Jak čínský prezident Si Ťin-pching napravuje chybu dynastie Ming


 

PLA-soldiers Djibout foto voice of djiboutiNenajdete jiné místo na světě s tolika vojenskými základnami soupeřících národů jako v jihoafrickém Džibutsku, kde bují intriky a špionáž je předepsanou etiketou.

 

 

 

 

Hlavní město Džibúti s víc jak půl milionem obyvatel získalo pověst soudobé Casablanky, kde chybí jen Humphrey Bogart s Ingrid Bergmanovou a Rick Café. Ale ten bar je nahraditelný, o čemž bude řeč v dovětku, jakož i o velkých vyhlídkách pro něčí dobrodružnou povahu.

Humphrey-Bogart

 

 

 

 

 

 

 

Malé země s malými přírodními zdroji slují vynalézavostí, s níž se převtělily do finančních útočišť pro pochybné banky a změnily osud svého lidu. Džibutsko, třetí nejmenší země afrického kontinentu, našlo jinou cestu k hospodářskému rozkvětu: pronajmout svou neplodnou, písčitou, skalnatou zemi vojenským základnám.

 

Směrem k moři se Džibutsko otvírá k průlivu Bab-al-Madab spojujícím Rudé moře s Adenským zálivem Indického oceánu. Jeho sousedy jsou Eritrea na severu, Etiopie na západě a jihu a Somálsko na jihovýchodě.

 

Geostrategicky je to vstupní brána do Afriky par excellence. Angličtí a francouzští kolonizátoři pro ni prolili hodně krve, vlastní i domorodců. Spor ukončili v roce 1888 mírovou smlouvou, Francouzi vyhlásili nad džibutským přístavem protektorát, pak k němu připojili okolí a vzniklo Francouzské Somálsko. Po druhé světové válce bylo prohlášeno za zámořské území Francie a samostatnost získalo až v roce 1977. Stalo se tak v rámci francouzské dekolonizační politiky, kterou De Gaulle shrnul směrnicí „odejdeme, abychom zůstali“, čili předáme moc našim loutkám.

 

Djibouti mapa

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Z toho plyne, že Francie považuje tenhle strategicky důležitý kousek Afriky za svůj záhonek. Že nemohla odepřít Britům krví posvěcené právo do něho strčit vojenskou botu, je jasné. Washington jednal rovnou s džibutským prezidentem Ismailem Omarem Guellehem. Idem Italové a Japonci. Němci a Španělé se spokojují s podnájmem na základně francouzské cizinecké legie nedaleko Džibúti. Všichni žili v klidu pospolu (jsme přece spojenci), špehovali se navzájem, co kdo dělá, ale pak přišli Číňané, a všichni teď špehují Číňany, a ti špehují všechny ostatní. Selanka skončila. To bylo před dvěma lety.

 

Kšeft s geostrategicky položenou zemičkou tvořící Africký roh je výnosný. USA platí 63 milionů dolarů ročního nájemného za základnu, Čína 20 milionů dolarů a Itálie 2.6 milionů dolarů. Francie byla rovněž zinkasována a dvě základny jí stojí každý rok 36 milionů dolarů. K tomu je nutno přičíst manu v podobě pracovních příležitostí pro místní obyvatele, obchodních zisků, jakož i zvýšené návštěvnosti místních barů a nevěstinců. Celkový přínos nelze vyčíslit ani odhadem.

 

Džibutsko je muslimská země, kde vládne šaria, která tam mhouří oči nad alkoholem a prostitucí. Když však se někdo potácí v opilosti na ulici, nebo líbá na veřejnosti, dostane dva roky vězení a je blahem bez sebe, že mu nepřidali padesát ran bičem.

 

Oficiální deník China Daily při otevření čínské základny v srpnu loňského roku napsal, že by mohla „pojmout zhruba deset tisíc mužů“, ale patrně i více, protože jejich úkolem bude „tvořit vojenský doprovod a vykonávat mírové mise v Africe a Západní Asii.“ Spojenecké mocnosti tvrdí něco podobného, také jejich základny v Džibutsku a mají mírové poslání, mezi jiným zamezit činnost pirátů podél somálského prostředí.

 

Je neskrývanou skutečností, že Západ má rád čínskou přítomnost v Džibúti jako příslovečnou blechu v košili. Nejvyšší americký velitel v Africe, generál Thomas Waldhauser, prohlásil letos v březnu před senátním výborem pro ozbrojené síly, že, kdyby Čína převzala džibutský přístav, mělo by to „velké důsledky.“ Přeloženo, museli bychom s sebou setsakra pohnout.

 

Generálovy obavy se nyní naplňují. Vláda mocí úřední znárodnila přístav, který vlastnila dubajská skupina DP World, a jedná o pronájmu s čínskou státní společností China Merchants Group, která postavila v Džibúti volnou obchodní zónu jako odraziště na celý černý kontinent. Je to součást velice ctižádostivého plánu považovaného za „projekt století“, na nějž čínská vláda přiklepla jako počinek víc jak šedesát miliard dolarů. Cílem je vybudovat novou hedvábnou stezku spojující tři kontinenty.

 

(Odbočka: Původní hedvábná stezka vedla ze Středomoří do Číny. Šel tam po ní mladý Marco Polo, a když se v roce 1295 vrátil už jako starý muž, napsal o tom, co viděl, spis nazvaný „Kniha zázraků.“ V té době Číňané už tiskli knihy na papíře, měli kompas a vynalezli střelný prach a rakety. Kritici tvrdili, že si vymýšlí. Něco vzdáleně podobného v drobném mě potkalo, když jsem z cesty po východním pobřeží od Pekingu k Šenženu sestavil knížečku „Dřímající obr,“ kterému, až se probudí, bude patřit jednadvacáté století. Vezměte víc jak miliardu lidí s bohatou kulturní minulostí, učenlivých, inteligentních, skromných, pracovitých, zbavte je pout, dejte jim do rukou moderní techniku a technologie a co udělají — předeženou všechny ostatní národy, napsal jsem v závěru. Reportáže skončily ve stoupě, protože Moskva se tehdy rozkmotřila s Pekingem během sporu o nezbytných reformách komunistického režimu, který odumíral. Sovětské vedení chtělo nejdříve „glasnost“ a potom „perestrojku.“ Čínské vedení trvalo na tom, že se musí začít s přestavbou hospodářského systému a potom, případně, upravit politický. Jak to kde o padlo, je historie. )

Šenžen 

 

 

 

 

 

 

 

 

Na snímcích je srovnání jak vypadal Šenžen před tím, než Teng Siao-phing uvolnil lidu pouta, a dnes.

 

 

Vlastně jde o dvě stezky, po nichž mají jít čínské výrobky do světa. Jedna pozemní do Evropy a druhá námořní do Afriky. Ta námořní začíná v Šenženu a vede do Džibúti. Odtud poputují čínské zboží do celého kontinentu po železnicích, které se už staví za dolary, kterých Čína má v podobě amerických dlužních úpisů přespříliš a ráda se jich zbavuje.

 

Spolehlivé údaje o rozsahu a rozptylu čínského pronikání do nejchudšího světadílu jsou těžko k mání. Co víme je, že vzájemné obchodní styky rostly a rostou závratnou rychlostí. Jejich objem činil 10,5 miliard dolarů v roce 2000 40 miliard v roce 2005 a 173 miliard v roce 2015. Čína je v současné době africkým největším obchodním partnerem. Podle britských Financial Times kryje víc jak třetinu své spotřeby nafty z afrických zdrojů, zejména z Angoly, kde letos v květu investovala 800 milionů liber na zprovoznění nového naftového pole. V Súdánu Číňané zaplatili osm miliard liber za 1.600 kilometrové potrubí od studen až do přístavu na Rudém moři. V Zambii koupili doly, v Lesothu textilní továrny, v Ugandě železnice, ve Středoafrické republice většinu podniků na výrobu stavebního dřeva, v Gambii mají na nákupním seznamu železnou rudu a mangan, v Zambii měď a obecné kovy. Důvod této expanse je nasnadě. Má-li růst čínského národního hospodářství pokračovat, byť mírnějším tempem, musí Peking najít nové zdroje surovin.

 

A neméně naléhavou potřebou jsou nové trhy pro průmyslové výrobky. Demografický růst v Africe zaručuje příliv dalších a dalších miliónů spotřebitelů. V příštích třiceti letech tam přibude 1,3 miliard lidí, celá jedna Čína. Nedivme se, že ve všech velkých afrických městech vyrůstají čínské supermarkety. Všude, kde to trochu jde, čínští podnikatelé skupují malé obchůdky a prodejny se spotřebním zbožím.

 

Číňané jsou v Africe považováni za vetřelce, ale historické skutečnosti dokazují pravý opak. Málo lidí si uvědomuje, jak hospodářsky a technologicky vyspělá byla Říše středu ve středověku. Před pěti sty lety měla námořní flotilu čítající 317 lodí se sto dvacet metrů dlouhými koráby (Kolumbusova Santa Maria byla kocábka, měřila jen devatenáct metrů). Každý čínský koráb měl několik palub, až devět stěžňů, dvanáct plachet, pohodlné kabiny pro velitele i posádku. Pod velením admirála Ženg Hi (1371-1433), se Číňané plavili do Afriky a zpět , ale možnost ji dobýt a obsadit nevyužili. V roce 1470 vláda dynastie Ming zničila všechny admirálovy mapy a lodní deníky, aby se námořní výpravy nemohly opakovat. O půl století později dala příkaz spálit tlející koráby v přístavu a uzavřela Říši středu za Velkou zdí. O důvodech, které vedly dynastii Ming k pomýlené politice isolacionismu, se historici nepřestávají bavit.

 

Dnes prezident Si Ťin-pching dělá vše, aby chybu Mingů napravil. Pravidelně, rok co rok, navštěvuje africké země, uzavírá smlouvy na výstavbu infrastruktur, továren, škol a nemocnic. S čínskou finanční a technickou pomocí vyrůstají jako houby po dešti.

 

Si Ťin-pching říká Afričanům, také jsme žili v bídě a podívejte se, co jsme za čtyřicet let dokázali, dělejte to jako my a změňte svoji zemi. Nabízí Africe, a nejen jí, nový model hospodářského a společenského rozvoje. Můžete si o něm myslit, co chcete, ale jedno mu nikdo nemůže upřít: je úspěšný. Co nového může nabídnout Západ kromě frází o svých morálních a mravních hodnotách? Genderismus? Me too? LBGT?

 

 

================

Dovětek: Můj soused, francouzský reportér, na volné noze Jean Francois Lambert, který se nedávno vrátil z Džibúti do Ženevy a z jehož vyprávění čerpám, objevil ve středu hlavního města (adresu mám schovanou) opuštěný kinosál. Řekl, že s trochou peněz a s hodně podnikavostí by se dal přeměnit na bar, jaký známe z kultovního filmu Casablanca. Vylíčil mi to tak, že mám ten zapadák před očima jako živý. Vidím obrovský neonový nápis RIC CAFÉ. Nalevo třírozměrný hologram Bogyho a napravo hologram Ingrid. Slyším piano, někdo uvnitř hraje melodii As time goes bye...

 

Bral bych to sám, kdybych nevrávoral, jelikož mě sužuje neuropatie, a kdybych měl půl milionu dolarů, co bych do toho podniku musel vrazit.

 

Seriózní zájemci, kteří snáší čtyřiceti stupňová vedra a téměř stoprocentní vlhkost, se mohou hlásit v redakci.

 

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB