Závratně stoupá počet rodin, jejichž měsíční příjem činí tisíc eur, ale i jen pět set. A stoupá i počet těch, jejichž denní rozpočet je deset eur; jen pro ilustraci – litr mléka stojí jedno euro, baguette zhruba euro, tucet vajec dvě až tři eura a cena za kilo ovoce se pohybuje mezi třemi až šesti eury, paušál na mobil 17 až 20 eur, platba za elektřinu cca 20 eur a o nájmech raději ani nemluvě…

Ovšem, existují sociální podpory, zejména pro rodiny s dětmi, za všechny jmenuji bezplatnou zdravotní péči, podporu v nezaměstnanosti, systém resto du cœur, restaurace srdce, kde se nejchudší může zdarma najíst, příspěvky na bydlení, potravinové banky i šeky, rodinné přídavky, vánoční dárky (loni činil 152, 45 eur pro příjemce mzdy aktivní solidarity, částka je progresivní, čím početnější rodina, tím je vyšší), slevy na dopravu atd. Jenže právě skutečnost, že čím dál více osob je závislých na sociálních podporách, vnímají Francouzi jako degradující a ponižující faktor; před lety respektovaní občané, dnes hosté resto du cœur.

A za to, jak autor konstatuje: nese dominantní vrstva plnou odpovědnost, za to, že dopustila naprosté zhroucení původního společenského modelu, a připustila tak velké pnutí ve francouzské společnosti. Pro úplnost uvádím údaj, který uveřejnila revue La vie des idées v listopadu 2018: ve Francii je 3, 83 milionu jednotlivců a 1, 86 milionu rodin s dětmi, jejichž měsíční výdělek nepřesahuje tisíc eur, dokonce je i poloviční.

 

Macron je nevychované děcko

 

Významný francouzský myslitel Emmanuel Todd v rozhovoru pro Atlantico z loňského 20. prosince si všímá ještě jednoho jevu, který znejišťuje francouzskou společnost – osoby prezidenta Macrona; považuje ho za nevychované, zkažené děcko, které ve Francii rozpoutalo bezprecedentní sociální krizi. Stát nemůže řídit dítě, to je úplně nový psychologický prvek na francouzské politické scéně značně přispívající k destabilitě. A má nepochybně pravdu, stabilitě státu neprospívá, stojí-li v jeho čele děti, respektive infantilní dospělí, kteří složité považují za jednoduché. 


Demonstrace žlutách vest. Foto: Olivier Ortelpa, Flickr, CC-BY-2.0Todd zdůrazňuje, že současná Francie je příkladem zvrácené autority; macronistes, přívrženci Macrona, absolventi elitních škol, v konfrontaci se žlutými vestami, působili ti druzí mnohem inteligentněji a rozumněji než ti první. Konstatuje, že euro také působí jako železný obojek, že vládu značně omezuje, Evropská unie hned Francii hubuje za protekcionismus atd. V tomto kontextu je velice zajímavé, že hnutí žlutých vest nápadně vykazuje revoluční postoje, zpívá Marseillaisu, vztyčuje francouzskou vlajku, požaduje ochranu národních zájmů, a toť přece v přímém rozporu se současnou evropskou koncepcí… I proto Emmanuel Todd vzkázal Macronovi, aby přestal snít o tom, že předělá Francouze na Němce, především je potřeba, aby řádně spravoval Francii…

Pod tlakem žlutých vest už vláda přece jen učinila jisté ústupky, zvýšila minimální mzdu, důchody se nyní budou zdaňovat až od dvou tisíc eur (dříve se zdaňovali nad tisíc eur!), odložila zvýšení cen pohonných hmot, a protože protesty stejně nepolevují, obrátil se prezident Macron na své chers compatriotes, drahé spoluobčany, dlouhým otevřeným dopisem, a zahájil tak 15. ledna celonárodní diskuzi, která potrvá až do 15. března. Po tu dobu bude prezident projednávat vše, co občany země hexagonu sužuje: imigraci, integraci, dopravu, bydlení, daně atd. Diskuse se účastní prefekti všech départements i žluté vesty. Prezident Macron je nepochybně vynikající řečník, přesto se však nelze ubránit pocitu, že jde o děcko, které má bavit návštěvu, dokud se nevrátí maminka.  

 

P. S. A pokud měl čtenář pocit, že mnohé se českým poměrům nápadně podobá, nemýlí se, vtipně to vyjádřil Jan Keller v Právu z 19. ledna, když napsal, že jsme nasedli do vlaku kapitalismu (…) právě v době, kdy začal sjíždět z kopce, ale možná, že vlak už vjel do tunelu, z něhož není výjezdu…

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB