Hrozbou je politický islám, nikoliv islám jako takový


 

 Ka'ba, Mekka, Saúdská Arábie. Foto: Adli Wahid, UnsplashMnoho českých i evropských politiků často zaměňuje – vědomě či nevědomě – dvě odlišné kategorie: islám a politický islám. Navíc mnoho státníků postrádá znalost myšlenkového pochodu islámského společenství a vůbec znalost ducha člověka – muslima. Nejednou pletou výrazy: „islamista“ (arabsky Islámouj nebo Muteeʼslim) a „muslim“, místo islamistického teroru mluví o islámském teroru atd.  

      

 

Připomeňme a identifikujme heslovitě dotyčné pojmy. Politický islám jsou cílené politické aktivity jednotlivce, hnutí, organizace nebo státu založené na vlastním náboženském vyznání, které vychází ze základních pramenů islámu (korán, síra – sunna: biografie proroka Mohameda a Hadís: ústní podání, čin, zpráva nebo popis proroka Mohameda). Nedílnou součástí islámského smýšlení jsou islámská ustanovení či islámské právo, tzv. šaría. V našem dnešním právním řádu odpovídá šaría tomu, čemu říkáme občanský zákoník a trestní zákoník.

 

Politický islám a sekularismus se vylučují

 

V tomto kontextu je nutno podtrhnout, že samotný text koránu je velmi složitý na pochopení. Jeho výklad může obsahovat více významů. Islám zajisté kryje všechny základní detaily života, ale hranice mezi politickým učením a ryzí bohoslužbou v něm není blíže určena. Lze ji však identifikovat mnohem snadněji v praktikovaném životě muslima než v původních zdrojích islámu.

 

Politický islám významně zastává násilné metody, ale i ty nenásilné. Naprostá většina muslimů, kteří ve svém osobním životě uznávají kritéria politického islámu (vědomě či nevědomě), bývá neaktivní. Nejsou členy žádných islámských organizací, ani nejsou napojeni na politicky organizované islámské skupiny.        

 

Politický islám a sekularismus se vzájemně vylučují a jsou v dnešní době v otevřeném konfliktu. V posledních desetiletích se stává boj za sekulární život v islámských zemích mnohem těžší a nebezpečnější. Tato konfrontace je povinnou kapitolou historického vývoje islámské společnosti. Těžko lze předvídat, jak dlouho to bude trvat – rozhodně spíše staletí než desetiletí. Je nutné upozornit, že přímá západní interference do tohoto střetnutí může být kontraproduktivní. Může vyvolat záporný efekt, byť je míněna v dobrém úmyslu. Jen domácí liberální síly se mohou a musí ujmout tohoto povinného úkolu, tedy nikoliv ne-muslimové.

 

Má se za to, že organizovaný politický islám, nevyjímaje radikální a násilný, je politicky a finančně podporován státními nebo polostátními orgány, organizacemi či institucemi především Turecka, Íránu, Kataru, Iráku, Saúdské Arábie a Súdánu. Štědré finanční příspěvky získává rovněž od příznivců – bohatých muslimů – na celém světě, především pak od muslimů v zemích Arabského/Perského zálivu.

 

 Hra na volby

 

Politický islám umí hrát výtečně hru na „demokratické volby“. Všeobecné volby jsou obvykle na západě naivně považovány za vrchol demokracie. V dotyčných islámských zemích nemohou ale dopadnout jinak než ve prospěch vládnoucího populistického politického islámu. Důvodů je více, uveďme jejich evidentní pozadí:

 

- Náboženská zaslepenost populace.

 

- Zaostalost veřejného mínění – chudé všeobecné vědomosti občanů.

 

- Vysoké procento negramotného obyvatelstva a nesmírný počet nevzdělanců/voličů (viz Irák, kde mladá generace po okupaci země v roce 2003 často nemá dokončenou šestiletou či devítiletou základní školu.).

 

K tomu přičteme systémové represálie neposlušných opozičních aktivistů a likvidaci nepohodlných politických odpůrců. Islámské „demokratické“ volby jsou falešnou hrou pro obelhávané publikum. Tam, kde chybí liberální zázemí, kde je systematicky a cíleně budováno středověké politické mínění, bývá demokracie nedemokratická, antiliberální a zpátečnická (viz názorné příklady: Turecko, Írán a Irák).

  

Írán vedle Turecka tvoří ve světě dva pilíře, se kterými stojí a padá politický islám. První je šíitská odnož a druhý sunnitská. Ta sunnitská je jako politické hnutí známá pod jménem Muslimské bratrstvo (arabsky Al-ichwán Al-muslimún). V obou případech je politický islám státní politikou a celonárodní životním stylem/řádem/agendou. Oba státní systémy si osvojují panislámismus. Islám je totiž nadnárodní: národ (arabsky Umma) je na rozdíl od našeho pojetí nábožensky míněn jako islámský národ či islámské společenství neuznávající hranice. Pojem vlast (arabsky Watʼen) jako koncept/ideál není definován.

 

V této souvislosti bychom neměli zapomenout na stát Katar. Ten plní roli majetného, štědrého a rozporuplného trezoru, který financuje přímo či nepřímo politický islám, nevyjímaje radikální či ozbrojené organizace, a sice jak sunnitské, tak šíitské (!), ty první ale častěji.

 

Náboženský stát je anticivilizační, náboženství ale nikoliv

 

Politický islám nemá Evropa nikdy akceptovat, a to ani jako světový názor, ani jako politické hnutí. Z mnoha důvodů uveďme pro názornost dva důležité:

 

- Politický islám vnucuje světové hodnoty, které jsou v mnohém protikladem evropských hodnot. Usiluje o vnucování/uplatnění islámského práva šaría na muslimy žijící v evropských zemích, kde ale existuje právoplatný sekulární řád.

 

- Politický islám je inkubátorem, chůvou a kojnou násilného radikalismu včetně terorismu. Jde o hlavního poskytovatele ideologie, duchovních hodnot, životního zázemí a komplexní logistiky terorismu.

 

Evropa nemá absolutně akceptovat náboženské státy jako takové. Výjimkou snad bude Vatikán – stát bez stálé populace. Platí jeden ze všeobecných axiomů historického společenského vývoje: náboženský stát a vývoj lidské civilizace jsou inkompatibilní. V této souvislosti zdůrazněme prostý fakt: dnešní Turecko nemá a nemůže mít právo na členství v Evropské unii.   

 

Na druhé straně Evropa nemá nikdy odmítnout islám jako náboženství. Uveďme rovněž dva z mnoha důvodů proč:

 

- Znamená to zavrhnout duchovní hodnoty evropské civilizace.

 

- Znamená to nesmyslně vytvořit globálního nepřítele, který navíc žije uprostřed evropského obyvatelstva.

 

Teze, že islám jako náboženství představuje hrozbu pro Evropu, je neopodstatněná. Hrozbou je politický islám, nikoliv islám. Vystupuje-li někdo proti islámu jako náboženství nebo proti muslimům (třeba pod záminkou hrozby politického islámu), pak jde o formu rasismu, populismus či velký omyl. Stejný soud platí, vystupuje-li někdo proti křesťanství, židovství a jiným náboženstvím či náboženským vyznáním. Oblíbený strašák „islamizace Evropy“ je stejné vágní hrozbou jako „islamizace sluneční soustavy“.

 

Je dobře známo, že islám je monoteistické abrahámovské náboženství. Pak ale vyslovený výrok „anticivilizační islám“ je stejně nemoudrý jako „anticivilizační Bůh“. Kritérium civilizační nebo anticivilizační je zkrátka v tomto případě N/A (Not Applicable).  

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB