Paříž – memento střední třídě


Macron Emmanuel foto youtubeZajímavé je pozorovat reakce na již několikerou sobotu trvající nepokoje ve Francii – známé jako žluté vesty. (vlevo francouzský prezident Emmanuel Macron)

 

 

 

Osou mnohých mainstreamových komentářů jsou propočty: Francie má něco přes 67 milionů obyvatel a minulou sobotu protestovalo pouhých 130 tisíc „žlutých vest“, což je jakoby u nás protestovalo necelých dvacet tisíc lidí. Takto položena otázka dává lidem najevo jasnou odpověď často u nás opakovanou, že ve Francii se vždy někdo najde, kdo stávkuje nebo demonstruje, i když důvody jsou údajně irelevantní.

 

JIná řada komentářů, jako například Jiřího Paroubka: Kdyby „sňali kukly z obličeje účastníci protestů žlutých vest, odhadl bych, že naprostá většina z nich je bílá. Jsou to ti občané Francie, na které společnost poněkud zapomněla. Kteří mají problémy vyjít se svou výplatou do příští výplaty. Nemohou dávat své děti na lepší školy, nemají zajímavou práci s výtečným platem.“

 

 

Kde je pravda?

Rozhodně nejde o jednoduchou rovnici. Stačí připomenout Macronovo vítězství ve volbách, které se zrodilo jen právě díky masové nespokojenosti. Zvolený francouzský prezident ukrojil hlasy jak pravici, tak levici. Podíváme-li se nyní na dříve silnou francouzskou Socialistickou stranu (Parti socialiste), zjistíme, že by měla problémy se vůbec dostat do parlamentu. Macron představoval v květnu 2017 navíc naděje pro Evropu, že představí určitou cestu a stane se po Merkelové novým evropským lídrem. Podle jeho předstrav měla být nastolena vize evropské jednoty a bratrství. Připomeňme třeba myšlenku evropské armády nebo spolupráce s Německem na budování společného projektu umělé inteligence, jako konkurence USA nebo Číně. Kdyby chtěl ale Macron předělat Evropu, musel by to nejdříve dokázat doma, což se mu nezdařilo. Stal se po Françoisovi Hollandovi a Nicolasu Sarkozym jen dalším neúspěšným prezidentem.

 

Nyní se nespokojenost Francouzů otočila přímo proti Macronovi. Jeho ústupky, které budou stát miliardy euro, ale nemusí všechny uspokojit a další sobota ukáže výsledek jeho televizního projevu. Ještě je třeba k úvahám připočíst do rovnice další veličinu a to, že sice na ulicích bylo k vidění jen malé procento, ale doma podle průzkumů zůstala velká skupina pracujících, kteří údajně podle výzkumných agentur podporují žluté vesty.

 

Zvýšení ceny paliva, kterého se prvotně žluté vesty chytly, nebyla hlavní příčinou. Má to hlubší charakter v důsledku ekonomického a kulturního propadu, který začal v 80. letech. Současně se díky shora zmíněné ekonomickému modelu uzavírá svět elit. Toto omezení není jen geografické, ale i intelektuální. Globalizované metropole jsou nové citadely 21. století - bohaté a nerovné, kde už ani bývalá nižší střední třída nemá místo.

 

To, co se děje, je jako přes kopírák. V USA se dostává Trump k moci prostřednictví zanedbaných oblastí se zchudlými dělníky, v Itálii rovněž periferie - mezzogiorno -rurální oblasti a malá města napomáhají vzniku zdejšího populistické vlny. Stejně tak ve Francii je rozdíl mezi periferií a metropolí. To co se děje se snaží vystihnout svými slovy komentátor britského The Guardianu: „Od osmdesátých let platí západní společnost cenu za to, jakým ekonomickým modelem se to vydala. Cenu za to platí americká a evropská dělnická třída.“ K tomu dodává závěr, že „nikdo neočekával, že to oslabí dělnictvo, ale také společnost jako celek.“

 

Vzniká ale paradoxní situace, že se přitom nejedná o selhání globalizovaného ekonomického modelu, ten je naopak úspěšný. Macronův problém je, že právě on začal tento americký model kopírovat. Francouzská ekonomika se stala stejně úspěšnou jako americká a vytváří bohatství. Což znamená, že tedy v průměru jsou Francouzi bohatší. Přesto zároveň existuje nezaměstnanost, nejistota a chudoba. Tak se britský komentátor ptá, zda je globalizovaná ekonomika s tímto ekonomickým modelem efektivní, když nedokáže vytvořit a podporovat koherentní společnost?

 

Pro změnu podle francouzského komentátora ze serveru deníku Liberation  je vidět, že se Brit strefil, když jeho francouzský kolega píše téměř stejné: „Francie nyní prochází krušným obdobím. Mnoholeté sociální vymoženosti sociální spravedlnost, distribuce bohatství, daňová rovnost byly pohřbeny v ekonomickém kontextu liberální společnosti a přitom za zpomaleného růstu. Zvyšuje se spotřeba vlivem digitální revoluce a jejími prvními důsledky je vznik nových forem změn (takzvaná tekutá společnost, v níž horizontální stratifikace se mění ve vertikální). Je to skutečný posun institucionální a politický od dob šedesátých let minulého století, a to způsobuje strach z nejhoršího.“

 

Americký sociální filosof Michael Sandel poukazuje ve svých četných referátech na neschopnost elit, aby s největší seriózností zvažovali také aspirace nejchudších. To je případ Macrona vzhlížejícího se ve vysokých politických a ekonomických ambicích na vysoké evropské úrovni a přitom zapomněl na základy, na kterých by svůj evropský dům měl stavět. Stavba se začala sypat.

 

Americký deník Washington Post  si rovněž všímá a tvrdí, že Macron se snažil najít prostor mezi technokracií a monarchií. Přitom podle tohoto komentáře Francouze nepřitahuje ani technokracie ani monarchie. K tomu komentátor dodává, že „Francouzi považují Macrona za elitistu, který provádí politiku prospívající elitě na úkor vytlačované střední třídy.“

 

 

Problém střední třídy

V úvodu byla řeč o dvou názorech mainstreamu počítajícího demonstranty a na druhé straně názor, že demonstranti jsou ti, co mají problémy vyjít se svou výplatou do příští výplaty. Jak je to se střední třídou?

 

Rovněž jsme výše uvedli, že podle průzkumů dochází ve francouzské společnosti k široké podpoře žlutých vest. Veřejné mínění je na jejich straně a podle The Guardianu údajně osm z deseti lidí ve Francii stojí za demonstrujícími. „Tyto sympatie udivují politiky, odbory a intelektuály, jakoby objevily nový domorodý kmen v Amazonii,“ píše komentář britského serveru. Je to ona mlčící většina, která zatím nepodniká akce?

 

Vzniká zde spojenectví pracujících, kteří jsou již na dně se střední třídou? To může úzce souviset s proletarizací a chudnutím střední třídy. Je zde proces, kdy oddělené západní elity a jejich zázemí postupně zapomíná na lidi, které již ani nevnímá a nevidí. Některé nároky obou dříve odlišných a někdy antagonistických vrstev jsou společné, jako je například boj proti nepřímým daním. Právě útlak nepřímé daně je společný dělníkům a pauperizované drobné buržoazie To vytváří objektivní základ pro „strukturování“ hnutí žlutých vest pro jednu jednotnou frontu.

 

Nakonec citujme komentátora Paula Masona, který si všímá definice amerického politologa Willa Daviese z Univerzity Goldsmits: „Podal velice krátkou výstižnou definici neoliberalismu jako systému (nikoli ideologie), když popsal rozčarování politiky ekonomikou. Rozumí tím násilné vnucování logiky trhu do všech forem společenského života, čímž nutně dochází k drastickému zúžení prostoru pro možnosti politické volby.“ Dodejme, že to je rovněž definice krachu Macronovy politiky.

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB